Narodila se v roce 1949 v Radčicích pod Jizerskými horami. Rodiče, Zdeňka a Antonín Bláhovi, pracovali jako dělnici v továrně Tesla. Po čase se rodina přestěhovala do Liberce. Na základní škole vyhrávala recitační soutěže, zpívala ve sboru Severáček. Zásadní pro ni bylo setkání s Janem Schmidem, který založil v Liberci experimentální Studio Ypsilon. Ten talentované dívce poradil, ať se přihlásí na DAMU na loutkoherectví. „Sešla se tam tenkrát úžasná parta. Začali jsme tvořit docela avantgardní kousky. Byla na to také zralá doba. Blížil se rok 1968, všechno už bylo více otevřené a my jsme byli tvůrčí,“ vzpomíná.

Když se Prahou v srpnu roku 1968 valily sovětské tanky, pobývala Dáša v Paříži. Na Montmartru tehdy zaslechla československou hymnu. „Utíkali jsme ke stánku s novinami a viděli jsme titulek Okupace Prahy. Málem mě kleplo. Ještě teď se mi ježí chlupy, když si na to vzpomenu. Měla jsem hrozný pocit, jako by vypukla válka.“

S tehdejším přítelem pak vyrazili do Londýna, kde dostala nabídku stipendia na univerzitě v Cambridgi. „Bylo to lákavé. Angličané se chovali úžasně solidárně. Zůstalo tam tehdy plno lidí,“ vypráví Dagmar Bláhová. Tenkrát se ještě rozhodla vrátit domů. „Neuměla jsem si tenkrát moc představit, že bych nepokračovala ve škole, kterou jsem měla ráda. A můj přítel emigraci odmítl kvůli mamince.“

V Praze se účastnila studentských protiokupačních stávek a zároveň přišly první herecké příležitosti. Vypráví, jak ze stávkového dění odbíhala do Národního divadla na natáčení filmu Tělo Diany, ve kterém se v epizodní roli objevila po boku slavné Jeanne Moreau, „Být s ní v jedné šatně byl úžasný zážitek.“ Ještě si zahrála v adaptaci prózy Zdeny Škvorecké Anně K. je zima, kterou točil na Barrandově režisér Vladimír Drha. „Film se nedochoval, prý byl spálen,“ vzpomíná Dagmar Bláhová na proměnu kulturních poměrů v době nastupující normalizace.

Nikdo z nás Antichartu nepodepíše

Dokud to šlo, hrála se spolužáky na pražských malých scénách, třeba v Jazz clubu Reduta, kde se potkala s mimem Bolkem Polívkou. „Byli jsme nepohodlná partička vtipálků, kteří si říkali, co chtěli.“ Když podobných příležitostí k uplatnění v Praze ubývalo, přijala angažmá v brněnském Divadle na provázku. Původně se sice jmenovalo Husa na provázku, ale název vadil cenzorům kvůli tomu, že generálním tajemníkem komunistické strany byl tehdy Gustáv Husák a plakáty Husy na provázku lákaly k drobným úpravám, které rigidní režim nestrpěl.

„Provázku“ se přesto dařilo tvořit relativně svobodně a jejich představení byla neustále vyprodaná. „Samozřejmě jsme měli schvalovačky a muselo se někdy škrtat, ale nestalo se, že by zakázali celé představení. Vždycky se to nějak vyšaškovalo. Jak říkával Bolek, v pantomimě se škrtá špatně. A zvláštní bylo, že zatímco mnohé kolegy často obtěžovali estébáci, mě k výslechu nikdy nepředvolali. Možná to bylo tím, že jsem měla pořád trvalé bydliště v Praze a unikla jsem tak brněnskému dohledu.“

Boleslavu Polívkovi byla Dagmar hereckou partnerkou mimo jiné v jeho autorské pantomimické inscenaci Em a Ea, se kterou měli úspěchy i na zahraničních festivalech. Jejich klauniáda nepotřebovala překlady. „Mezníkem byla v polovině sedmdesátých let naše účast na festivalu v Nancy. Otevřel se nám neuvěřitelný divadelní svět. Pak nás převzal Pragokoncert a začali jsme jezdit ven. Pragokoncert sice shrábnul prachy, my dostali jen diety, ale nám to nevadilo.“

Hercům z Provázku dokonce tehdy prošlo, když v roce 1977 jeho členové hromadně odmítli podepsat Antichartu. Masivní odsuzující kampaní režim reagoval na vznik iniciativy za dodržování lidských a občanských práv Charta 77. „Všechna divadla se měla vyjádřit. Dostali jsme pokyn, že musíme podepsat Antichartu. Vedli jsme v divadle vážné debaty, co dělat. Nakonec jsme se dohodli, že to nikdo z nás nepodepíše. A divadlo nám nezavřeli.“

Věra Chytilová nás nechala blbnout

Na sklonku sedmdesátých let Dagmar Bláhovou proslavily role ve filmech Věry Chytilové. Režisérka, která patřila k největším osobnostem české nové vlny 60. let, dostala v roce 1976 po několika letech zákazu možnost natočit snímek podle scénáře Kristiny Vlachové Hra o jablko. Měla to být romantická komedie. Pro hlavní roli zdravotní sestry si režisérka vybrala právě Dagmar Bláhovou. „Natáčení provázely různé trable. Pořád jí něco schvalovali. Od scénáře se Věra Chytilová hodně odchýlila, ale byla neústupná,“ vypráví Dagmar.

