Ještě než si ve středu 25. května budete moci knihu sami prohlédnout a po slavnostním křtu si ji nechat třeba i podepsat od autora, jsme Jana Velíška vyzpovídali.

close Ležela kočka s andělem zoom_in

Mohl byste představit vaši nejnovější knihu Ležela kočka s andělem?

Víte, jako autor nevynikám právě mravenčí pílí. Takže, jak je možné vidět
z vročení jednotlivých textů (nejde jen o povídky, ale
i o prózy v jiných žánrových polohách), vybral jsem
ze zhruba čtyřiceti let své přetržité prozaické tvorby věci, které by, podle mého názoru, papír unesl. Ty jsem pak upravil, uspořádal je podle určitého plánu a spojil autorským komentářem. Vznikla tak jakási čalamáda, jak doufám, zajímavá a zábavná alespoň pro některé čtenáře. Zbytek snad zachrání skvělé ilustrace Kameela Macharta.

Kde a jak jste čerpal inspiraci?

Na tuhle otázku se dá odpovědět dvěma způsoby. Stručně (a trochu hloupě): Ze života. Anebo komplikovaně (a taky trochu nabubřele): Jde o amalgam osobních zážitků, příběhů mých přátel, reakcí na způsoby i nezpůsoby toho krásného i hrozného světa, ve kterém jsem žil a žiju, a taky spousty literárních vlivů. Jako čtenář jsem totiž daleko pilnější než jako prozaik.

Snad bych ještě dodal, že ani jedna z postav, včetně té mé, není doslova „opsána
ze života“. Takhle to v literatuře nefunguje. Ostatně ani v žurnalistice.

Ke které povídce máte nejbližší vztah a proč?

Asi k povídce titulní. Jednak proto, že těch patnáct let, prožitých v odborářském nakladatelství, bylo tak nabitých absurditou, že jsme si s kamarádem Jirkou Našincem (autorem vlídného doslovu k téhle knížce) často říkali, že by nám to nikdo neuvěřil. I tak jsem se musel hodně hlídat, abych text nezahltil „veselými příběhy z natáčení“. A pak ji mám rád také proto, že mám skutečně velmi kladný vztah k oněm bytostem, které vzniknou, ulehne-li kočka s andělem.

Často jste svou práci spojoval s berounskými fotografy. Na mysli mám nyní knihy jako například Malé hejno bílých vran nebo Beroun / deset zastavení na procházce královským městem, která vyšla v minulém roce. Prozradíte, jestli chystáte další podobnou zajímavou spolupráci?

Poslední dobou jsem nedělal prakticky nic jiného, než pucoval tuhle knížku. Teď bych se asi rád vrátil
k textařině. Spolupráci se zmíněnými umělci se ale samozřejmě bránit nebudu, i když toho o fotografování vlastně moc nevím, jak by vám jistě potvrdil Honza Šroubek, spoluautor Malého hejna.

Anotace

Delší i krátké povídky plné humoru i napětí, kuriozit i sebeironie, epistolární prózy, prózy žánrově jen obtížně zařaditelné, ale i pár fejetonů – to vše najdete v nové knížce Jana Velíška. Především se tu ale setkáte s živou, vytříbenou češtinou, hlásící se celkem nepokrytě k tradici Josefa Škvoreckého, o kterou se občas můžete i říznout jako o ostrý list trávy na jarní louce.
S češtinou, kterou někteří z nás tolik postrádáme v dnes tak módní estetice pastózního hnusu, v dnešní e-mailové stylistice, jež si jen občas připomene, že existuje něco jako interpunkce, o diakritice nemluvě. V době, kdy mnoha autorům dělá problémy vyjádřit subtilnější emocionální situaci, aniž by použili smajlíků či jiných šklebanů.
V době, kdy už mnoho z nás zapomnělo na křehkou tichou hrůzu jediné kapky krve v bílých plátcích růže, osaměle ležící na navoskovaných parketách edwardiánského salonu. Na tichou krásnou hrůzu, již tak dobře znali Ambrose Bierce, Roald Dahl, a především jeden geniální bostonský narkoman a alkoholik.