Denisa Molitorisová z Lysé nad Labem je povoláním knihovnice. Ve volném čase však pod pseudonymem Molendrix upravuje panenky tak, že jsou od těch v obchodech k nepoznání, ale o to více zajímavé. Upravuje jejich tváře, šije jim oblečení. „Jedna panenka znamená desítky hodin práce,“ předeslala žena, díky jejíž šikovnosti již vznikly Barbie verze postav ze Tří oříšků pro Popelku, Prince a Večernice, Prince Bajaji, ale i ze světů Star Wars, Pána prstenů či Pirátů z Karibiku.

Na úvod se nabízí jedna otázka: Už jste viděla film Barbie?

Zatím neviděla, ale rozhodně na něj půjdu!

Panenky jsou vaším koníčkem. Chápu správně, že je vyrábíte?

Nevyrábím. Jen upravuju ty, které nabízí současný trh. Často jsou to panenky „modelky“. Například právě Barbie. Většinou je kupuji z druhé ruky, a to i ty poškozené. Třeba na bleších trzích nebo na internetu. Jen málokteré koupím nové.

Co vás k tomuto koníčku přivedlo?

Od dětství mám ráda historické příběhy a pohádky. Babička mne naučila základům ručních prací jako šití na stoji, vyšívání a háčkování. Táta s dědou byli také velmi šikovní a rukodělní, takže dohromady z toho vzešlo nejprve šití šatů na panenky v historizujícím stylu, později došlo i na jejich úpravu. Smůla byla, že za mého dětství se v Československu prodávaly jen panenky dětských tvarů, nebo krojované, což mne neuspokojovalo.

Z dílny Denisy Molitorisové.Elfka Arwen z Pána prstenů.Zdroj: se svolením Denisy Molitorisové

Pamatujete si, kdy jste viděla Barbie poprvé?

Viděla jsem ji v inzerátu v komiksovém časopisu Pif a do rukou se mi dostala na táboře, kde ji měla kamarádka, jejíž maminka byla letuškou a přivezla ji z Francie. Na svou vlastní „opravdovou od Mattela“ jsem si ale musela počkat až do dospělosti.

Panenkám šijete šaty, které jsou neuvěřitelně detailní. Často jsou to filmové kostýmy. Vzpomenete si, které jste ušila jako první?

První replikou filmových šatů byly černé šaty z Báječné Angeliky. Ještě je mám schované. Ale skutečně jsem se do toho pustila, když jsem se učila na státnice a potřebovala trochu odpočinout. Zrovna se tehdy natáčel Pán prstenů a na veřejnost prosákly první fotky krásných kostýmů elfky Arwen. Náramně se mi zalíbily a zatoužila jsem mít jeden aspoň ve zmenšené verzi. Opatřila jsem si černovlasou Barbie a za pár dní mezi šprtáním byly na světě její černo-červené šaty i s pantoflíčky a panenka prošla přemalbou.

Je těžké se něco takového naučit?

S každou upravenou panenkou se naučíte něco nového. Beru jako výzvu udělat to nejlíp, jak jen dokážu. Skvělé je, že můžete využít spoustu věcí, které už dávno umíte, ať už jsou to různé ruční práce, malování či modelaření. Pokaždé vás to postaví před nějaký nový problém a skvěle se u toho vyblbnete. Zvlášť přemalování obličeje je pro mne adrenalinový sport. Aby měla oči stejně velké, stejně vysoko, záleží i na desetině milimetru. Ale plastové modelky mají tu výhodu, že nemění proporce v závislosti na čase a neprotestují, když je škrábnete špendlíkem.

Tři oříšky pro Popelku z dílny Denisy Molitorisové.Droběna, Popelka, Dora a macecha z pohádky Tři oříšky pro Popelku.Zdroj: se svolením Denisy Molitorisové

Postupovala jste systémem pokus-omyl, nebo jste si hledala návody a inspirace na internetu?

Učila jsem se z internetu. Na anglicky psaných stránkách a diskusních skupinách jsme si předávali informace, co, jak a z čeho vyrobit, jaké barvy, laky, lepidla či techniky použít. Aplikovat to na místní poměry bylo nesmírně zajímavé. Předělávání, anglicky customizing, panenek je v zahraničí docela oblíbený koníček, ale opatřit potřebné věci zde byl někdy oříšek. Zvlášť v modelářských prodejnách a na burzách bývalo veselo, když tam nakráčela ženská s neobvyklými požadavky.

