Československá lidová armáda používala bitevní vrtulníky od roku 1978, kdy zavedla slavný typ Mi-24 ve verzi D. Postupem let, jako armáda na linii dotyku s tehdejším nepřítelem, přijala do výzbroje poměrně značný počet kusů verzí D a V.

Po rozdělení Československa se Česká republika rozhodla umořit staré sovětské dluhy právě dodávkami dalších vrtulníků, čímž se do její výzbroje dostala zvláštní verze Mi-35. Některé okolní země, například Polsko nebo Maďarsko, se rozhodly stárnoucí legendu dále modernizovat, protože si zejména v Afghánistánu ověřily, že starý sovětský vrtulník má soudobým armádám stále co nabídnout.

Naproti tomu naše armáda se rozhodla jej vyřadit a nahradit jiným typem s podobnými schopnostmi.

Bitevní vrtulník Mil Mi-24

Mil Mi-24 je bojový vrtulník sovětské konstrukce, který byl představen v 70. letech 20. století. Je určen pro blízkou leteckou podporu a útočné mise pěchoty. Je vybaven celou řadou zbraní, včetně protitankových řízených střel, neřízených raket a kulometů, což z něj činí impozantní zbraňovou platformu. Díky velkým rozměrům a silnému pancéřování je vrtulník poměrně odolný vůči pozemní palbě.

Jedním z unikátních rysů vrtulníku Mi-24 je jeho konstrukce, která zahrnuje mohutný trup, díky kterému lze převážet šestičlenný výsadek, a tandemový kokpit, v němž je umístěn pilot i operátor zbraňových systémů. Vrtulník má také charakteristická křídla se zbraňovými pylony, která zajišťují dodatečný vztlak a umožňují montáž dalších zbraní nebo vybavení.

Vrtulník Mi-24 používá řada vojenských sil po celém světě, tento typ se účastnil různých konfliktů a vojenských operací, včetně sovětsko-afghánské války a konfliktů v Africe a na Blízkém východě. Přestože je tento vrtulník již několik desetiletí starý, zůstává v některých zemích ve službě a je i nadále ceněným prostředkem pro svou všestrannost a palebnou sílu.

Spor ministryně Šlechtové s armádou

Po nástupu ministryně Šlechtové dostal výběr vrtulníků nový impuls. Ministerstvo si od armády vyžádalo specifikace a armáda se opět po nějaké době mohla prostřednictvím generálního štábu vyjádřit k tomu, co za techniku by si přála. V tu chvíli ovšem nastala potíž. Přes mnohokrát opakované a odborníky mnohokrát vyvracené armádní heslo „Víme, co chceme“ dostala ministryně v odpověď prakticky přepsané specifikace vrtulníku Mi-24. Armáda žádala transportně-bitevní platformu, která bude silně pancéřována, bude moci nést protitankové řízené střely, neřízené rakety a těžké kulomety, ale zároveň bude schopna převážet výsadek.

Protože už se ze známých důvodů nepočítalo s ruskou technikou, muselo se hledat na Západě, mezi vrtulníkovými výrobci z Francie, Německa, Británie, Itálie nebo Spojených států. Na Západě však bohužel nikdo přesnou protiváhu Mi-24 nevyrábí. Několik západních zemí vyrábí kvalitní bitevní vrtulníky, ale bez schopnosti převážet výsadek, je i řada zemí, které vyrábí transportní vrtulníky, které výsadek bez problémů uvezou, i větší, než Mi-24, ale ty jsou zpravidla jen provizorně vyzbrojené. Transportní vrtulník s protitankovými řízenými střelami a implementací celého komplexu k jejich navádění, to je na Západě opravdu rarita. Nebylo tak divu, že mezi ministryní a velením armády došlo k rozkolu. Právě „vrtulníková story“ později hrála jednu z hlavních úloh při neslavném ministrynině odchodu z funkce.

