Vzpomenete si ještě, kdy představení vzniklo?
Bylo to v roce 2005. Koupil jsem si v Humpolci na pumpě deník o sportu, kde byly otištěné na pokračování odposlechy tehdejších fotbalových kmotrů, a řekl jsem si: „Doprčic, to musí na jeviště.“ Dali jsme se dohromady s Jirkou Lábusem a bylo. 

Co říkal, když jste za ním s tímto nápadem přišel?
Byl nadšenej! Říkal: „Jo, povídali mi to klucí v divadle. Já kousek čet, no to je neuvěřitelný. To uděláme do Violy, jsem tam v dramaturgický radě.“ Jenže nakonec jsme zjistili, že by Viola praskala ve švech celý rok třikrát denně, tak jsme udělali premiéru u nás v Divadle Na zábradlí, druhou pak v Ypsilonce a hráli jsme to ve všech ligových městech a taky ve všech věznicích pro kluky. Marná sláva, ten jazyk tam ocení nejvíc. Je to samá ku..a, pí.a apod., takže si přijdou na svý. Podařilo se nám prodat asi sto dvacet tisíc DVD se záznamem divadelního představení a nemáme ani platinovou desku, přitom přes sto dvacet tisíc už je docela dost. Ale na nikoho se nezlobím, že mi ji nedal. 

Loni se zasnoubili a již za pár dní čeká Karla Zimu a partnerku Lucii svatba.
Rozlučku se svobodou má herec Karel Zima za sebou. Svatba bude každým dnem

Myslíte si, že je vaše hra na současnou dobu stále aktuální a trefná?
Je trefná, protože ty věci se samozřejmě dějou pořád a bohužel se dít budou. Oni si ti kapříci ten svůj rybník nevypustí. Teď si to asi říkají jiným způsobem, ale nedělám si vůbec iluze, že by to bylo jiný. Tehdá byli ve vztahu k možným policejním odposlechům velmi nepozorní, i díky tomu vznikl text ve stenozáznamu. Řešili tam věci, které můžete slyšet u nás na jevišti. A i když to teď není tolik vidět, určitě se to děje. 

Sledujete momentálně fotbalovou scénu?
Momentálně ne, až vždycky večer. Sleduju ji, ale jen velmi zběžně. Určitě nejsem takový odborník, na kterého mě diváci v Ivánkovi pasovali. Denně mi drnčel telefon: „Co si myslíte o té penaltě v padesáté šesté minutě na Stínadlech?“ Říkám: „Na Stínadlech? Že by tam Široko kopal penaltu proti Vontům? To nevím.“ A oni zase: „Ne, myslíme teplická Stínadla.“ Tak jsem jim odpověděl: „Jo, to já nevím, klucí.“ A takhle to bylo pořád. Většinou jsem dokola opakoval, že nevím. 

Je něco, co jste si za ta léta do představení přidali?
Pořád si tam něco přidáváme. Vždycky to, co jde zrovna kolem nás. Když je to tematicky trefný, tak to tam strčíme. Třeba jsme hráli v den, kdy měl na fotbalovém stadionu pohřeb Nelson Mandela. No a když to bylo na hřišti pro nějakých pětašedesát tisíc diváků, tak jsme to samozřejmě museli pořešit, kdo zaplatí tu porytou plochu atd. I letos zohledníme, co se na hřištích děje. 

S Janem Čenským jsou kolegové i kamarádi.
Dana Morávková má ohledně nevěry jasno. Jedna zkušenost jí stačila

Kde jinde vás teď diváci mohou vidět?
To vám neřeknu, protože by tam všichni čekali a dali by si tam spacáky. Tak třeba u mě na baráku, od rána už tam většinou pijeme kávu na terase, ale souřadnice vám nedám. Jinak v létě budeme mít s Divadlem Na zábradlí nějaké zájezdy a budeme hrát na Hradě představení Jirky Menzela Mnoho povyku pro nic. Už to hrajeme asi osmý rok, letos naposledy, bude to mít derniéru. A potom si hodně myslím na představení, které pro nás s Kubou Žáčkem píše Jarda Rudiš s Petrem Pýchou. Šijou nám to na míru, takže musíme chodit na zkoušky jako ke krejčímu. To představení se jmenuje Skokani a těším se na něj šíleně moc. 

Kdy by mělo mít premiéru?
Někdy v dubnu 2023, to mám narozeniny. Je to věc, na kterou se těším asi ze všeho nejvíc. Kromě toho, až zhasnou kamery a budu moct jet zase se psem na Skálu, tak hned potom.