Když Stanislav Fajman v roce 1953 promoval na lékařské fakultě v Hradci Králové, měl o svém dalším profesním směřování jasno. Mohl nastoupit jako lékař v kardiologickém centru v Poděbradech. Jenže umístěnkový systém rozhodl jinak: poslali ho do Orlických hor, kde byl v té době nedostatek lékařů. „Proti umístěnce nebylo odvolání, žádná jiná volba nebyla možná. Musel jsem nastoupit jako plicní lékař v Rychnově nad Kněžnou a v Žamberku,“ konstatuje. Stanislav Fajman byl jedním z těch, kterým umístěnka rázně přehodila životní výhybku a severovýchodní cíp Čech se nadlouho stal jeho osudem. V Novém Městě nad Metují získal po letech byt a nastoupil jako obvodní lékař, později pracoval i jako záchranář horské služby v Deštné v Orlických horách. 

Umístěnky dostávali v padesátých letech všichni čerství absolventi vysokých škol. Cílem bylo zajistit pracovní síly hlavně pro vysídlené pohraničí, kam se málokdo chtěl vydat dobrovolně. Podnik měl povinnost absolventa zaměstnat a zajistit mu ubytování, což ovšem neznamenalo přidělení bytu. Učitelce, která musela jít na umístěnku do Ostravy, například nabídli ubytování v hornickém internátu, kde bydleli jen muži. Výjimkou nebylo ani přespávání na pracovišti. 

K největším absurditám docházelo u absolventů uměleckých oborů. Zdeněk Zahradník, který vystudoval hudební skladbu na HAMU, dostal po škole v roce 1958 umístěnku do vysočanských pekáren. Odmítl ji ze zdravotních důvodů, právě totiž prodělal infekční žloutenku. Druhou šancí, kterou mu stát dal, byla práce v pohraničí, měl nastoupit v Ostrově nad Ohří jako ředitel hudební školy.

Lékaři na drsném severu 

Umístěnkový systém patrně nejdéle pronásledoval lékaře, kterých se chronicky nedostávalo zejména v průmyslových oblastech severních Čech. Umístěnky tam lékaře nuceně posílaly ještě v osmdesátých letech. Po promoci roku 1983 tam musela nastoupit i Irena Moudrá Wünschová. K „divokému severu“ si postupně našla vztah a prožila tam celý svůj profesní život. 

„Nikde nezažijete to, co tady na severu, je drsnej. Sem přišla spousta lidí zvenku, nějak je sem život zavál, a oni sem z vnitrozemí přinesli svoje nadšení a zároveň odvahu lidí, kteří šli na sever.“

Setkávala se s případy, kdy lékaři byli do Severočeského kraje posíláni za trest – třeba za kšeftování s nedostatkovými léky z ciziny. Naopak dostat se ze severu někam jinam bylo pro lékaře téměř nemožné: „Dozvěděla jsem se, že existoval zákaz přijímat doktory ze severních Čech kdekoli jinde po republice. Člověk se mohl někam jinam dostat jen tak, že se oženil nebo vdal, třeba i fiktivně.“ 

Podobný osud jako Irenu Moudrou Wünschovou potkal o třicet let dříve také lékařku Dagmar Pohunkovou a jejího tehdejšího muže Milana. Dostali umístěnku do Ústí nad Labem, kde byli přiděleni na krajskou internu. Bydleli v lékařském pokoji, který zpočátku sdíleli ještě se sekundáři. „Byly to divoké časy zdravotnictví,“ konstatuje Dagmar Pohunková. „Neexistovaly perorální (ústy podávané, pozn. red.) léky na srdce, jediná dostupná antibiotika byly penicilin a streptomycin. Na vysoký krevní tlak se podávaly výtažky z rostliny rauvolfia.“ Většina jejích kolegů byli velmi mladí lidé bez zkušeností, kteří se sem dostali na umístěnky, nebo lékaři s různými kádrovými škraloupy. „Ředitel KÚNZ (Krajského ústavu národního zdraví, pozn. red.) pracoval zároveň v Thomayerově nemocnici a do Ústí jezdil jednou týdně operovat. Na lidech se učil operace srdečních vad a plic. Většinou v úterý odoperoval a ve středu jsme šli na patologii pitvat jeho bývalé pacienty,“ popisuje Dagmar Pohunková šokující praxi, která zřejmě fungovala proto, že šlo o nemocnici v pohraničí bez prominentních pacientů. 

