O ničem jiném než o divadle jsem nepřemýšlela, přiznává herečka Anna Fialová

Anička se od té doby stala členkou souboru činohry, takže témata našeho povídání jsou jasná – prosincová premiéra inscenace Kráska a zvíře v Národním divadle a natáčení televizního seriálu o Ivetě Bartošové. Že je to příliš velký záběr? Naopak! Málokdy se stane, že se hlavní témata tak přirozeně prolínají celým rozhovorem.

Ledeckému se synek podařil. V rodině k sobě máme respekt, říká slavný muzikant

Pohádka o překrásné dívce, která se dokáže zamilovat do odpudivého netvora, není určena pouze dětem. Co je vlastně pro vás krása?
Asi především to, co se skrývá uvnitř člověka. Ostatně o tom je nejen samotná Kráska a zvíře, ale i naše scénické pojetí Hrubínovy pohádky. Proto se vyhýbáme tradičnímu konci, kdy se netvor promění v krásného mladého prince. I náš hrdina se nakonec polidští, ale nestane se z něj prvoplánový krasavec. Přesto ho Kráska přijme a zamiluje se do něj, vždycky se k ní totiž choval hezky. A tím odpovídám i na vaši otázku. Krása je pro mne vždycky trochu schovaná, není prvoplánová, nepůsobí navenek.

Čím se liší Hrubínova verze od americké klasiky?
V americké filmové verzi uvidí Kráska pravou podobu Zvířete hned na začátku, jejich vztah se pak rodí docela jinak. Hrubín ale vede Krásku skrze tajemný, přesto blízký hlas, staví ji před náročnější rozhodnutí. Rok někoho miluje a najednou zjistí, že je zrůda. Co teď s tím?

Necítí se Kráska trochu obelhána?
Naštěstí víme, proč jí lhal, z jakého důvodu… A nebyl to chlap, co ji nechal doma se třemi dětmi a mezitím jí zahýbal. (smích) Jeho strach je pochopitelný, miluje ji už od začátku. A jak říká autor – každá bytost má moc učinit krásným toho, koho skutečně miluje.

V některých verzích pohádky nevnímá Kráska pozitivně ani své jméno. Jak se vám takový výklad líbí?
Krása se dneska strašně přeceňuje. Když jsem ve společnosti a cítím, že mi to zrovna dvakrát nesluší, nejsem na první pohled „krásně oblečená“, vnímám občas i lehké opovržení. Celé sociální sítě jsou přece plné povrchní krásy.

Jasně, všichni chtějí slyšet, že jim to sluší a jsou nádherní, pro jistotu tedy píšou totéž druhým.
Lidi se fotí v nepřirozených pozicích, postaví se před objektiv záměrně tak, aby měli třeba menší boky. Proto mě zmínka o tom, že Kráska nemusí své jméno či přezdívku vnímat pozitivně, potěšila. Oslovovat ženu „Krásko!“ může být těžké i pro její okolí, třeba pro dívky, kterým nikdo takhle neříká, lhostejno, zda v pohádce, nebo na Instagramu. Znám holky, které už v patnácti řešily plastiku. Jasně, každý má právo dělat co chce, co ho činí šťastným, ale bohužel jde často o vliv okolí, ne o jeho skutečné přání.

Nezlobte se, ale před pár lety jsem měla dojem, že máte opačný problém, že se snažíte záměrně zošklivovat. Respektive, že nechcete svoji krásu příliš ukazovat, působila jste na mě trochu zakukleně. Nebo jste jen introvertnější, než by se na první pohled zdálo?
Myslím si, že ano – jsem introvertnější, než si mnozí lidé myslí. Až si tohle přečtou mí přátelé, ironicky se zasmějí, ale před blízkými se opravdu nestydím, jsem k nim otevřenější. Jasně, když mi někdo zalichotí, mám radost. Ale upřímně – nikdy nevím, jak na lichotky reagovat, ve výsledku je mi ta situace spíš nepříjemná. Když mám na sobě nějaký pěkný kousek, pak je fajn, že mi někdo šaty pochválí. Ale obecné věty „jsi krásná, jsi tak strašně hezká“? Jak na to, proboha, reagovat? Nevím, jestli jsem se kdysi záměrně schovávala, ale dneska se obecně cítím lépe, víc v pohodě. Etapu zkrášlování jsem si prožila už v pubertě, v patnácti šestnácti jsem se hodně malovala, v koupelně před zrcadlem trávila i půl hodiny, líčila si obrovské linky i husté obočí, žehlila si vlasy… Vypadala jsem spíš na pětadvacet než na patnáct. Podobné experimenty jsem si odžila, nemám touhu v nich pokračovat.

