Slovo koleda pochází z latinského calendae, označujícího první den v měsíci. Pohanští Slované tak označovali i slavnosti spojené se zimním slunovratem. Doklady o výskytu koledování máme díky tomu už z nejstarších slovanských literárních památek, konkrétně ze staroslověnsky psaného Velkomoravského penitenciálu, který vznikl na Velké Moravě někdy před rokem 867. Šlo o zpovědní knihu obsahující seznam hříšných skutků spolu s informací, jaký trest má být hříšníkovi uložen coby pokání.

Za jeden z hříchů přitom tato "příručka pro kněží" označovala právě i koledu: "Jde-li někdo 1. ledna na koledu, jako dříve činívali pohané, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě," cituje penitenciál Josef Vašica ve svém díle Literární památky epochy velkomoravské.

Nejdřív odsuzovaná, později vítaná

Raná církev tedy koledu zakazovala pod přísným trestem. Lidé se však koledování nechtěli vzdát, což vedlo v následujících stoletích k tomu, že církev tento zvyk převzala a obsahově přetvořila. Z koledy se stala píseň, kterou děti (ale i učitelé a pastýři, nebo kostelníci a kněží coby obecní či církevní služebníci) zpívají během velkých křesťanských svátků při obcházení jednotlivých domů, kde si "koledovaly" o výslužku, kterou představovalo především jídlo a pití.

"V předvečer narození Páně kněží a žáci kalendují či koledují, chodíce po domech svých věřících, což činí i v oktáv téhož svátku. Podobně koledování a lidově koleda znamenají někdy uctívání Krista tímto zvykem, jinde všecko to, co se dává darem při takovém koledování," cituje vyprávění benediktinského mnicha Jana z Holešova Eva Večerková ve svém díle Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře.

Odměnou za koledu byl kněžím "koláč", což mohlo znamenat jak pečivo, tak ve staré češtině i finanční odměnu ("chtít si ukousnout z koláče" je mimochodem dodnes používané úsloví pro žádost o úplatek). 

Církev se však i nadále pohoršovala nad některými kolednickými zvyky, například nad rozpustilostí koledujících maškar. Ještě v roce 1586 si tak kněz Adam Kouřimský postěžoval městské radě v Poličce, že žáci a žebraví studenti běhají při koledě po městě "do barev ďábelských se strojíce, černíce a šaty na rub obtáčejíce, na jináče jako čerti".

Nejen vánoční píseň

V lidových vánočních obyčejích má koleda hned několik významů. Označuje se tak kolednická obchůzka, vánoční píseň, původně s náboženským obsahem upomínajícím na narození Spasitele, ale také samotný dar, který koledníci za své koledování dostávají. Dokonce nejen koledníci - svou "koledu" dostávala na Štědrý den i domácí zvířata, někdy i ovocné stromy, aby v dalším roce dobře rodily.

Mezi nejčastější dary se řadila jablka a ořechy, jižně od brna také vinné hrozny, které se na révách s listem věšely pod strop lisoven. 

Dnes si však vánoční koledu spojujeme nejčastěji s písněmi navozujícími vánoční náladu, ať už s náboženským motivem narození "Ježíška", nebo i bez něj. Tradiční koledy mají silnou melodii, často založenou na středověkých sborových vzorech, a sloku následovanou refrénem, často zpívaným sborově.

Nejstarší známé křesťanské koledy pocházejí zhruba z 13. století. Podle legend byl autorem první koledy svatý František z Assisi, který žil od roku 1181 do roku 1226. 

Narodil se Kristus Pán měl šest slok

Dnes asi nejstarší dodnes známou a populární vánoční písní je píseň Narodil se Kristus Pán, pocházející z 15. století. Její nejstarší notové zápisy se dochovaly z přelomu 15. a 16. století. Začátek této skladby je dohledatelný ve Franusově kancionálu z roku 1505, celý botový zápis pak v Graduálu Českého muzea stříbra v Kutné Hoře. Podle Wikipedie je píseň v obou těchto pramenech zapsána v třídobém rytmu (tempus perfectum).

Dále se vyskytuje v řadě dalších pramenů, například v roce 1522 v utrakvistickém Miřínského kancionálu (Kněze Václava Miřínského písně staré gruntovní a velmi utěšené).

Z písně dodnes známe a zpíváme první čtyři sloky, má však ještě dvě, které jsou novější a poprvé vyšly v roce 1636 ve slovenském evangelickém zpěvníku Cithara sanctorum, vydaném Jiřím Třanovským v Levoči. Jejich prapůvod se údajně objevuje už v Jistebnickém kancionálu z roku 1420. Od dodnes populárních čtyř slok se liší tím, že neobsahují opakovaný refrén "Z života čistého, rodu královského, nám, nám narodil se", ale kladou do těchto míst jiný text.

Přibližně od roku 1520 je doložena německá verze pod názvem Freu' dich Erd' und Sternenzelt, kterou zpívali zejména Němci v českých zemích.

Celý text vánoční písně Narodil se Kristus Pán, včetně oněch dvou dnes už nezpívaných slok, si můžete připomenout níže.

Narodil se Kristus Pán

Narodil se Kristus Pán, veselme se,
z růže kvítek vykvet nám, radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám narodil se.

Jenž prorokován jest, veselme se,
ten na svět poslán jest, radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám narodil se.

Člověčenství naše, veselme se,
ráčil vzít Bůh na se, radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám narodil se.

Goliáš oloupen, veselme se,
člověk jest vykoupen, radujme se.
Z života čistého, z rodu královského
nám, nám narodil se.
Z života čistého, z rodu královského
nám, nám narodil se.

Ó milosti Božská, budiž s námi;
dejž, ať zlost ďábelská nás nemámí.
Pro Syna milého, nám narozeného,
smiluj se nad námi!

Dejž dobré skončení, ó Ježíši,
věčné utěšení věrných duší!
Přijď nám k spomožení, zbav nás zatracení
pro své narození.