Když si koupit svařák nebo punč, tak proč ne do stylových hrníčků. Proto spolek nechal například vyrobit hrnečky, které se objevily na farmářských trzích na náměstí Jiřího z Poděbrad, v Novoměstské radnici, na Hradčanském náměstí, na Kampě, v horní části Václavského náměstí i na Hradě.

S pořadateli trhů se pak Děpold Czernin baví především o tom, jak vrátit do adventu některé tradice. Od chození na Barborku, přes průvody svaté Lucie, zpívání adventních písniček až po Tři krále.

Jak byste charakterizoval Vánoce?

Žijeme v zemi, která stojí na křesťanské tradici. Vánoce tak, jak je známe, opěvují Ježíška. A předchází tomu čas očekávání, tedy advent, který mají lidé u nás nesmírně rádi. Máme největší množství adventních a vánočních písniček. Z velké části jsou to písně lidové a lidé nikdy neskládají písně o něčem, co rádi nemají. Charakter Vánoc je tedy skrytý v tom, že jsme si bližší. Daleko více cítíme, že máme někoho rádi, protože se na to soustředíme.

Postupem času se ale tyto svátky staly spíše hmotným svátkem využívaným především obchodníky?

Je logické, že komerční sféra nabízí mnoho produktů, protože obchodníci cítí poptávku. Někdo se nás právě ptal, jestli budeme schopni něco udělat s tlakem, že dárky mají být drahé. To ale neumíme ovlivnit. Přesto můžeme alespoň apelovat na to, aby se lidé navrátili k původnímu významu Vánoc. To je na každém, jestli se kupováním dárků nechá strhnout. Už jeden benediktinský mnich ve čtrnáctém století kritizoval to, že lidé si dávají dárky příliš okázale.

Byl i toto jeden z důvodů, proč jste začali s tímto projekt?

Uvědomovali jsme si, že se Vánoce vzdalují naší tradici. Češi si sice neustále uchovávají legendu o tom, že dárky nosí Ježíšek, ale o Ježíškovi jako takovém nemají žádnou představu a hrozí jeho vizuální nahrazení jinými symboly.

Vánoce asi nejvíce prožívají děti…

Udělali jsme před časem výtvarnou soutěž Betlémský příběh v koledách očima dětí. Soutěž měla určitá pravidla, aby děti namalovaly celkový vánoční příběh. Velké množství obrázků jsme ale museli vyřadit, protože betlémský příběh byl často vyobrazený jako Santa Claus u stromečku se sáňkami a soby. Nechali jsme ale obrázky znázorňující Ježíška v jesličkách s červenou čepicí na hlavě. I když ta tam také nemá co dělat.

Je to spíše nevýhoda, že nemá podobu?

Je to nevědomost. Ježíšek až do padesátých let vždy podobu měl a pro mnohé stále má. Vždyť když zpíváme koledy, přesně ho popisujeme. Je to malé neviňátko v jeslích. Je to dítě, které přišlo na svět a my ho opěvujeme. Nebezpečné je splývání představ dětí s podobou cizorodého symbolu. Proto Ježíškovi musíme podobu vrátit, a to považujeme za náš úkol.

Kým tedy je?

Víme, že je to betlémské dítě. Ale jak může nemluvňátko nadělovat dárky? Pro část lidí, kterým je blízké křesťanství a náboženství, je božím synem, jehož příběh potom pokračuje. Pro jiné je nadpřirozenou vánoční bytostí. V obou případech tedy nemá problém na sebe i při svých 2016 narozeninách vzít podobu už samostatného dítěte, vstoupit do našich domovů a srdcí a nadělovat radost.

Jak to veřejnost přijímá?

Největší strach mají kupodivu často organizátoři trhů a dalších akcí, kteří mají pocit, že je potřeba zachovat světový trend a postavu v červené čepici. Přitom negativních reakcí jsem zatím zaznamenal málo. Jen to občas někoho zaskočí. Lidé už představy o Ježíškovi totiž nemají, ale naše babičky a dědečkové ji měli.

Kdy se ta vize u lidí podle vás vytratila?

Zbořil ji minulý režim. Když měl jeden z prezidentů projev, v němž říkal, že Ježíšek zestaral a stal se z něj Děda Mráz. To byl takový chladivý nástup z Východu. Přesto se Češi Ježíška nechtěli vzdát, ačkoli to veřejně neříkali. Jeho podobu si tak nepřipomínali, ani zpíváním koled. I když je dnes situace jiná, tak občas lidé říkají, že to je ta jeho síla, že ho nikdy nikdo neviděl. Jenže děti si svou vizuální představu chtějí udělat, protože tajemství je zajímá.

Dětské představy ovlivňuje i reklama…

Jistě, ta se totiž bez červené čepice o Vánocích zatím neobejde. Do toho pohádky v televizi o sirotkovi na severním pólu, který se rozhodl, že bude lidem dělat radost. Z toho pak vychází zcela mylná vize.

A vaše představa je jaká?

Od dětství jsem znal příběh betlémského nemluvňátka. Viděl jsem betlém, který jsme měli doma a zazpívali si u něj koledy. A věděl jsem, že toto nemluvňátko povyrostlo, je schopno samo chodit a v této podobě vstupuje s nadílkou do našeho domu.

Řešením je proto dát Ježíškovi tvář?

Ano, Ježíšek se musí vrátit k podobě, kterou naše tradice popisuje a se kterou si nás i naší tradici dokáže identifikovat i okolní svět. Je to podoba, která se nám v naší zemi líbila. Při hledání podoby Ježíška jsme se inspirovali slavnou soškou malého Ježíška a jeho podobu opatřili výrazným srdcem, které vysílá vánoční poselství: „Mějte se vzájemně rádi a tuto lásku si mezi sebou projevujte.“ V obrázku Ježíška je tak i skryto velké tajemství Ježíškovy nadílky.

Jak moc důležitá je pro váš projekt spolupráce s církví?

Jelikož chceme Vánoce řešit jako celospolečenský fenomén, nemůžeme logicky s církví úplně nespolupracovat. Přece i mnoho nevěřících lidí jde o Vánocích na půlnoční mši nebo se podívat na jesličky. Opravdu to s tím souvisí. Koledy navíc popisují křesťanskou radost z narození Božího syna. Jako Spolek pro tradiční Vánoce jsme s církví v kontaktu, ale aktivity vyloženě nespojujeme. Kardinál Dominik Duka nám dal pro celý projekt záštitu a byl potěšený, že podoba Ježíška je uctivá. Vychází ze sošky, která je v rámci církve považovaná za milostnou. Navíc nejznámější českou sochou na světě je právě soška malého Ježíška, neboli Pražské Jezulátko.

Čtěte také: Lidé vyslechli "Rybovku" na Hlavním nádraží i pod Karlovým mostem