Francouzka Reine Sammut, známá šéfkuchařka ochutnala i české knedlíky. Má na ně jasný názor: „Jsou takové těžké."

Až do svých čtrnácti let neopustila Provence, měla ráda jen tučný špek a když v Avignonu objevila olivový olej, rozhodně mu nepřišla na chuť. Když uvařila těstoviny, tak se lepily a omeleta připomínala míchaná vajíčka. O kuchyni neměla valné mínění. Ostatně její maminka prý vařila jen kvůli tomu, aby všichni doma byli najedení. A tak se vydala na studia lékařství. Jenže v roce 1974 potkala svého budoucího manžela Guye Sammuta a rázem se všechny její hodnoty – a nejen ty gastronomické, neboť opustila studium medicíny - změnily.

Reine začala nasávat vůně a chutě Středozemí (Tuniska, Malty, Sicílie) v restauraci La Petite Feniere v Loumarinu, kde vládla její tchýně Claudette. Ta ji zasvětila nejen do pečení, ale třeba i do způsobu, jakým zdobit talíře. Pak přišel den, kdy Reine uvařila rybí kuskus, lasagne a tradiční jídla z vnitřností. Claudette ji přenechala své místo a Reine se stala šéfkuchařkou.

Co vás na téhle práci pořád baví?

Ráda dělám a rozdávám lidem radost. A to jídlem přece jde úžasně. Miluju chvíle, kdy se lidem u stolu rozzáří oči. A mám ráda čas strávený kolem stolu, kde lidé jsou najednou k sobě blíže.

Která fáze „života jídla" je pro vás nejmilejší? Vymýšlení, vaření, servírování, spokojenost zákazníka?

Úplně nejraději asi mám chvíle, kdy si jídlo představuji, kdy v mysli kombinuji suroviny, chutě, představuji si, jak to nakonec bude na talíři vypadat. A pak samozřejmě mám ráda ty rozzářené oči.

Studovala jste lékařství. Proč jste se lékařkou nakonec nestala?

Poznala jsem svého budoucího muže, jeho tchýně je skvělá kuchařka, to asi rozhodlo. Přiznám se, že studovat lékařství jsem šla kvůli tomu, že se studovalo deset let a mně se se nechtělo pracovat.

Gastronomie a lékařství mají vlastně něco společného – obě mají vliv na člověka. Na to, jak mu je, jak se cítí.

Obě povolání mají mnoho společného. Vždyť jídlem je možné léčit. Lidé by si měli dávat pozor na to, co jedí, co dělá dobře jejich žaludku, játrům, střevům. Měli by si zkoušet, na co mají alergii a na co dát pozor.

V restauracích většinou kuchyním vládnou muži, žen je podstatně méně.

To je pravda. Práce v kuchyni je časově náročná, a i když máte doma uklízečku, pořád v ženě vládne duch starat se o děti, o domácnost. Není to jednoduché. Já jsem to ale zvládala, protože mám hodně energie a dokážu si zorganizovat čas.

V kuchyni jste zastáncem křiku, nebo poklidu?

Nemám ráda křik a hluk, nezvyšuji hlas, ale jsem autoritativní, mám ráda pořádek.

Na co jste v kuchyni hrdá, myslím z toho, co vaříte?

Tak hrdá jsem na všechny pokrmy, všechna jídla. Nicméně vytvářím takzvanou cestu olivového oleje. Vytvářím speciální menu s různými druhy olivových olejů, k nim kombinuji různé suroviny. To ej specialita v mojí restauraci. Troufám si říci, že oblíbená.

Máte manžela, dvě dcery, vnouče. Když se sejdete, necháváte se opečovávat, nebo jste kuchařkou i doma?

Já vařím i doma.

V kolik hodin vstáváte?

V půl osmé ráno, každý den. I když v restauraci končím pozdě, stejně vstávám v tuhle hodinu. No a když nejdu do restaurace, tak si chvilku pospím. Tak do devíti.

To moc nespíte, v kuchyni v jednom kole, kde na to berete energii?

Jsem mimozemšťan.

I mimozemšťan některé suroviny nemusí. Co vy nemáte ráda?

Kapustu. Tu opravdu nemusím.

V Čechách jste týden, ochutnala jste něco ryze českého?

Napila jsem se piva a ochutnala houskový knedlík. Nechutnal mi. Byl na mne moc těžký. Já mám ráda lehkou kuchyni.

Máte nějaký kuchařský sen?

No kuchařský, spíš životní… prodat hospodu, pořídit si kamion, jezdit s ním a u toho vařit. Nemám ale řidičák na kamion, takže by jezdil manžel a já bych jen tak světem plula…

Některá ocenění, která Reine Sammut získala:

1991 - Trophy Mothers Ranges - Žena roku
1995 - 1 hvězda Michelin
1995 - stala se Rytířem řádu za zásluhy
1995 - stala se Rytířem řádu umění a literatury
2007 - stala se Rytířem řádu čestné legie
2 x šéfkuchařka roku