Odpočívat umí na zahrádce nebo cestováním, ale práce ji naplno pohlcuje. Dokonce působí už čtvrté volební období v komunální politice v Dolních Břežanech u Prahy, kde bydlí.

Chcete ještě být právničkou?

Vlastně to ani nejde. Šla jsem na práva, protože jsem nechtěla matematiku, takže moc šancí nebylo. Právnická fakulta neměla ani jeden semestr, takže se zvýšily moje šance a šťastně jsem školu dokončila doktorátem. Pak jsem se vrhla do rádia, televize.

Proč?

Už tehdy mi došlo, že žijeme v bezprávním státě a zákony platí částečně - pro některé více a pro některé méně. Nebyla jsem schopná se s tím vnitřně srovnat, protože mě vychovali ke spravedlnosti, pokoře a k tomu, že slovo se drží. Když jsem pak viděla, jak to funguje, byla jsem zmatená a šla jsem do jiného blázince. Do médií.

Jak se díváte s odstupem na začínající devadesátá léta?

Bylo to nádherné období a jsem ráda, že jsem to zažila. Byla to doba, která skýtala netušené možnosti, byla otevřená nápadům a odvaze, ale také byla náročná na to, aby k ní člověk našel vnitřní sílu. Najednou všechno bylo jinak - prosaď se sám a ukaž, co umíš. Nebylo tam kolektivní vědomí, které v nás režim pěstoval. Pro někoho to bylo fajn, protože byl na startu, jako já. Pro někoho staršího to muselo být těžké.

Můžete posoudit rozdíl, když jste nastoupila tenkrát jako moderátorka do rádia?

Začátky byly živelné. V rádiu jsme trávili dvacet hodin denně, dokonce jsme pomáhali třeba spojovat kablíky. Nevěděli jsme, do čeho jdeme, takže nás poslali na zkušenou do Dublinu. Byl to výborný počin, poslali nás tam autem a nám se to tak povedlo, že kdybychom tam letěli, vyšlo by to levněji. Dokázali jsme zničit auto, utratit všechny peníze, trochu se ztratit. A co se týče tehdy vysílání, to bylo také dobrodružné a protože nebylo srovnání, bylo fajn zkoušet cokoliv. Díky tomu nám většina věcí prošla.

A dneska?

Jsem o několik let dál, všechno je hodně profesionální. Na všem se dlouhodobě pracovalo. Dneska vybočit nebo zkusit něco nahodile není tak jednoduché. Pokud nenatrefíte na hravé médium, jako je třeba Frekvence 1, které má odvahu a nebojí se zkoušet něco nového.

Když jste naskočila do Novy, tak vás začali poznávat lidé na ulici. Jak jste to vnímala?

V mém životě se změnilo hodně. Začala jsem být světloplachá a lidíplachá. Všeho bylo moc a všechno bylo rychlé. Doba s sebou také nesla to, že jsme byli na obrazovce pořád. Když neběžel s námi pořad, dávali na nás upoutávku. Sama jsem pak měla strach, že otevřu plechovku krmení pro kočky a vyskočím z ní sama na sebe. Život se žil hodně rychle. Zážitky, které člověk obvykle sbírá rok, jsme my měli za čtrnáct dní. A ta rychlost logicky vede k opotřebení těla i ducha.

Na co nejvíce vzpomínáte?

Nedokážu zapomenout na nedostatek spánku. Vůbec nechápu, jak jsem to dokázala přežít, protože jsme několik let téměř vůbec nespali. Například jsme letěli moderovat variantu pořadu Rande do Chicaga pro českou komunitu. A od pátečního rána do pondělního večera jsme nespali, prostě to v kombinaci s časovým posunem nevyšlo. Show jsme dělali od půlnoci, ráno jsme měli být hosty v tamním českém rádiu, my tam dorazili, ale kolega, který to měl moderovat nikoli, tak jsme vysílali sami. Tři hodiny, než se vzbudil a přišel. Pak následoval náš dopolední výlet, nákupy, večeře s krajánky, opět půlnoc a show, opět ráno…

Když jste přestala být vidět na obrazovce, zklidnil se váš život?