I když se podařilo film dotočit, zpočátku se v Československu nesměl promítat. „Protestovali dokonce soudruzi doktoři, kterým vadilo, že se tam ukazuje porod. Pro mě to bylo úžasné natáčení. Skutečně jsem při porodu stříhala pupeční šňůru a mohla vidět ty zázraky. A můj herecký partner Jirka Menzel byl báječný spoluhráč. Mám ráda improvizaci a pro Věru je to základ herecké práce. Nechala nás blbnout, i když toho pak ve střižně hodně vyhodila.“

Chytilová si Dagmar vybrala i pro film Kalamita, kde obsadila do hlavní role Boleslava Polívku. Při natáčení si mohla dvojice sehraná ze společných klauniád opět užít improvizací. Hotový snímek ale pamětnice viděla až po letech. Než úřady pustily film do kin, byla z ní emigrantka.

Rychle pryč z Evropy

Dagmar se nevrátila z hostování v Paříži, kde na přelomu let 1979 a 1980 nastudovala s Polívkou a francouzskými klauny upravenou verzi jeho hry z Divadla na provázku Pezza versus Čorba. Během pařížského pobytu se Dagmar zamilovala do slovenského výtvarníka a fotografa Juraje Horňáka, který o několik let dříve emigroval s rodiči do Austrálie. Otěhotněla s ním, a když se měla po posledním představení vrátit domů, oznámila na ambasádě, že nemůže odjet, protože bude rodit. Potřebovali se s Jurajem vzít, ale bez povolení československých úřadů, které nepřipadalo v úvahu, to ve Francii nešlo. Svatbu měli nakonec na australské ambasádě v Belgii.

„Mezitím se staly divné věci. Měli jsme v Paříži pronajatý baráček, který vyhořel. Už předtím, když jsme byli po porodu v Normandii, nám byt vykradli. Přišli jsme o všechno, co jsme měli. I mé auto někdo naboural. Nevím, jestli to byla boží ruka, anebo za tím bylo KGB. Každopádně to uspíšilo naše rozhodnutí odjet rychle z Evropy.“

V Austrálii se jí otevřel nový svět. „Tenkrát se mohlo říkat, že tam byla svoboda. Dávno už není. Všechno je jinak. Měla jsem velké štěstí, že jsem díky sňatku s Australanem hned dostala občanství a australský pas. To už taky neexistuje. Ale jinak jsme neměli nic, jen malé dítě. Žádná mateřská, nic takového nebylo.“

Bylo mi smutno po Praze, ale příroda a moře mi to vynahradily

Australskou hereckou celebritou se stala díky angažmá v seriálu Sousedé, později obsadila hlavní roli v televizním filmu Vykořenění lidé, který pojednává o migrantech z Evropy. Za svůj výkon získala hereckou cenu Penguin. Vedle toho si užívala volnosti, kterou tehdy život v Austrálii provázel.

„Jezdívali jsme stanovat na divoko do buše. To jsem milovala. Dneska jsou všude zákazy, zátarasy, národní parky. Tenkrát to bylo naprosto volné. Měli jsme také oblíbené místo, kde žili v přírodě klokani, kteří nám lezli do stanu. I Sydney bylo tehdy nádherné. Tam, kde jsou dnes mrakodrapy, nebylo nic. Žili jsme blízko Bondi Beach, což je dnes narvaná pláž. Tehdy byla opuštěná a říkalo se, že je to místo emigrantů. Bylo mi sice smutno po Praze a dlažebních kostkách, ale vynahrazovala jsem si to úžasnou přírodou a mořem.“

Intimní divadlo Bláhové Dáši

Její první návrat do vlasti po letech se uskutečnil už krátce před pádem komunismu. Režisér Vladimír Drha si ji prosadil do filmu Muka obraznosti. „Když mi to zavolal, myslela jsem si, že si dělá srandu. Nemohla jsem uvěřit, že nechají hrát emigrantu,“ vzpomíná. Koncem roku 1988 už letěla do Prahy. Měla obavy, že ji zatknou, ale nic se nestalo. „V Praze jsem ještě byla na Silvestra v divadle Na zábradlí, kde jsem potkala plno známých včetně Václava Havla. Když ho hned v lednu naposledy zavřeli, zorganizovali jsme v Sydney velkou petici za jeho propuštění.“

Konec komunistického režimu v Československu prožívala s euforií, definitivně ale do Prahy přesídlila až v roce 1997. Nejvýrazněji o sobě dala vědět uvedením hry Monology vagíny, kterou přeložila a také v ní hrála. Mimořádný úspěch inscenace ji přivedl k tomu, že začala hru a poté další také produkovat. Založila Intimní divadlo Bláhové Dáši, pro které vybírala a překládala hlavně australské hry s ženskou tématikou. „Fungovalo to šestnáct let. Jezdili jsme po celé republice."

Na závěr vyprávění pro Paměť národa Dagmar Bláhová bilancuje: „Ničeho nelituji. V Austrálii jsem zažila bídu i slávu, všeho požehnaně. Po návratu domů jsem pochopila, že musím přestoupit na jiné schody, a to taky bylo v pořádku.“

Autor: Petra Sasínová