Mladý "mužketýr" Vincent Navrátil: Děláme si věci po svém, šli jsme proti proudu

Jak se krášlíte dnes?
Když jdu na nějakou akci, namaluju se, pak chodím deset minut po bytě a mám chuť se zase odlíčit. Maximálně si na premiéru nalíčím výrazně pusu… A pak se bojím, co si kdo o mně bude myslet. No jo, a jsme zase u posuzování toho, jak kdo vypadá. Během covidu se mnozí z nás dostali ze své komfortní váhy. Člověk rok seděl, ležel a jedl, my jsme si ještě doma libovali ve vaření, zkoušeli různé recepty, k jídlu si dali pivo, protože jsme ráno nemuseli brzy vstávat… Tak jsem se tak trošku spravila a začala mít ze sebe podobný pocit jako filmová hrdinka Bridget Jonesová, když na jedné právnické akci dostane otázku, jaká byla Madonnina první píseň. Bridget je stoprocentně přesvědčená, že šlo o Holiday. Tak se zvedne, řekne to – a najednou se elegantně postaví i hezká hubená dlouhonohá Rebecca, opraví ji a vysloví správnou odpověď. A já si teď často připadám podobně, jako když oplácaná Bridget v příliš těsných šatech kouká na tu upřímnou a hrozně hodnou holku, která je navíc krásná, hubená a ještě zná správnou odpověď. (smích) Abych to vysvětlila – když se dostanu mezi hodně hubené lidi, raději se nevědomky zabalím do většího trika, než by mé tělo i situace vyžadovaly.

Napadá mě, že musí být občas hrozné mít maminku bývalou tanečnici, která má i ve svém věku tak štíhlou postavu.
Moje máma je o třicet jedna let starší než já a máme stejnou figuru. Což znamená, že ona má na svůj věk postavu skvělou a já ji přes covid trochu dohnala, i kvůli své lenosti. To je ono – mám totiž strašně ráda pohodlí. Chodím cvičit, ale upřímně si radši dám s kamarády v hospodě tři piva nebo nějaké jiné potěšení. Zkrátka na Krásku jsem se potřebovala cítit pocitově lehčí. Trochu se zadařilo, ale mohlo by se zadařit i víc.

Souvisely s hledáním sama sebe i časté změny účesů a tetování?
Experimentování jsem si opravdu odbyla spíš v pubertě. Když si vzpomenu na konec základky a prvák i druhák na konzervatoři, prošla jsem všelijakou škálou stylů, oblečení, líčení. Ale změny barvy vlasů odstartovala především filmová trilogie Zahradnictví. Poprvé v životě mi někdo odbarvil vlasy… Vždycky jsem si to chtěla zkusit, vždyť jsem vyrostla v divadle, v prostředí paruk a příčesků. A tetování? Právě procházím obdobím, kdy si dvě z nich postupně odstraňuju, začala mě šíleně rozčilovat. Jedno spíš pocitově, druhé se nějak rozpíjí. Občas mi někdo řekne: „Vidíš to!“ Ale mně tetování i jejich odstraňování nepřijde nijak fatální. Ano, za odstranění si zaplatím a znovu mě to bolí. Ale šlo o určitý proces, některá svá tetování mám naopak ráda a vím, že je budu mít až do smrti.

