Martin Hollý působil 26 let v Psychiatrické léčebně Bohnice, z toho ji čtrnáct let vedl. Od loňského roku stojí v čele Centra duševní rehabilitace Beroun, jehož otevření se blíží.

Psychiatrie je podle něho asi nejvíce dynamicky se rozvíjejícím lékařským oborem. „Protože mozek je tak složitý orgán, že teprve v posledních dvaceti letech se nám podařilo objevit 95 procent vědomostí o něm, díky pokroku v zobrazovacích a dalších vyšetřovacích metodách,“ vysvětluje.

Loni v červnu jste se po téměř třech dekádách rozhodl odejít z Bohnic a zamířit do Berouna. Jak vzpomínáte na Bohnice a na projekty, které se tam podařily?

Bohnice jsou, řečeno s velkou nadsázkou, obrovská fabrika. Podnik, který má vlastní silnou kulturální setrvačnost. Když tedy mluvíme o tom, co se tam povedlo, jde hlavně o drobné odchylky směřování tak velké instituce. Konkrétně to je určitě mnohem lepší propojení systému péče uvnitř nemocnice se službami, které fungují v okolí, potažmo v Praze. Hovoříme tu o víceoborové spolupráci mezi nemocničními službami s těmi mimonemocničními. Jde zejména o zdravotně-sociální terénní práce, aby pacient, který končí hospitalizaci, mohl pokračovat s významnější podporou. Česká medicína, a psychiatrie obzvlášť, trpí obecně jistou propastí, kdy v době propuštění už nás ten pacient jakoby nezajímá. Přitom po hospitalizaci potřebuje mnohem intenzivnější kontakt, aby se nevracel zpět. Jinými slovy, propojení kontinuity péče má u nás hodně malou systémovou podporu.

Se stejnou vizí přicházíte i do Berouna?

Přestože je v popředí skutečnost, že zde stavíme velké lůžkové zařízení, mým cílem je vybudovat účinně propojený systém regionální péče. Abychom pacienty, kteří jsou v riziku, že mohou přijít do hospitalizace, dokázali identifikovat už předtím a eventuálně tím předešli situaci, kdy si opravdu na to lůžko půjdou lehnout.

Co přesně máte na mysli tím propojením? Počítáte i s využitím technologií?

Psychiatrie je hodně o lidském kontaktu, který není nahraditelný. Nicméně technologie zde mohou sehrát určitou, až významnou roli. Je tedy určitě velké téma, kolik inovací je v projektu Centra duševní rehabilitace (CDR) obsaženo. Myslím si ale, že technologie nám mají hlavně pomáhat a šetřit čas, abychom se mohli více věnovat právě osobnímu vztahu s pacientem a také vlastně mezi kolegy. Vždy je totiž nejlepší, když znám člověka – psychiatra – ke kterému svého pacienta pošlu. Mimo jiné nám právě CDR poskytne i dispoziční možnosti k podpoře takového komunitního sdílení a s ním souvisejících činností, které nám pomůžou dostat se více do roviny osobní známosti.

Zabýváte se i myšlenkou rozvoje psychosomatické péče. O co přesně jde?

V medicíně obecně zažíváme takzvanou superspecializaci, která má velkou spoustu výhod. To znamená, že když jdu za odborníkem na srdce, tak mu rozumí prakticky dokonale. Ale často už nemá kapacitu na to, aby mohl vzít v potaz jiný tělní systém, a často je pacient posílán k neurologovi či endokrinologovi a dalším specialistům. A mnohdy nám tady vypadává část potíží, které lidé zjevně prožívají, ale nemají jasná vysvětlení – často se přece říká „to máte z nervů“. Jenže specialistům většinou chybí podívat se na pacienta v takovémto celku. To je to, čemu se říká psychosomatický přístup. A tady si myslím, že propojení Rehabilitační nemocnice Beroun s CDR přímo vykolíkuje prostor, kde budeme moci vykonávat takto popsaný mezioborový přístup k léčbě.

V poslední době se mluví o tom, že především mladí lidé jsou dnes duševně křehčí. Jak jsou na tom lidé s psychikou třeba v porovnání s dobou před deseti lety?

Data ukazují, že počet lidí žijících s duševními onemocněními se zvyšuje a lidé psychiatrickou či psychologickou péči vyhledávají stále častěji. Otázkou je, jestli jim je méně stydno říct si o pomoc, anebo zda počet potíží skutečně narůstá. Covid nám to celkem jasně nasvítil a vlastně i částečně akceleroval, že počet roste zejména u dospívajících. V tuto chvíli jsme na dvojnásobku oproti stavu před deseti lety. To je v důsledku velká zátěž pro zdravotní systém, především pak pro ten ambulantní. Horké téma konkrétně v psychiatrii je právě dostupnost ambulantních složek, protože naprostá většina pacientů je léčena tímto způsobem. Ta lůžková by jí měla pouze takzvaně krýt záda.

Vždyť si ale žijeme nejlépe v historii lidstva, v časech hojnosti. Proč jsou lidé více duševně nemocní?