Paradoxně moc ne. Sice jsem chvilku nebyla v televizi, ale pak jsme nastoupili do Top TV, kde jsme vysílali živě od pondělí do pátku. Mezitím jsme dělali projekty a měla jsem malinkou dceru. Vměstnat práci do života, když se vedle vás batolí další energie, bylo těžké. Chtěla jsem si ji užít, proto jsem si ji pořídila později. Do toho jsem měla i zahradnické mánie, takže spoustu času jsem strávila sázením a pěstováním něčeho, co často ani nevyrostlo.

Můžete být zářný příklad pro skloubení pracovního a osobního života?

Ať na tom všichni odborníci, co radí, jak to zvládnout, dál pracují, protože všechny rady jsou v určitou chvíli nefunkční. Když se věnujete dítěti, máte pocit, že vám něco v práci uniká. Když se věnujete práci, máte nepřetržitě pocit, že vám utíká něco doma. Když si to špatně vyhodnotíte, jako já, za tři, čtyři roky zjistíte, že to, co uteklo doma, se nedá dohnat nikdy. Pracovní příležitosti sice nechodí dvakrát, ale člověk se dokáže bez ledasčeho obejít. U dítěte ty zmeškané okamžiky bolí.

Chce být vaše dcera jako vy?

Myslím, že moje šestnáctiletá dcera je ve věku, kdy nechce být vůbec v ničem jako já. Máme ale hodně pěkný vztah. Pustila se do jiné větve a je v prvním ročníku na výtvarné škole na grafickém designu. Ráda by navrhovala reklamy, protože se jí nelíbí ty, co běží v televizi. Chtěla by být tvůrkyně nápadů, ale musí se naučit i spoustu dalších věcí. Jen o nápad ne všichni stojí. Myslím, že problém není v tom, že bychom neměli chytré lidi, kteří umí vymyslet dobrou reklamu. Problém je v klientech, kteří mnohdy chtějí stejnou reklamu, jakou měli předloni.

Jste žena mnoha povolání, co vás baví nejvíce?

Baví mě moderování v rádiu, v televizi nebo na akci. Rádio má obrovské kouzlo, že má člověk k dispozici jenom hlas. V televizi je to celý člověk, což je možná horší, ale máte gesta k vytvoření emocí. O to je rozhlas adrenalinovější.

Máte nějaké triky?

Ani ne. Mám pocit, že pokud mi něco příroda dala jako dar, je to přenášení emocí a energií. Když dělám to, co mi dali do vínku, je to smysluplné. Rozhodně mi příroda nedala dar k zakládání lejster a vyplňování formulářů. Když to dělám, trpím u toho já i systém okolo.

Chodíte i na hlasovou hygienu?

Nikdy jsem to nedělala. Ztratila jsem hlas, když jsem nastupovala před dvaceti lety do rádia. Překřikla jsem si hlasivky. Tehdy jsem to neléčila, proto mám hlas celá léta lehce nakřápnutý. Ale vím, že nejlepší lék je hlasový klid, takže když na mě leze například chřipka, stávám se pro jistotu mlčenlivou ženou.

Moderujete v rádiu. Co vás na tom baví?

Teď jsme odstartovali s Romanem Mikeschem v dopoledním vysílání na Frekvenci 1. Vysíláme od deseti do dvanácti a od jedné do tří. Snažíme se, abychom zpříjemnili lidem pracovní část dne. Zkoušíme, co všechno vydrží. Máme připravené veselé záležitosti, které budou i v pohybu mimo studio. Je třeba ještě zvládnout techniku této typologie vysílání. Za krátký čas tam musíme vměstnat hodně. To je výzva jako blázen. Když máte tři minuty, vymyslíte legraci a vypointujete ji. Jenže když máte třicet vteřin nebo deset… To teprve stojí za to.

Komunikujete i s posluchači?

