Mezi návštěvníky byli ti, pro které je desítky let hudební ikonou, někteří si jeho písničky poslechli úplně poprvé. Pro všechny byl koncert zážitkem. Po vystoupení jsme se od Vladimíra Merty dozvěděli, jak na něj zapůsobili diváci, klub Labe i hořovické Vísecké náměstí.

Před vystoupením jste se procházel po Víseckém náměstí. Rád se seznamujete s místem, kde hrajete?
Je to relaxace před hraním. Kromě toho, že jsem architekt, oceňuji krásu místa, vzrostlých stromů, kostely, které jsou na kopci. Když k nim stoupám do kopce, nechávám za sebou všední život. Zde je navíc krásná předzahrádka, což jsem před kostelem ještě nikdy neviděl. Prohlédl jsem si i sochu sv. Rocha. Beru to jako druh duchovního turismu.

Při vystoupení jste zmínil propojení Hořovic s harmonikou. Město jste v minulosti už navštívil, že ho tak dobře znáte?
Hrál jsem v sále hořovické radnice. Měl jsem za to, že je to tak šest osm let. Prý od té doby uplynulo ale už osmnáct let, čas velmi rychle ubíhá. Také jsem hrál párkrát na Točníku. Jednou i s Vladimírem Čápem, což je romantický bard z Berounska. Po skončení všech prohlídek začal noční koncert, hráli jsme v kapli s úžasnou akustikou. Najednou se přihnala strašná bouře s blesky, všude začali létat netopýři. Když jsem o tom vyprávěl v Praze, řekli mi, že se tam nepohnul ani lísteček. Šlo zřejmě o nějakou lokální bouři. Vysvětlil jsem si to tak, že duch hradu vystoupil proti českým folkáčům.

Když porovnáte dnešní posluchače s těmi z doby vašich hudebních začátků, je mezi nimi rozdíl?
Nikdy jsem neměl problém s pozorností publika, ani s improvizovaným vyprávěním. Vždy mám dojem, že lidé velmi pozorně poslouchají. Bývá těžší zaujmout v rockových klubech. V tak krásném divadýlku, jako je hořovické Labe, se na mě navíc dívaly fotky velikánů kytary. A diváci hezky zpívali.

Jsou vaše písničky vždy spojené s nějakým konkrétním příběhem?
Ano, ale příběh je někdy schovaný, krajiny jsou imaginární. Písnička se často sama vytvoří z nálady místa. Spoustu jich přišlo na svět v době, kdy jsem neměl řidičák a jezdil vlakem. Mnohé vznikly v čekárnách vlakových nádraží. Nesmělo se zde kouřit, všichni chlapi byli venku. Já zůstával uvnitř, četl noviny nebo skládal písničky.

Jeden z diváků po koncertě zmínil, že jste pro něj hudební ikonou z jeho mladších let. Podle něj je škoda, že jste nemohl nějaký čas zpívat. Cítíte to také tak?
To ne, mohl jsem se věnovat dětem. A taky jsem se míň bál. Když člověk čeká, že bude zakázaný, nesmí udělat žádný průšvih. Byl jsem hodně doma, tak to už tolik nehrozilo. Navíc v té době přišly na svět závažnější texty písní.

Na co se letos těšíte?
Už jsem viděl Glena Hansarda s Markétou Irglovou, to byl moc krásný koncert. Chystám se do pražského Jazz docku na Davida Dorůžku, to je krásný klub u Vltavy, kolem jezdí parníky jako na Mississipi. Všem ho můžu doporučit, každý den je zde dobrá hudba. Těším se na kola s partou slovenských kamarádů. Známe se spolu čtyřicet padesát let.

A co vás čeká po hudební stránce?
Učím se na další nástroje. Své koncerty beru tak, jak přicházejí. Nemám žádné vrcholy.