Vážná duševní onemocnění, jako je schizofrenie či bipolární porucha, jsou historicky ve svém výskytu stálá. Když to zjednoduším, jedno procento populace trpělo schizofrenií jak před pěti tisíci lety, tak i nyní, a stejně tak ve střední Africe jako v Norsku. Tyto případy se totiž silně vážou na genetickou náchylnost. Kde nicméně přichází nárůst, jsou poruchy související se stářím. Což je vlastně takový doprovodný jev toho, že se nám dobře žije a máme dobrou zdravotní péči. Dožijeme se tak demence, kdežto v minulosti člověk dříve umřel na infarkt. Další oblastí jsou úzkostné depresivní stavy, které v populaci přibývají. Ty jsou ale silně spojeny s chronickým stresem. Na rozdíl od dávnějších dob, kdy se náš mozek evolučně vyvíjel, kdy lidé byli zvyklí na střídání akutního stresu s klidem. Dnes jsme vytrvale vystaveni určité míře chronického stresu. Takže nejsme určitě více rozmazlení.

Ale z čeho jsme tak chronicky vystresovaní?

Protože žijeme ve velmi těsných sociálních vztazích. Kdysi byl boj o zdroj vždy spojen s událostí – válkou, pranicí, lovem – kterou vystřídalo období spokojeného života v relativně malých pevných skupinách. Zatímco dnešní boj o zdroj je každodenní činností. S nastavenými potřebami sice žijeme v pohodlí, ale pořád tu je jakási nespokojenost, která nás stresuje. Plus do toho vstupuje spousta stresu, který neidentifikujeme nebo si jej neuvědomujeme – plná tramvaj, dopravní zácpa, ale třeba i hluk na ulici. A to jsou faktory, které nám nedovolí se uvolnit.

Okrajově jste zmínil duševní problémy spojené s pandemií koronaviru. Nyní tu máme válku na Ukrajině, jak ta dopadá na naše duševní zdraví?

Válka nám rovněž ukazuje, že máme velmi omezenou teritoriální kapacitu vnímaní světa. Například kvůli válce v Sýrii se tu nikdo moc nestresoval i anexe Krymu byla celkem přehlížena. Jenže když je to více nasměrované k nám, třeba skrze drahé energie, vzniká z toho velký stres. Opět pak jde o obrovskou zátěž.

Dá se obecně popsat, jak poznat, že trpím nějakým duševním onemocněním a kdy je čas najít odbornou pomoc?

Pokud by bylo na to jednoduché odpovědět, tak nemusíme studovat takové roky. Nicméně při jakékoli nejistotě, zda prožívám nějaké duševní strádání, je lepší přijít na konzultaci zbytečně než pozdě. Obecně lze ale říct, že základními příznaky jsou zhoršená schopnost prožívat radost, špatný spánek a třeba také nechuť k jídlu. Pokud se tyto stavy během dvou týdnů dějí po většinu dní, tak je dobré uvažovat o návštěvě psychologa nebo třeba stačí jen zavolat na linku důvěry. Určitě je ale nutné s někým konzultovat, jestli to není začátek nějaké duševní nemoci.

A co krize středního věku, je to vůbec pojem? Proč se lidé s přibývajícími lety mohou cítit nepotřební?

Naše životní cíle se často překrývají s našimi hodnotami – zakládáme rodinu, vychováváme děti a děláme kariéru, abychom tu rodinu zajistili. A zhruba v té čtvrté, páté dekádě života se řada lidí dostává do situace, kdy zdroje začnou převyšovat potřeby. Najednou vidí, že když nebudou tolik pracovat, tak se vlastně nic nestane. Po tom zběsilém běhu tu znenadání vzniká kapacita, kdy mohou nad životem více přemýšlet. K tomu se projeví nějaké tělesné neduhy, takže si člověk klade otázku, zda opravdu chce do konce života fungovat na těch pomyslných 120 procent. To pak vede k potížím, jež velmi dobře identifikoval například rakouský neurolog a psycholog s českými kořeny Viktor Frankl, které nazval jako noogenní neuróza. Jednoduše řečeno člověk zúzkostní z toho, že mu je dobře, a vlastně mu chybí něco, co by jeho životu dávalo smysl. Frankl na tom založil celou terapeutickou školu – terapie hledání smyslu.

Psychiatr a sexuolog Martin Hollý

S psychiatrií je spojen odmala díky otci, který je rovněž psychiatrem. Navíc na Slovensku, odkud pochází, vyrůstal v blízkosti psychiatrické kliniky. Medicínu vystudoval na Univerzitě Komenského v Martine. Po studiích působil krátce na psychiatrii v Trenčíně a v roce 1996 ho oslovil primář bohnické léčebny Slavoj Brichcín a pozval ho do Česka. Jak Martin Hollý rád s nadsázkou říká, do Prahy přijel jako ekonomický imigrant. Od té doby v Bohnicích působil jako psychiatr a v roce 2008 se stal ředitelem ústavu. Od června 2022 nově stojí v čele vznikajícího Centra duševní rehabilitace, které bude součástí berounské nemocnice. Žije na malé obci u Kralup nad Vltavou a do Berouna dojíždí nejraději na motorce, která je jeho velkým koníčkem. K této zálibě ho přitom přivedla jízda na koni. Je podruhé ženatý, s manželkou má dohromady pět dětí a nedávno se stal i dědečkem.