close Pohledem Jiřího Vojáčka info Zdroj: Deník zoom_in Pohledem Jiřího Vojáčka Zdálo se, že armáda nadále nepočítá s bitevním vrtulníkovým letectvem a Mi-24 bude nejen prvním, ale také posledním ryze bitevním typem, který naše ozbrojené síly provozovaly. Když se tak celý proces výběru dostal do slepé uličky, přišla spása zpoza oceánu. Firmu Bell napadlo, že přesně tak, jak naše armáda koncipovala svůj požadavek, vlastně operuje americká námořní pěchota. Jako aeromobilní jednotka, kterou ze vzduchu vždy doprovází bitevní vrtulníky. Koncepce je tedy prakticky stejná, pouze ji vykonává dvojice strojů, nikoli jeden.

Spojené státy tedy navrhly prodej tzv. platformy H-1, která sestává z bitevních vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom. Zatímco transportních vrtulníků bylo nakoupeno osm, bitevní pouze čtyři, což je počet, který je však operačně bezvýznamný, ale který se nevyplatí ani provozovat. Nové vedení ministerstva obrany v této souvislosti dalo jasně najevo, že chce počet objednaných bitevních vrtulníků navýšit a ministryně obrany Černochová díky našemu angažmá ve válce na Ukrajině s Američany dohodla dar dalších vrtulníků.

Otázky výběru

Díky zakázce na vrtulníky, která probíhala jakýmsi samospádem, armádě zůstalo zachováno vrtulníkové bitevní letectvo, její chlouba, se kterou na Tiger Meetech, setkáních nejlepších pilotů, vyhrála řadu cen. Na druhou stranu je to pár měsíců, co byla zakázka uzavřena a dodnes není stále jisté, jestli se naplní americký předpoklad o aeromobilní pěchotě, doprovázené bitevními vrtulníky.

close Vrtulník americké námořní pěchoty UH-1Y info Zdroj: Wikimedia Commons, U. S. DOD, Public Domain zoom_in Vrtulník americké námořní pěchoty UH-1Y

Před časem začal vznikat výsadkový pluk, bohužel pro něj jsou vrtulníky jako UH-1Y příliš malé. A tak se spekuluje, že konstrukce z 50. let, slavný Huey, který byl od té doby mnohokrát modernizován, doplní a později nahradí polské vrtulníky W-3A Sokol, které u nás létají od slavné výměny za MiGy-29 v roce 1994 a které se pomalu blíží k závěrečným letům své životnosti. Malé vrtulníky UH-1 jistě využijí také speciální jednotky, které nepotřebují, na rozdíl od výsadkářů, seskakovat ve větším počtu a sevřených útvarech.

Pro lehké Venomy se tedy zřejmě teprve bude hledat nejlepší uplatnění.

Spolu s bitevními vrtulníky Mi-24 se v československé výzbroji velmi osvědčily transportní vrtulníky Mi-8/Mi-17. Dokonce natolik, že když se po sametové revoluci vypořádávaly staré sovětské dluhy, Česká republika před všemi dalšími možnostmi dala přednost dodávkám těchto vrtulníků. Poměrně moderní verze legendárních transportních vrtulníků armáda provozuje dodnes, dále je modernizuje a donedávna s nimi počítala i pro další roky.

close Vrtulník UH-1Y s přípravou pro přepravu v podvěsu info Zdroj: Wikimedia Commons, U. S. DOD, Public Domain zoom_in Vrtulník UH-1Y s přípravou pro přepravu v podvěsu

Protože však kvůli válce na Ukrajině vyschl proud náhradních dílů, bude nakonec nutné poohlédnout se po náhradě. Mi-17 je dnes vnímán v západním kontextu jako relativně těžký vrtulník s vysokými výkony a nově nakupované UH-1Y se mu nosností ani vzdáleně neblíží. Pokud jej tedy armáda bude opravdu chtít nahradit, bude vybírat z typů, jako jsou AgustaWestland AW101, Airbus H225M Super Cougar, Sikorsky H-92 Superhawk nebo obligátní CH-47 Chinook.

