Poněvadž jestli to někdo dokáže, je to právě on. Znáte snad někoho jiného, kdo by si přál třeba větrný mlýn a taky si ho postavil?

Právě vám vyšla knížka, sedíme ve vašem větrném mlýně obklopeni předměty z tradiční venkovské domácnosti předminulého století a také sbírkami hornin… Čím vším jste vlastně byl?

Původní profesí jsem geolog, ale byl to toulavý život. Hledal jsem klidnější zaměstnání, stal jsem se pracovníkem okresního archivu a už jsem u toho zůstal. Zároveň jsem dělal 27 let 
i místního kronikáře, takže jsem k tomu asi inklinoval.

Co vás vedlo k napsání knihy, která už má i druhý díl? 

Nikdy jsem neměl ambice něco sepisovat, moje školní slohy nebývaly valné, ale byl jsem sběratelem. Při své práci archiváře jsem se dostával k materiálům (časopisy, osobní fondy…) a v nich mě často zaujaly zajímavé příběhy, které dosud nikde nebyly zveřejněny. Také jsem získával zajímavosti od kolegů kronikářů 
z okolí, znám se s nimi 
osobně, vždyť já jsem 
při své práci objel všechny obce okresu na kole, všechny zdejší vršky jsem zlezl! Přišlo mi líto nechat ty příběhy ležet ladem. Moje knihy nejsou vědecké práce, jsou určené obyčejným lidem. Ale spolupracoval jsem 
s odborníky na historii 
i český jazyk, aby knížka měla patřičnou úroveň.

Máte svoji oblíbenou pověst, příběh?

Baví mě hlavně ty nové, které jsem nikdy předtím nezachytil, z těch posledních například o lese Bludník na Loučeni. Nejraději mám ty, které se váží k mému rodnému koutu, Jizbicím, Loučeni, Krchlebům.

Druhé pokračování Truhlice vychází ve stejném formátu jako první díl, jen obálka je jasně zelená místo hnědé. Byl výběr barev náhodný? 

Kdepak! Má symbolický význam, odráží to moje geologické já. Třeba ta zelená je Technicolor číslo 14, což 
v geologii označuje svrchní křídu a opuky, které jsou typické pro střední Polabí.

Čeho si ceníte na své knížce nejvíc? 

Že o ni byl takový zájem. 
U prvního dílu jsem počítal, že ho vydám vlastním nákladem, ale pak jsem zajistil sponzory a vydání se ujal Státní oblastní archiv Praha. Knížka vyšla a byla hned rozebraná. Proto bych rád zařídil dotisk prvního dílu.

Jak jste přišel na nápad postavit si větrný mlýn? 

My jsme se ženou nikdy neměli auto, jsme kolaři. Projeli jsme třeba celé Pobaltí. Ale nikdy jsme nehltali kilometry, vždycky jsme si prohlíželi krajinu, kterou jsme jeli. Větrné mlýny jsme při našich cestách obdivovali a řekli si, že si jednou takový mlýn postavíme. No, nadřeli jsme se, bylo potřeba čtyřicet tisíc cihel, všechny jsme je nasbírali na skládkách a navozili kárkou od vrat přes celou zahradu. Ještě dnes mám tik, když vidím někde demolici…

Čtěte také: Holandský větrný mlýn v Krchlebích: splněný sen dostal v září lopatky