Výkladní skříň prodejny maso-uzeniny s politickým plakátem namísto zboží, srp a kladivo nad rozpadlým chodníkem, obraz velkého ucha vedle portrétu Gustava Husáka na zdi. To jsou práce fotografa a pedagoga Jindřicha Štreita, jejichž výstava začala v minulých dnech v neratovickém společenském domě. Rodák z Bruntálska začal dokumentovat skutečné poměry na venkově už před třiceti lety. Brzy nato pocítil tvrdou pěst tehdejší moci. Ani vězení ho ale od tvorby neodradilo. Jeho záběry hýří ironií nad kontrasty mezi komunistickou ideologií a tehdejší realitou.

Kdy jste přišel na nápad fotograficky pranýřovat plakátový socialismus?

Koncepčně jsem začal fotografovat koncem sedmdesátých let. Uvědomil jsem si, že když žiji na vesnici, je nutné, potřebné a velmi důležité fotografovat to, co se děje tam, kde žiji. Snímky dnes působí úsměvně, ale v té době šlo o naprosto běžné situace v každodenním životě.

To se tehdejším mocipánům moc nelíbilo?

Samozřejmě. Po dvou letech fotografické práce, v roce 1981, jsem se zúčastnil výstavy na tenisových kurtech. Ta výstava byla zavřena ještě dřív, než byla otevřena. Fotografie vzbudily pozornost tajné policie, byl jsem vzat do vyšetřovací vazby a odsouzen za hanobení republiky a prezidenta.

Kolik jste dostal?

Dostal jsem deset měsíců na dva roky podmíněně. Sice „jen“ podmínku, ale čtyři měsíce jsem seděl ve vazbě na Ruzyni.

Nenapadlo vás po takové zkušenosti emigrovat?

Naopak, mě se tady velmi líbilo. Protože jsem potom už nesměl učit, musel jsem si najít jiné zaměstnání. Pracoval jsem pak sedm let na státním statku.

Na vašich snímcích převažují záběry z venkova, protože odtud pocházíte. Nelákalo vás například někdy toto téma zpracovávat i ve městech?

Některé fotografie jsou z měst, jimiž jsem třeba projížděl. Ale gró je z vesnice. Nechtěl jsem jen prvoplánově zachycovat plakáty, hesla a vlajky. Po návratu z vězení jsem si uvědomil, že to je velmi málo a že musím přidat. Že už nepotřebuji berličku těchto vnějších znaků, ale že musím práci postavit do mezilidských vztahů.

Venkov se tedy sám nabízel, protože na vesnici byly vztahy mezi lidmi vždycky užší?

Ano a měl jsem k lidem blízko, protože jsem byl jeden z nich.

Fotografoval jste nejenom dobové kontrasty, jako rudou hvězdu nad rozbitým chodníkem, ale i rozpadající se agitační tabule. Tím režim vlastně ironizoval sám sebe?

To je právě absurdita té doby. Laxnost se zračila ve všem. Je v tom i symbolika: režim se nejenom nestaral o život obyčejných lidí, ale nakonec už ani o své agitační cedule.

Černobílou fotografii jste zvolil proto, že je dokumentárnější a syrovější, než barevná?

A pokračuji v ní i nadále. Jsem fotograf, který tuto linii neopustil, ale naopak s v ní libuji. I když s ní začínám být jakýmsi exotem, protože jsem jeden z mála, který pracuje klasickým způsobem na filmy a černobíle.

Digitální technologie vás ještě nezlákala?

Nefotografuji digitálně, ale nic proti této technologii nemám. Musela přijít a je velmi zajímavá. Moji studenti pracují všichni s digitálními přístroji a mě to nevadí. Nezajímá mě, čím fotografují, ale co chtějí svými snímky říci.