Ať už je to jakkoli, armáda potřebuje za Mi-17 větší stroje a těmi rozhodně Venomy nejsou. Bylo proto překvapením, že naše armáda nesáhla, když už měla kupovat americké stroje, po osvědčených UH-60 Black Hawk, které v americké a řadě dalších spojeneckých armád, nahradily právě vrtulníky linie UH-1. Black Hawky kupuje Polsko, Slovensko a řada dalších zemí východní Evropy, v NATO jde o etalon, z něhož se část vyráběla v Aeru Vodochody a k jehož prodeji má velmi blízko zbrojovka Czechoslovak Group.

Black Hawk je přitom často nakupován ve dvojici s legendárním bitevním vrtulníkem AH-64 Apache. I ten je typickým představitelem západní vrtulníkové školy a je stále vyráběným, objednávaným a nakupovaným nejčastěji používaným bitevním strojem ve státech NATO (opět kupuje např. Polsko).

Pokud je Venom menším bratříčkem Black Hawku, o dvojici Apache a Viper to platí dvojnásob. Apache je těžký výkonný stroj, kdežto u Viperu se při vývoji hledělo zejména na hmotnost, čemuž však bylo obětováno pancéřování a velká část nosnosti. 

Provozní náklady

Z celého nákupu známe hlavně celkovou cenu, která není nijak do veřejně nijak do detailu vysvětlována. Bylo proto zajímavé sledovat, jak minimálně provozní ceny u obou dvojic vrtulníků počítají sami Američané.

Na konci loňského roku vydal Kontrolní úřad americké vlády dokument, ve kterém shrnuje náklady na provoz všech letounů a vrtulníků amerického letectva, pozemních sil, speciálních sil, námořnictva a námořní pěchoty. Je volně přístupný online na adrese https://www.gao.gov/products/gao-23-106217. Tvorbě dokumentu předcházely měsíce analyzování výrobní a provozní dokumentace, procházení statistik, jednání s jednotlivými úřady a inspekcí přímo u jednotek.

Ze závěrů amerického Kontrolního úřadu, který je předkládán americkému Kongresu, vyplývají pro naši armádu dosti nepříznivé zprávy.

Pokud jsou náklady na provoz u bitevního vrtulníku AH-64 Apache v nejmodernějších verzích D a E něco kolem 5 000 dolarů na hodinu letu, u českou armádou nakupovaného vrtulníku AH-1Z Viper je to přes 20 tisíc dolarů, tedy čtyřnásobek. Odhadovaná kupní cena AH-1Z je sice nižší proti Apache (zhruba 65 milionů USD proti 116 milionům USD). Oba stroje jsou však projektovány na zhruba pět tisíc letových hodin provozního života.

A když si sečteme provozní a pořizovací náklady na oba stroje, zjistíme, že „český“ AH-1Z je celkově o 26 milionů dolarů dražší než jeho (paradoxně mnohem výkonnější) konkurent. V dnešních cenách jde o cca čtvrt miliardy korun na jeden vrtulník, kterých máme celkem deset. Pokud bychom brali v potaz dokument amerického Kontrolního úřadu (GAO), prodělá Česká republika na deseti strojích dvě a půl miliardy korun oproti situaci, kdy by si koupila výkonnější AH-64, stejně jako tak činí většina armád NATO.

close Tabulka porovnání výkonů a ceny vrtulníků AH-1Z a AH-64E info Zdroj: Jiří Vojáček zoom_in Tabulka porovnání výkonů a ceny vrtulníků AH-1Z a AH-64E

close Graf nákladovosti bitevních vrtulníků AH-1Z a AH-64E info Zdroj: Jiří Vojáček zoom_in Graf nákladovosti bitevních vrtulníků AH-1Z a AH-64E ze zprávy amerického kontrolního úřadu (v USD)

Ještě zajímavější jsou cenová zjištění u vrtulníků transportních. U slavného Black Hawku UH-60 jsou nyní náklady na letovou hodinu něco nad 3 000$. Námi objednaný UH-1Y však stojí za letovou hodinu neuvěřitelných téměř 24 000$. Tento typ transportních vrtulníků je projektován na zhruba 10 tisíc letových hodin životnosti. A přestože je Black Hawk opět mírně dražší na pořízení (29 vs. 24 miliony dolarů), rozdíl v nákladech na celý životní cyklus je opačný a to razantně.

