Dabér Ota Jirák: Hlas je pro mě krumpáč, lopata, prostě výrobní nástroj

Alf ze stejnojmenného seriálu, mamut Manny z Doby ledové, plukovník von Strohm z Haló, haló! nebo Hele ze Studia Kamarád. Těm všem propůjčil svůj nezaměnitelný hlas Ota Jirák, herec a dabér, který se po více než padesáti letech prožitých v Praze vrátil na rodné Mladoboleslavsko.

Vystudoval jste loutkoherectví, působil jste jako mim, ale nakonec jste se nalezl v ryze hlasové disciplíně. Jak k takovému vývoji dojde?

Čím je člověk starší, tím víc přichází na to, že na nic ve svém životě nemá vliv. V podstatě mi v životě vyšly věci, o které jsem se nesnažil, a naopak. Možná na to nevypadám, ale jsem v jádru plachý člověk, a tak mě nikdy nenapadlo, že bych mohl dělat divadlo. Loutky, to bylo moje. Dokonce jsem si tam zahrál milovníky, třeba Lancelota ve verších. To se mi na jevišti kvůli mé fyziognomii už nikdy nepodařilo (smích).

Takže loutkařině jste se skutečně věnoval?

No jo, asi do 32 let. Hodně jsme jezdili po světě, ale já s tím pak seknul a začal jsem dělat Jůheláky. Všichni se mě ptali, proč dělám pantomimu s hlasem, který mám. A já jsem říkal, no, dělám, no. Mě si díky obličeji, postavě a hlasu lidé zařadili jako komika. I režiséři se mě ptali, proč to dělám, když jsem charakterní herec. To se mě ptali ti praví. Já se do rolí neobsazuju.

Jůheláci byla vaše první práce spojená s dabingem?

Tak nějak. Pořad Jů a Hele režíroval Josef Platz. A ten se mě před 33 lety ptal, jestli bych nechtěl dělat v televizi, že tam právě tenhle pořad připravují. A od té doby jsem u toho vydržel. S Jirkou si vždycky říkáme, co už jsme stihli zkazit generací.

Jaký je pan Lábus kolega?

Bezvadnej. Jeden z nejhodnějších lidí, jaký znám. Každé ráno čte všechny noviny. Jednou objevil článek, že herci, kteří propůjčili své hlasy postavičkám ze seriálu Simpsonovi, stávkují, protože chtějí místo 250 tisíc dolarů za jeden díl rovných 500 tisíc. Vzali jsme noviny a šli na produkci s tím, že tu samou práci děláme o deset let déle a že nejsme svině stačí nám to v korunách. Oni se zasmáli a my si šli zase po svých.

Dařil se vám dabing už od samého začátku?

Vůbec ne. Jsem dyslektik, takže mi rychlé čtení dělá trochu problémy, navíc jsem nestíhal vnímat režijní poznámky. Vzal si mě ale na starost vynikající dabér Vláďa Brabec, který kvůli všem těm opakováním už nemusel koukat do textu. Zmáčkl mi vždycky rameno, když jsem byl v obraze, a zklidnil mě.

Říká se, že český dabing má velké kvality. Souhlasíte s tím?

U nás je dabing velmi specifický. Vyvíjel se po svém, takže se z něj stal umělecký obor. Je úžasné, že dabingem se dá změnit celý smysl filmu. Když třeba herci mladí levicoví radikálové za hlubokého minula dostali k nadabování detektivku, předělali to celé po svém a z hlavních postav se stali hašišáci. A ono to fungovalo. Tehdy nikdo z autorů a majitelů práv nekontroloval, jak se něco dabuje někde v Česku. Podobně jeden herec přišel do dabingu, pustili mu bulharský film a řekli mu, že bude hrát postavu, která vypadala jako nějaký polodebil. A on ho jako polodebila také namluvil. Teprve pak mu došlo, že ta postava je místní předseda a hlavní postava filmu.

Dabingu se věnujete už léta. Jakým směrem se vyvíjí?

Pryč jsou ty časy, kdy se dabovalo tak, že se text nazkoušel jako divadlo, pak se pustil záznam a jelo se. Zažil jsem i filmové smyčky, kdy se nahrávalo pořád dokola. To bylo sympatické, protože na dabing street na Kavkách, kde člověk natáčí v jeden den i několik filmů, jsme se potkávali s kolegy z různých divadel.

Dneska už se herci na dabingu vůbec nesetkávají?

Ale jo… když jeden odchází a druhý přichází. Dnes je to trochu složitější. Ale, když se třeba postavy hádají, tak tam je to kvůli napojování také třeba.

Jak dlouho před natáčením dnes herec dostane do ruky text?

Až na místě. To je také důvod, proč se řada mladých herců zkazila. Protože nevěděli, co přijde, navykli si na bezvýraznou intonaci, která jim zůstala.

Je dabing také o hledání, nebo režisér přichází vždy s hotovou koncepcí?

Záleží na jazyku, na jeho rytmu. Pak také na překladu. Jednou jsem dostal text ve francouzštině, kterou jsem dělal, abych si ho upravil. Ten překladatel přeložil jednu krátkou francouzskou větu třemi dlouhými českými. To bohužel nejde. Ten, kdo připravuje překlad, musí v tom cizím jazyce dokonale myslet. Kdysi jsme dělali Haló, haló!, což je britský seriál, kde tvůrci mrší angličtinu, němčinu i francouzštinu. My do toho vnesli ještě češtinu, a kvůli tomu vypadla spousta skvělých fórů. Ale tohle zrovna byla výborná práce. Váleli jsme se u toho smíchy třeba hodinu.

Používají se pro změnu hlasu nějaké pomůcky?

Když někdo mluví s fajfkou, dabér si strčí prst do huby, a už to jede. Nejlepší byl Honza Hanžlík, který měl falešné zuby už od čtyřiceti let. Když hrál mladíky, výrazně artikuloval, když hrál starce, vyndal si zuby.

Když se řekne vaše jméno a dabing, každého napadne jako první asi mimozemšťan Alf.

To bylo taky dobrý. Hráli jsme v Německu a všude měli ty hnědý obludy. Na čokoládě, na žvýkačkách, v autech. To, co musí mít malej germán, to musí samozřejmě mít i naše Terezka. A tak jsem jednoho přivezl domů. Za tři měsíce mi volali z Kavek, abych se přijel podívat na seriál, který bych mohl dabovat. Od první chvíle jsem si ho zamiloval. Režisér mě tlačil do toho, abych ho mluvil unyle, ale nefungovalo to. Zkusil jsem to po svém a tři díly jsme museli přetočit po mém. To mi polichotilo. Později mi jeden pan inženýr, co projel svět a Alfa viděl asi v sedmi jazycích včetně originálu a japonštiny, povídal, že jsem se mu líbil nejvíc. Pán je velice laskav, jak říká Hercule Poirot.