Ano, přes soutěže, jsme ve spojení přes esemesky a mají linku do studia. Točíme rozhovory na web.

Překvapí vás ještě něčím?

Vždycky. Jsou vážně neuvěřitelní. Je to bezedná studnice možností. Jestli je na něco úplně jasná odpověď, tak mě vždycky přesvědčí, že není.

Jak vám jde moderování dohromady s Romanem Mikeschem?

Máme velkou výhodu, že jsme každý jiný. Já jsem rychlá a Roman je taková klidná síla. Oba dva milujeme knížky a máme podobný způsob humoru i náhled na politiku. Anebo ne. Pak to výborně funguje, když jdeme proti sobě. Jsme čerství a doufám, že tak dlouho zůstaneme.

Umíte si představit, že byste měla celý víkend volný?

Občas se mi to stane, ale co si myslíte, že dělám? Uklízím. V tu chvíli řeším, co se všechno nakupilo. Teď jsem dlouho neměla volný víkend, takže jsem v neděli prala tak dlouho, dokud nedošla aviváž u páté pračky. Kdyby se to nestalo, prala bych nonstop.

Odpočíváte ještě i jinak než na zahrádce?

Máme s dcerou rády cestování. Vyrážely jsme na krátké výlety i na delší. Nejlepší dovolenou je pro nás plavba na jachtě, probrouzdaly jsme opakovaně ostrůvky kolem Chorvatska a Řecka. Baví nás ta svoboda a volnost pohybu. Teď jsem zjistila, že výlet, který je schopná se mnou v pubertě absolvovat není bohužel Kokořínsko, ale jakákoliv světová metropole, kde je doplňkovým programem nakupování. Byly jsme teď o jarních prázdninách v Miláně, abychom navštívily galerie. Jenže cestou do každé galerie byla spousta obchodů. Všechno jsme nestihly, takže tam musíme znovu.

Co ještě děláte za svoje pracovní projekty?

Pracuji ještě pro agenturu, kde vymýšlím akce pro klienty, a dále pro místo, kde žiji. V Dolních Břežanech jsem už čtvrté volební období zastupitelkou a radní. Mám na starosti kulturu a obecní časopis. Pořád přestavuji také dům, a protože mě nebaví sekat zahradu, tak si tam vytvořím louku. Seká se jen dvakrát za rok.

Takže tam budete mít půlmetrovou trávu?

Prý to bude nižší. Radím se se zahradníky. Pokvetou tam organizovaně plané kopretiny, zvonečky, chrpy a další plevel. Už jsem utratila spoustu peněz za likvidaci pampelišek, až jsem se usnesla, že mě žlutý trávník vlastně baví.

Proč jste šla vůbec do komunální politiky?

Bylo to jednoduché. Mohla jsem chodit a říkat, co všechno u nás není, nebo jsem se mohla rozhodnout, že pro to něco udělám. Když chcete, aby se něco změnilo, je to mnohem rychlejší, když tomu věnujete svoji energii.

Dneska je obliba v pořádání akci komunitou. Co tam chystáte?

Akcí je tam spousta, protože jsou všichni činorodí. Čarodějnice si zachovávají ještě takový vesnický ráz, na kraji obce je hranice, děti šplhají na májky, kapely vystupují, koná se tam soutěž o nejlepší koláč. Letos je nejen pro jednotlivce, ale i pro spolky. Líbí se mi, jak zjišťujeme, kolik šikovných lidí se u nás najde, a to nejen na pečení.

Kteří například?

Například loni jsme měli na Svatováclavských slavnostech kapelu složenou ze tří Američanů. Jsou to učitelé angličtiny a dva z nich bydlí v Břežanech. Bydlí nám tam i reprezentanti v taekwondu, cyklotrialu, herci, operní divy, spousta hudebníků, fotografové, šéfkuchaři, lékařské kapacity… Akce má pak podtitul buďme hrdí na místo, kde žijeme a zatleskejme lidem, kteří umí víc, než my.

Čtěte také: O tom, jak chlapi milují country. Z jejich slov ta láska přímo čiší