Jeden vrtulník UH-1Y by podle dnešních (a podle amerického kontrolního úřadu stále rostoucích) nákladů na letovou hodinu měl stát během celého provozu zhruba 250 milionů USD, zatímco UH-60 Black Hawk zhruba 8x méně.

close Tabulka porovnání výkonů a ceny vrtulníků UH-1Y a UH-60 info Zdroj: Jiří Vojáček zoom_in Tabulka porovnání výkonů a ceny vrtulníků UH-1Y a UH-60

close Graf nákladovosti transportních vrtulníků UH-1Y a UH-60 info Zdroj: Jiří Vojáček zoom_in Graf nákladovosti transportních vrtulníků UH-1Y a UH-60 ze zprávy amerického kontrolního úřadu (v USD)

Celkový účet za jeden „český“ vrtulník spolu s pořizovací cenou bude tedy po 10 000 letových hodinách dělat přes 270 milionů dolarů, kdežto u UH-60 by to bylo necelých 60 milionů. Za provoz deseti UH-1Y tedy na konci jejich životnosti, po dvaceti, třiceti nebo možná čtyřiceti letech bychom tedy podle GAO měli zaplatit celkem o téměř padesát miliard korun více.

Zde je však nutné upozornit na jednu důležitou věc. Vrtulníky systému H-1 ve Spojených státech provozuje výhradně námořní pěchota, která působí převážně z výsadkových lodí. I její vrtulníky jsou tak často provozovány na pozemních základnách u moře (např. kusy, které dostaneme od USA zdarma, jak domluvila ministryně Černochová, pochází ze základny na Havaji) nebo právě plavidel, která jsou provozována v oceánském podnebí.

Je tedy relevantní předpokládat, že několikanásobně vyšší náklady na provoz vrtulníků AH-1Z/UH-1Y jsou dílem ochrany proti korozi, která, jak známo, je při provozu vojenské techniky nad slanou vodou největším ohrožením její provozuschopnosti.

Závěrem

Ať už se však na zprávu Kontrolního úřadu vlády USA díváme jakkoli, i když bychom brali jím zjištěná čísla s rezervou a připisovali je odlišnému způsobu nasazení, musíme připustit, že tak značné rozdíly ve zjištěných provozních nákladech mohou i v suchozemské České republice vzbuzovat mírné obavy.

Tím spíš, že GAO zjistilo i další potíže při provozování této platformy. Prodejce často argumentuje tím, že existuje 85procentní kompatibilita obou vrtulníků, což často umožňuje používat jen jednu sadu náhradních dílů. Tato nesporná výhoda je však paradoxně zároveň i nevýhodou. Oba programy, jak bitevní, tak transportní, si totiž díky shodnosti konstrukcí konkurují v dodávkách komponentů a tato konkurence snižuje procento provozuschopných strojů. Jde přitom nejčastěji o vysoce žádané komponenty, které přímo ovlivňují schopnost nasazení. Motory, převodovky nebo samosvorné nádrže.

Jaká budou přesná provozní čísla pro suchozemskou Českou republiku zjistíme, až začnou být stroje dodávány a provozovány. Již teď je však zřejmé, že náklady na provoz i otázku dostupnosti náhradních dílů bude nutné velmi pečlivě sledovat, abychom mohli za nějaký čas zodpovědně odpovědět na otázku, jestli se naší armádě nákup systému H-1 vyplatil.