Abych si opatřila zajímavější panenky, začala jsem používat e-bay, a to kolem roku 2000 nebylo nejjednodušší. Zapomeňte na PayPal nebo platbu kartou, jako je tomu dnes. S prodejcem jste se museli domluvit, peníze poslat v obálce, přes Western Union nebo přes banku. Čekání na balíček bylo dlouhé. A také velmi vzrušující: dorazí, nedorazí? Ale stálo to za to. V zahraničí byly k dostání i panenky pro dospělé sběratele. V Americe například Gene Marshall, Tyler Wentworth, Brenda Starr, v Japonsku kloubové panenky, tedy polotovary od firem Volks, Obitsu, Noix-de Rome i japonská „Barbie“ Jenny od firmy Takara. Když jsem se pak do Japonska dostala, povinně jsem tyhle obchody v Tokiu všechny oběhla.

Na vašich pracích je vidět neskutečná pečlivost. Kolik hodin práce jedna taková panenka zabere?

Jsou to desítky hodin. Nejdřív shromažďujete dostupné informace. U filmových kostýmů jsou to desítky fotografií, abyste věděl, jak co nejpřesněji zreprodukovat kostým v měřítku 1:6 nebo 1:4, a přitom to panence slušelo. Zjišťujete, co má pod svrchními šaty, kde je zapínání, která hlavička má podobné rysy jako daná herečka.

Z dílny Denisy Molitorisové.Elena z filmu Zorro, tajemná tvář.Zdroj: se svolením Denisy Molitorisové

Když vytvářím šaty na historické téma, sesbírám portréty či iluminace. Pokud existují, poučím se o dobových střizích, vzorech a barvách. Historizující panenky mají vždycky odpovídající spodní prádlo. Taková výroba korzetu nebo krinolíny je fajn, šaty hned jinak sedí. Když máte určitou představu, jak by výsledek měl vypadat, buď si počkáte, až veškeré potřebné ingredience shromáždíte, nebo si je vyrobíte. Ledacos je ale nutné objednat ze zahraničí, třeba hedvábné brokáty z Indie, malinké flitry, miniaturní přezky, jemné vlasy.

Takže k samotné práci se přidává i čas na hledání materiálu – a pak čekání na balíček. To se to pak pak ta tvorba ještě asi protáhne.

Než jsem sehnala brokát k Popelčiným šatům, uběhlo několik let.

Je možné si u vás objednat i panenku na zakázku?

Je mi líto, ale na zakázku nedělám. Panenky přetvářím pro vlastní potěchu. Je to koníček, kde si sama určuji, co a v jakém tempu budu dělat. Času je málo a nápadů spousta. Občas přemaluji panenku pro známé, kterým nevadí si počkat, až do toho budu mít chuť, nebo opravím zlomené krky. To je ale všechno.

A kde mohou zájemci vaše panenky vidět?

S několika dlouholetými kamarádkami pořádáme každý rok v červnu krátkou výstavu našich výtvorů v Rudné u Prahy. A Popelka a spol. jezdí na zámek Moritzburg (zámek, kde se natáčela pohádka Tři oříšky pro Popelku, pozn. red.), zimní sezonu tam tráví ve vitríně.

Rumburak z dílny Denisy Molitorisové.Rumburak ze seriálu Arabela.Zdroj: se svolením Denisy Molitorisové

Zmínila jste Popelku, Arwen či Angeliku. To jsou všechno, dá se říci, princezny. Pracovala jste ale někdy na nějaké vyloženě extravagantní panence?

Myslíte nějakou vysloveně divnou? Vyrobila jsem tři „nelidi“. Rystáll Sant a Mielu ze Star Wars a elfí princeznu Nualu z druhého dílu Hellboye. Rystáll Sant má křídově bílý obličej s nachovými skvrnami, šest růžků a kopýtka. Miela je celá natřená na červeno a má dlouhé výrůstky na hlavě.

A Nuala, ta má žluté žabí oči, prý je dost děsivá. Použila jsem na ně barbínky, které někdo předtím příliš miloval – pomaloval je, okousal - a dala jim druhou šanci. Také jsem použila několik panenek typu Monster High. Jsou roztomile strašidelné.

Dokážete odhadnout, kolik panenek už jste upravila?

Přestala jsem to počítat, ale asi tak kolem 150. Oblečků by bylo ještě víc. Ne každou panenku jsem přemalovávala, někdy je dokonalá tak, jak vyšla z továrny.

Denisa Molitorisová
Narodila se v roce 1972. Je svobodná. Žije v Lysé nad Labem. Pracuje jako knihovnice. Pod pseudonymem Molendrix upravuje panenky, její práce si zájemci mohou prohlédnout během každoroční výstavy v Rudné u Prahy, nebo na webu Molendrix.cz. Má dvě kočky, Armanda a Plessis. Kromě upravování panenek ji baví také pěstování pokojových rostlin.