Magdalena Šormová: vegetariánka, která rozdává pořádné rány pěstí

Jakmile odhodí plášť princezny, málokdo ji chce potkat. Troufnout si na ni někde v parku, svůdník asi se zlou se potká. Týhle „holce" je pětadvacet let. Je z Prahy a jmenuje se Magdalena Šormová. A věnuje se nejtvrdšímu bojovému sportu mezi tvrdými bojovými sporty. Něco jako v atletice desetiboj. Tedy desetiboj bojovníků. Proti svým soupeřkám se staví od osmihranné klece.

Její láskou je MMA ( Mixed Martial Arts - smíšená bojová umění, jinak řečeno takzvaný boj bez pravidel – i když pravidla tu určitá jsou – pozn. autora), které v sobě spojuje všechny druhy bojových umění. Ten sport je tak tvrdý, že ho dělá jen hrstka žen. A sehnat soupeřku Magdě, to je problém.

Na konci loňského roku měla zápasit v Mladé Boleslavi proti maďarské zápasnici, ale ta se zranila. „Zamrzí to, když se člověk připravuje a zápas nevyjde, ale to se bohužel občas stane a člověk s tím nic nenadělá," říká Magda o zápase, na který se moc těšila.

Nyní se těší na 19. březen, kdy se v Praze uskuteční Bitva roku. A tam by Magda měla opět bojovat. Proti komu? Jiné maďarské zápasnici – Melittě Ignácz.

Nedovolené techniky

V zápasnických soubojích vítězila už na základní škole. I když teď se těm vzpomínkám směje tak, že ji modré oči září ještě více.

„Používala jsem techniky, které v kleci nemohu využít, ale tehdy na kluky kolem mne platily. Mezi moje oblíbené patřilo zejména škrábání a kousání. Ale nebyla jsem provokatér, spíš šlo o obranu," hájí se Magdaléna, která od narození žije v Praze a Prahu by neměnila. Vychodila tady základní školu i osmileté gymnázium na Praze 6.

Magdo, jak byste popsala MMA ve stručnosti? Jaký je to sport?

První slovo, které mne napadne, je náročný. Nejen na fyzičku, ale i na vůli. I když tohle ale asi platí o každém sportu, kterému se člověk intenzivně věnuje, třeba i o baletu.

Balet. Vidíte, předběhla jste mne s otázkou. Vy jste baletila, že?

Dělala jsem balet asi od šesti let. Nebyla jsem nijak skvělá baletka a přestalo mne to bavit.

Kdy přišel první kontakt s bojovým uměním?

Když mi bylo tak deset, chodila jsem několik měsíců na aikido, ovšem nepamatuji si jedinou techniku, spíš jsme hráli různé hry. Také jsem několik let dělala capoeiru, to ale není vyloženě bojové umění, je to spojení bojového umění, akrobacie a tance, nezápasí se, spíše se hraje. No a po capoeiře přišlo MMA v tělocvičně žižkovského Penta gymu u Dana Bartáka.

Co je podle vás na MMA nejtěžší?

To je asi dost individuální, pro mě osobně je to v rámci tréninků odbourání určitých zlozvyků. Vím, že něco dělám technicky špatně, ale i když se snažím na to soustředit, tak k tomu stále sklouzávám. No a v rámci zápasení je pro mě nejtěžší předposlední týden před zápasem, z intenzivnějšího trénování jsem už taková omlácená a otrávená z hubnutí. Shazuji z 58 na 52 kilo, což se nezdá moc, ale dělám to většinu dlouhodobější dietou, na vodě toho moc nedám. U holek to funguje trochu jinak, co vím, tak i jiné zápasnice to mají stejně.

V pražském Penta gymu sice nejste jediná žena, ale musíte trénovat i s muži. Jaké to je?

S holkama cvičím jen občas, takže trénovat s chlapama je pro mě vlastně normální. Spíš by mě zajímalo, jak to vnímají oni, sem tam se stane, že mne někdo nechce moc mlátit.

Vy byste chtěla, aby vás mlátili?

Spíš nechci, aby mě zbytečně šetřili kvůli tomu, že jsem dívka. Občas pak nevím, zda jsem se třeba nějaké technice ubránila nebo mě jen nechali. Nerada bych si třeba myslela, že mám něco relativně zvládnuté a pak v kleci zjistila, že realita je jiná.

Zpátky k MMA. Co byste chtěla v tomto sportu dosáhnout?