Kráska a zvíře má na rozdíl od mnoha jiných pohádek v sobě temnotu, rodiče ji dětem příliš nevyprávějí. Jaké pohádky jste jako dítě milovala vy?
Moje babička, bývalá šéfka opery Národního divadla, mě jako dítě často hlídala, bydleli jsme totiž ve velkém bytě, všichni pěkně pospolu. Byla skutečně stoprocentní babičkou, takovou, po jaké každé dítě touží. Dělala mi omelety, vždycky mi před spaním něco vyprávěla, a já jako malá holčička stála především o dva příběhy. O její reálnou historii – jak se na konci války dostávala domů z Terezína – a o pohádku o Sněhurce. Pouštěla mi i filmové pohádky. A já, když mi je pak i sama vyprávěla, často viděla před očima jejich Disneyovu verzi. Když mi režisér Dan Špinar řekl, že budeme dělat Krásku, a že se v ní bude zpívat, automaticky jsem si ji spojila s Disneyem. Netušila jsem, že i Hrubín napsal do své verze příběhu písňové texty. Starším generacím to může připadat legrační, ale já na disneyovkách vyrůstala.

Vaše babička jako holka strávila za okupace skoro dva roky v terezínském ghettu, proč vás její útěk tak fascinoval?
Útěk z Terezína v dubnu čtyřicet pět symbolizoval svobodu, šlo o dojemný příběh dobrodružné cesty – chvilku šli všichni pěšky, pak na povozu taženém koněm, schovávali se. Babička to skvěle popisovala i ve své vzpomínkové knize Poslední Herrmannovic děvče. Možná i proto jsem ji jako malá holka tak fascinovaně poslouchala – její styl vyprávění byl v něčem až dětský. Byť knihu napsala jako dospělá starší žena, vše popisovala tak, jakoby se znovu stala dospívající čtrnáctiletou holkou, o všech tíživých zážitcích dokázala vyprávět odlehčeně, okouzlujícím způsobem. Při vyprávění se znovu dostala do kůže dítěte, které nechápalo, kam je vezou, jestli to není náhodou nějaký dětský tábor. Přestože jsem u babiččina vyprávění občas brečela a postupně mi všechny hrůzy docházely, její vzpomínání bylo strašně hezké, babička své historky a příběhy líčila až s neuvěřitelnou lehkostí.. Například jak došli na vlakové nádraží a nepustili je do vlaku, protože neměli peníze, což bylo po prožitých útrapách paradoxní. A ona si vzpomněla, že jí maminka do kabátu zašila nějaký obnos – a koupila všem lístek na vlak.

Ve spoustě židovských rodin se na holokaust po válce příliš nevzpomínalo, mnozí chtěli zážitky vytěsnit nebo trpěli pocitem, že jsou dalším generacím nesdělitelné.
Možná jsem jako malá necítila ostych se babičky na cokoli zeptat. Ale ona podobným problémem stejně netrpěla. Za svůj život byla vděčná, s láskou vzpomínala, že byla u vzniku slavné terezínské opery Brundibár, strašně totiž milovala hudbu. Měla radost, že všechno přežila, že se nakonec dostala až do Národního divadla, že se stala ředitelkou opery… Mimochodem, po její smrti jsme s mámou našly spoustu anonymů i výhružných dopisů ze začátku devadesátých let, i od některých lidí z divadla. Psali jí, ať jako Židovka táhne zpátky do plynu. A vidíte – tohle nám třeba nikdy neřekla. Babička udělala v opeře spoustu práce, přesto byla s kritikou vyrovnaná, nepředpojatá. Spolupracovala se zahraničím a nikdy by ji nenapadlo řešit, že je někdo například Němec, nechtěla vytahovat křivdy z války, byla vždycky nad věcí. Ano, i ona šla po vnitřní kráse, dokázala se povznést nad leckteré povrchnosti. Jedna babiččina známá mi popisovala, jak se spolu náhodou ocitly na místě, odkud je za války nakládali a odváželi do Terezína, a babička zničehonic řekla, že musí domů. Uměla v sobě některé věci zavřít, ale nebyl pro ni problém o tom mluvit.

