Váš tatínek byl známý textař, dědeček básník a literát. Vy sám jste již vydal knihu, píšete hity, muzikály… Geny předků jste tedy podědil.
Asi ano, částečně. Ovšem i s tím negativním. Myslím si ale, že víc než genetika hraje roli prostředí, ve kterém vyrůstáte. Kdyby byl tatínek třeba pekař, je vysoká pravděpodobnost, že budu šikovný například na pečení chleba. Protože od malička uvidím, jak se zadělává těsto, jak se dává do pece a jak dlouho tam má být… Můj otec byl celý život obklopen zpěváky, zpěvačkami, muzikanty a režiséry, a tak mě to prostředí přirozeně formovalo. Tatínek byl navíc i výborný výtvarník, což jsem nepodědil. Když jsem dětem v jejich útlém věku nakreslil obrázek, tak dva dny plakaly.

Hrajete bravurně na piano, moderujete, věnujete se herectví… Ještě něco?
Jsem včelař! A to nakonec považuji za jedinou opravdu smysluplnou činnost. Hrozně mě to baví. V zimě mi včelaření chybí, a tak bývám někdy nervózní.

Nyní jste jednou z hlavních postav seriálu Co ste hasiči…
Hraju starostu obce, kde působí hasičský sbor. Vytvářím protipól čestnému vlajkonoši pravdy a poctivosti, šéfovi dobrovolných hasičů, kterého hraje Petr Rychlý. Pan starosta ale není prvoplánový zloun, je to člověk z masa a kostí. Naivní, vypočítavý trouba, který, když vycítí příležitost, chce ji využít ve svůj prospěch. Většinou však dost neobratně, například pokud jde o dotace. Používá tradiční fígle, které všichni dobře známe z tuzemské komunální politiky. Není to mafián ani podrazák, spíš jen politováníhodný malý český člověk, který vzbuzuje úsměv. Jde o rozporuplnou postavu, která má potenciál oslovit diváky svou tragikomičností.

Herečka Hana Vágnerová.
Nejsem tisícikoruna, abych se líbila všem, říká herečka Hana Vagnerová

Jste známý svou vášní pro autobusy. Nezáviděl jste Petru Rychlému roli autobusáka, kterého v seriálu hraje?
Samozřejmě že jsem Petrovi záviděl! Když jsem viděl, že usedá do autobusu a celé odpoledne v něm jezdí, nesl jsem to těžce. To je ale holt herecký život…

Herecký život vám přihrál nečekaně krásnou roli Jana Wericha, kterou hrajete skoro celé léto na jedinečném místě, nedaleko Werichovy vily, na otevřené scéně pražských Sovových mlýnů…
Ta role mi nebyla psaná úplně na míru, budu se pouze snažit se maximálně přiblížit originálu, ale nebudu si hrát na Wericha, to je nesmysl, to přenechám Jablonskému a Faltusovi. Ale v čem si myslím, že jsme si blízcí, je asi to, že jsme zamilovaní do stejné dámy, a tou je čeština. Mám ji moc rád. Miloval jsem jeho verbální projev, jeho košatou slovní zásobu, schopnost improvizace, to, jak brilantně dokázal okomentovat různé situace, jaké bonmoty z něj padaly, a hlavně byl to neuvěřitelně vzdělaný a zvědavý člověk. Od dětství nasával stovky a tisíce informací, a to až encyklopedicky. I tu zvědavost máme společnou. Jsem zvědavý jako opice. Vydržím se zabývat i absolutními pitomostmi několik hodin jen proto, že jsem zvědavý. To je těch pár věcí, které máme společné, víc asi nic, protože rovnat se s Werichem jako myslitelem, spisovatelem nebo hercem, to bych byl hodně drzej chlapeček.