Nemám nějakou jasně vytečenou metu, chci zkusit, kam je možné se dostat. Ale samozřejmě bych ráda měla zápas v nějaké prestižní organizaci, třeba v americké Invictě, která pořádá galavečery s ženskými zápasy.

MMA je pro ženy na první pohled tak trochu brutální sport. Jak byste ho obhájila?

Občas se mne někdo ptá, proč to dělám a jestli mne baví někomu ubližovat. Nebaví. Ale já beru každý úder jako třeba bod v jiném sportu. Líbí se mi jeho fyzická náročnost, je tu neskutečná spousta technik k učení. Vystřídala jsem řadu sportů, ale tenhle mi k srdci přirost nejvíce. Všechny ostatní mne přestaly brzy bavit.

Balet a MMA – co dál jste ještě zkoušela?

Kromě již zmíněné capoeiry, jsem třeba lezla po skalách. Z těch extrémnějších ještě bungee jumping nebo seskok s padákem, ale jen tandemový.

Žádný kolektivní sport?

Ne, nikdy.

Vy jste vegetariánka. Kdy to u vás přišlo?

Vegetariánské záchvaty jsem měla už v dětství, ale nikdy mi to nevydrželo. Asi před třemi lety se to zvrtlo. Kolem mne, například v práci, byla spousta vegetariánů, řekla jsem si, že to na měsíc zkusím. Nezpůsobilo mi to žádné zdravotní potíže, tak proč u toho nezůstat? Musím se ale přiznat, že během těch necelých třech let jsem maso párkrát měla. Třeba na jednom večírku mě hecovali, zda sním řízek. Tak jsem ho snědla.

Co tedy jíte nejraději?

Špagety se zeleninou nebo pizzu.

Kde bydlíte?

V Praze, se spolubydlícími. A mámu mám o patro níže.

Takže jste se osamostatnila, ale ne úplně, to pro případ, kdyby maminku bylo třeba, že? Například kdyby doma byla prázdná lednice, maminka ji prázdnou nebude mít nikdy, že?

Tak nějak. Nájezdy na lednici občas pořádám.

Co maminka na MMA?

Popravdě, úplně z toho sportu nadšená není.

Divíte se jí?

Chápu její důvody, bojí se, abych z toho neměla trvalé zdravotní následky. Občas se mě ptá, zda bych se nechtěla na MMA vykašlat a udělat si radši PhDr. Přitom máma dřív dělala judo a přivydělávala si jako kaskadérka, zaskakovala třeba ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, takže jí říkám, že mi nemá co vyčítat, když mi sama dala takový příklad.

Co vy a volný čas?

Mám, ostatně asi jako každý, pocit, že volného času moc nemám. Aktuálně jsem si v práci domluvila zkrácení úvazku na poloviční, abych mohla častěji trénovat a víc věnovat se psovi.

Rasa?

Z dovolené v Černé Hoře jsem si přivezla křížence, je podobný jugoslávskému trikolórnímu honičovi. To je plemeno, které se v Čechách vlastně vůbec nevyskytuje. Vypadá trochu jako větší bígl s dlouhýma nohama.

Čím se živíte?

Pracuji v neziskové organizaci, která poskytuje sociální služby obětem závažné trestné činnosti a jako dobrovolník dělám i v terénu s uživateli drog, kterým měním použité injekční stříkačky za čisté.

Vy jste vystudovala policejní školu, že?

Přesně tak, měli jsme tam spoustu zajímavých předmětů. Nejvíce mě bavila kriminalistika, forenzní psychologie a samozřejmě sebeobrana nebo střelba.

Říkala jste, že volného času moc nemáte. Kdyby byl?

Víc bych četla a asi byla i řekněme občansky aktivnější, oboje od skončení vysoké dost zanedbávám. Také bych chtěla víc jezdit trénovat do zahraničí a cestovat. Ráda bych se podívala do Jižní Ameriky nebo Jihovýchodní Asie, kombinace památky, hory, prostě nějak aktivně, žádné ležení na pláži, to pro mne není.

Ideálně, aby taková dovolená vyvrcholila zápasem v kleci.

Víte, že ani ne. Dovolenou si bez zápasu docela dokážu představit.

Jak často trénujete?

Tak čtyřikrát až šestkrát týdně i s dalšími sportovními aktivitami. Před zápasem kolem osmi tréninků za týden, k tomu ještě běhám se psem a chodím na akrobacii.

Čtěte také: Čečensko tleskalo Mackovi, který překvapivě 'uškrtil' Rusa