Kamil Střihavka: Musí existovat nějaké vrcholy a mety, Jesus mezi ně patří

A dědeček, napůl Rus? Jeho otec prý seděl jedenáct let v ruském koncentráku.
Nezažila jsem ho, bohužel. Zemřel, když jsem se narodila. Když se narodíte do rodiny, kde je jedna babička šéfkou opery, druhá herečkou, dědeček slavným muzikálovým hercem, maminka tanečnicí, otec zpěvákem – můžete vůbec dělat něco jiného než divadlo? U prarodičů by se vlivu divadla ještě dalo vyhnout, u rodičů asi těžko – naši mě zkrátka brali do divadla s sebou. Nebyl to problém, divadlo a jeho zákulisí mě odmalička nesmírně bavilo. Ale kdybych třeba měla chůvu, která by mě brala do kuchyně, možná bych se stala kuchařkou, čert ví. O ničem jiném než o divadle jsem nepřemýšlela. A jsem za to ráda, vlastně nevím, co jiného bych dělala.

Vy se asi netrápíte přemýšlením, jestli je daná nabídka moc komerční, nebo naopak alternativní. Vystupovala jste v projektu Tvoje tvář má známý hlas i v seriálu První republika. Teď jste začala točit minisérii o Ivetě Bartošové. Nezrazovalo vás vaše okolí od podobného projektu?
Když mi roli Ivety nabídli, nejdřív jsem se trošku lekla. Ale jakmile jsem se potkala s režisérem Michalem Samirem a dozvěděla se, jak bude příběh natáčet a na co se zaměří, pochybnosti vymizely. Nebojím se říct, že jde o nejlepší seriálový scénář, co jsem zatím četla. Víte, ono je lehké označit nějaký seriál jednoduchou nálepkou „komerční“. Jistá komerčnost samozřejmě v projektu je a musí být, bylo tedy jasné, že jakmile informaci o natáčení vypustíme, bulvár po ní skočí. Vždyť právě bulvární časopisy svým způsobem roztříštily osobnost i život Ivety Bartošové na kusy. A vidíte – obloukem se opět vracíme k tématu krása a odsuzování… Zatím točíme tři díly, začínáme v období, kdy Iveta v osmnácti letech vyhrála soutěž Mladá píseň Jihlava, poznala Petra Sepešiho. I herecky jde o nesmírně zajímavou věc. Život Ivety Bartošové nabízí spoustu věcí, které osmdesát procent diváků a posluchačů neví. Čím si prošla, ať už jde o nešťastné lásky a jiné bolístky. Samozřejmě, i já o ní věděla zoufale málo. Opravdu to nebyla jen „blbá alkoholička“, jak občas někdo utrousí.

Co vás zaujalo nejvíc?
Petr Sepeši byl zřejmě její největší a fatální láskou. Bohužel ji nemiloval. Okolím i fanouškovskou základnou byli ovšem v podstatě donuceni tvářit se jako zamilovaný pár. A teď si to představte – někoho šíleně milujete a on vám to neoplácí. Přesto musíte na okolí neustále hrát lásku. Možná si i časem začnete nalhávat, že vás váš protějšek skutečně miluje. Jenže najednou se v pětadvaceti zabije… Iveta Bartošová byla skutečně nesmírně talentovaná, už na začátku kariéry skvěle zpívala. Pak už to bylo jen horší. Mám pocit, že měla v podstatě dva cíle – zpívat a „mít lásku“.

Občas ji srovnávají s lady Dianou, není to nadnesené?
Neřekla bych, vždyť Dianin příběh byl v lecčems podobný. Diana i Iveta tak moc toužily po absolutní lásce, že byly schopny pro svého muže udělat všechno. Na Ivetu Bartošovou se lepili všelijací muži. Jakmile jí dal někdo pocit pohádkové lásky, šla do toho. Nemám pocit, že srovnáváme nesrovnatelné.