Nemocnice fungovala zároveň jako záchytka, takže mladé lékařky často musely zvládat hřmotné opilce. Dagmar Pohunková někdy také zaskakovala za obvodního lékaře v Předlicích, převážně romské vyloučené lokalitě. „Jednou přišel starý Rom a říkal: ,Dcéra mi zomrela!´ Velice naříkal a já jsem se vyděsila. Sestra mě ale uklidňovala: ,To je letos už počtvrté.´ Vzala jsem stříkačku, sestra šla se mnou a s tímto mužem jsme vyrazily k němu domů. Tam už byla shromážděna celá rodina a mladá žena ležela na zemi v hysterickém záchvatu. Já jsem se nad ni naklonila, píchla jsem jí injekci s kofeinem a ona ,ožila´. To mi udělalo ohromnou reklamu, rázem jsem pro ně byla zázračná paní doktorka, která ji vzkřísila,“ vzpomíná.

Ženské nám sem neposílejte! 

Umístěnkový systém se týkal i mladých vědců. Nezáleželo na tématu, kterému se během absolventského ročníku věnovali, umístěnka jim direktivně přikazovala nastoupit tam nebo onam. Vlivní šéfové výzkumných ústavů však dokázali některé slibné absolventy z tohoto soukolí vysvobodit, jak popisuje virolog Karel Raška: „Profesor František Šorm a řada jiných vedoucích pracovníků měli dostatečný vliv, mohli si dotyčného člověka vyreklamovat z těch takzvaných umístěnkových systémů. Normálně na konci studia člověk dostal umístěnku, někam vás poslali. A to mohlo být taky z Prahy do Košic. Ale každý z ústavů měl možnost žádat příslušné děkanáty, aby byli někteří lidé uvolněni z umístěnkového řízení, a mohli nastoupit do aspirantury. Šorm často takhle vyreklamoval lidi pocházející z pronásledovaných rodin. Se mnou do aspirantury nastoupil jeden kolega, jehož otec byl v kriminále. Zrovna tak v Biologickém ústavu ČSAV byla pod vedením profesora Milana Haška řada lidí pocházejících z takzvaně velkoburžoazních rodin. Tato možnost existovala,“ vypráví Raška.

Čerstvým absolventkám matematicko-fyzikální fakulty v té době mohla paradoxně pomoci i tehdejší nijak neskrývaná diskriminace žen. Fyzička Lydie Roskovcová, která dokončila matfyz v roce 1960, dostala umístěnku do výzkumného ústavu ČKD. „Tam se zhrozili a řekli, že ženské nechtějí.“ 

„,Ženy se vdají, budou mít děti a nebudou chodit do práce,’“ popisuje Lydie Roskovcová reakci potenciálního zaměstnavatele.

Díky tomu, že v ČKD ji jako ženu nechtěli, mohla nastoupit tam, kam skutečně chtěla, tedy do Fyzikálního ústavu Akademie věd. 

Raději propadnout u maturity 

 Jednou z mála šancí, jak uniknout umístěnkovému systému, byl vstup do manželství. Vdané ženy totiž obvykle mohly zůstat ve městě, kde žil jejich manžel. Ani to ale neplatilo vždy: když Václav Bedřich a jeho žena Eva roku 1957 končili lékařskou fakultu, on dostal umístěnku do Českých Budějovic, a ona do dvěstě kilometrů vzdáleného Žatce. „Až když se nám narodil první syn, Eva přijela do Budějovic,“ vysvětluje poměry doby. Celá rodina bydlela v cele po řádové sestře, kam se vešel jen rozkládací gauč a dětská postýlka. 

Umístěnkový systém byl poprvé zaveden ve školním roce 1951/1952. Umístění absolventů podle zákona na podkladě státního národohospodářského plánu určovalo ministerstvo školství, věd a umění, popřípadě ministerstvo zemědělství nebo ministerstvo lesů a dřevařského průmyslu nebo jimi pověřené orgány. Uvolňování systému začalo v šedesátých letech: od roku 1966 se o práci mohli sami ucházet absolventi oborů technická jaderná fyzika, hutnictví, potravinářství, spotřební průmysl. V roce 1967 byl seznam rozšířen o absolventy strojírenských, elektrotechnických, zemědělských, lesnických a ekonomických oborů. 

Absolventi škol se v padesátých letech zoufale snažili umístěnkám uniknout a svědčí o tom i dobový film Štěnata o studentkách zdravotnické školy. Jedna z hlavních hrdinek se provdá, aby nemusela odejít na Šumavu, další předstírá pokus o sebevraždu, jiné dívky plánují, že propadnou u maturity, aby mohly zůstat v Praze o rok déle. Film podle scénáře začínajícího Miloše Formana podle dobové kritiky podával „zkreslený“ pohled na současnou mládež, a na nějakou dobu byl dokonce stažen z distribuce.

 V šedesátých letech se systém umístěnek postupně rozvolňoval, přibývalo oborů, kde si absolventi za určitých podmínek mohli hledat práci sami. Umístěnky však přesto zůstávaly dalším nástrojem, kterým stát kontroloval své občany. 

Barbora Šťastná