Jak jste studovala roli s reálným předobrazem? Sledovala jste Ivetiny klipy, četla její rozhovory?
Protože točíme období Ivetiných začátků, nemusím se hrabat ve výstřižcích z jejího pozdního života. Archivních materiálů z osmdesátých let je ale málo, pár pokladů na YouTube – například pořad Šest ran do klobouku, kde Iveta Bartošová a Petr Sepeši vystupovali, dobové rozhovory. Pár klipů, mezi nimi samozřejmě i píseň Knoflíky lásky, které jsme si pečlivě naposlouchali, protože některé věci budeme i nazpívávat. Hodně jsme se dívali na videa. Ze začátku mě ani netrklo, co všechno v nich můžu najít, vypozorovat. I já jsem si dřív myslela, že šlo o dvojici, co spolu chodila a zpívala. Jenže Iveta Bartošová byla nezkušená holka z maloměsta, která brala všechno daleko vážněji než ostatní. Petr ji pohladil, nabídl, ať za ním přijede, a ona v tom cítila téměř příslib svatby. To pro ni bylo typické – absolutní důvěřivost vůči všem a vůči všemu. Možná spolu i něco měli, nevím. Pro ni to mohlo být velké, pro něj ne.

Těžko říci.
V jednom rozhovoru se jich moderátorka ptá, jestli spolu jsou – „ale doopravdy!“ Oba znejistí. Začne mluvit Petr, příšerně se do toho zamotá, říká hlouposti, protože na podobnou otázku zkrátka nebyl připravený. Nechce být za blbce a říct natvrdo pravdu, tak z něj vypadne, „že má Ivetku moc rád, že jej pro něj něco jako sestřička“. Představte si, že podobnou větu vysloví člověk, kterého tolik milujete! Když jsem ten rozhovor viděla poprvé, málem jsem se rozbrečela. Je vidět, jak Ivetu Petrova odpověď raní. Chvilku je téměř bez sebe… Je super, že seriál točí režisér, který v tématu leží už několik let, komunikuje s Ivetinou rodinou, má souhlas Sepešiových. To svědčí o jeho nebulvárnosti, o tom, že mu jde skutečně o poctivý příběh. Jasně, spousta lidí si řekne – dejte jí už pokoj! V zahraničí se ale podobné příběhy zpackaného života celebrit zpracovávají dávno, a taky nebulvárně.

Beáta Kaňoková umí šetřit energii. Naučila jsem se lépe pracovat s časem, říká

Před časem jste si pochvalovala, že jste během lockdownu mohla pobývat na chaloupce a odpočívat. Jak se cítíte teď?
Pořád ve mně doznívá období, kdy jsem se nehroutila, že nemám práci. Momentálně jsem ale trochu unavená, navalily se na mne i odložené projekty, nedávno jsem měla premiéru v Divadle Na zábradlí. Snažím se teď srovnat své priority, zjistit, co je pro mě v životě i v práci nezbytné, v tom mi koronavirová přestávka docela pomohla. Řeším, co bude dál, jak lépe nakládat s pracovním i volným časem. Jsem ráda, že se zase hraje a žije, ale náš pobyt na chaloupce mi trochu chybí.

Vždycky začnete mluvit v množném čísle, ale pak z toho nenápadně vycouváte, tak se vás na přítele raději ani neptám. Vím, že si hlídáte soukromí. Když si ale člověk vybere herectví, musí s podobnými otázkami počítat, nemyslíte?
Jsem z herecké rodiny, se zvědavostí médií jsem počítala, tudíž mě neděsí. Ale velmi rychle jsem se naučila o některých věcech nemluvit. A s bulvárem nechci hovořit vůbec. Nejsem přecitlivělá, ale když si vzpomenu, co se dělo například po pohřbu mého dědy, utvrzuje mě to v nekompromisním postoji. Chtějí rozhovor? Ok, ale jen o práci! Chtějí fotku? Ok, ale přivázat mě nemohou, vždycky můžu odejít. Můj kluk je navíc ještě introvertnější než já. Když ho chtějí se mnou fotit, jde dál a dělá, že neslyší. Což je skvělé. Nemohla bych žít s někým, kdo by se v podobných věcech vyžíval a zbytečně se předváděl.