Možná to znáte taky. Na konci každého roku si dáte spoustu předsevzetí a vytýčíte si nové cíle – zhubnout, najít si lepší práci, přestat kouřit… Jenže jakmile se setkáte s menším neúspěchem, cupitáte zpět do bezpečného kouta. Jak upozorňuje koučka Jana Kulhánková, není to nic neobvyklého. Mnozí z nás totiž vyrůstali v přesvědčení, že pokud věci neděláme na sto procent, pak je to špatně. „Kvůli tomu se i někdy vzdáváme předem a do nových situací se raději nepouštíme, jen abychom znovu a znovu nezažívali ten pocit nedokonalosti.“

Vykročte ze šedivého kouta a berte to sportovně. Klidně i doslova. Jak tvrdí Antje Heimsoeth, německá sportovní a mentální koučka, od vrcholových sportovců bychom se toho mohli naučit spoustu: „Oni svůj neúspěch prostě pustí k vodě, jdou zpět na trénink a trénují přesně to, co se natrénovat ještě musí.“ Není to perfektní návod, jak dosáhnout v životě víc?

Neklást si malé cíle

Cíle naplňují naše potřeby. Pomáhají nám jít životem smysluplnou cestou, a pokud jich dosáhneme, přinášejí nám uspokojení. Klást si můžeme malé, nebo naopak velké cíle. Jak asi tušíte, ke každému z nich vede jinak dlouhá cesta. Antje Heimsoeth radí, že bychom při vytyčování cílů neměli být příliš úzkoprsí: „Měli bychom myslet ve velkém, dávat si vyšší cíle. Pro nás ženy je to často velice obtížné, protože máme strach ze selhání. Nevěříme samy sobě a odvažujeme se příliš málo. Když si někdo nedokáže dát zásadní cíl, v podstatě skončil už na startu,“ tvrdí mentální koučka.

Podle psychologa Ondřeje Pečeného z Kliniky ambulantní psychiatrie a psychoterapie v Praze je ideální dávat si takové cíle, které splňují konkrétní kritéria: „Měly by být dobře měřitelné, zvládnutelné a kontrolovatelné. Tím jsme schopni dosáhnout i velkých změn, avšak postupnými, dílčími kroky.“

S tím souhlasí i Antje Heimsoeth: „Mozek potřebuje jasné obrázky. Jen tak může něco dobře podporovat.“ Podle ní je důležité si v hlavě co nejdetailněji představit viditelné a pocitové výsledky po dosažení našeho cíle. Ten byl měl být realistický a pozitivně formulovaný, aby se zvýšila šance na úspěch. To znamená vyhnat všechny shazující myšlenky a nahradit je pozitivní motivací – věřím, že určitý úsek konečně uběhnu za lepší čas nebo se trefím do míčku.
„Naši mysl je dobré neustále prozkoumávat koučovacími otázkami typu: Kam jdu? Co chci? Jak to bude vypadat, až cíle dosáhnu? Až to budu mít, jak tím prospěji sobě? Co pro splnění cíle mohu udělat?“ radí koučka Jana Kulhánková.

I v této fázi buďte co nejkonkrétnější. Stačí si třeba pro sebe dodat časový termín, kdy začnete nebo co uděláte jako první a co bude následovat potom. A hlavně nezapomenout na to nejdůležitější: začít to skutečně dělat. Nejlépe hned teď. „Nemusíme hned postavit třípatrový dům. Jako první krok můžete zavolat kamarádce a promluvit s ní o vašem záměru,“ dodává Kulhánková.

Nejdřív předstírej

Jak byste se asi cítili, kdyby se vám skutečně podařilo to, po čem dlouho toužíte? V angličtině se často používá rčení Fake it untill you make it, tedy něco ve smyslu „Dokud se ti to nepodaří, tak to alespoň předstírej“. A v praxi to funguje perfektně! Přesvědčení o úspěchu totiž může úspěch skutečně předcházet. „Některé výzkumy v této oblasti říkají, že pokud budete na přibližně tři minuty, třeba před přijímacím pohovorem, dělat ‚pozice moci‘, tedy například zdvihat ruce, jako když se radujete z nějakého úspěchu, budete natolik přesvědčiví, že vaše šance na získání pozice výrazně vzrostou,“ vysvětluje psycholog Ondřej Pečený.

Podobnou myšlenku prezentovala před časem sociální pedagožka Amy Cuddy na konferenci TED Talks. Tvrdí, že jakmile po něčem toužíme a myslíme to skutečně vážně, promítne se naše přání i do řeči těla. Gesta a neverbální komunikace pak ovlivňují to, jak nás vidí ostatní. A to má velký dopad na naše úspěchy. Jak je to možné? Amy Cuddy to vysvětluje tím, že naše tělo začne vysílat třeba i prostřednictvím hormonů ty pravé signály, které působí nejen na ostatní, ale i na nás samotné.

Koučka Jana Kulhánková ale upozorňuje na jednu zásadní věc: „Metoda nemusí fungovat, pokud předstíráme něco, co nejde ruku v ruce s naším cílem, našimi hodnotami a nadšením. Lidé často nevědí, co je vlastně naplňuje a co od života chtějí, mnohdy tak hlavním nebo i jediným cílem bývá tučný výdělek.“ Podle koučky totiž někteří lidé dělají nebo si přejí věci jen proto, že se to od nich očekává. A pak se kýžený úspěch nedostaví. „Ukazuje se, že kdo vnímá své vlastní pocity, dělá, co ho baví, a ví, kam směřuje, je právě tím, kdo v různých životních situacích často vítězí,“ dodává.

Krůček po krůčku

Každý z nás vnímá okolní svět jinak. Ovšem podle sportovní a mentální koučky Antje Heimsoeth u sportovců perfektně funguje něco, co se dá použít i v běžném životě: „Sportovci přemýšlejí dlouhodobě, formulují si průběžné cíle a podle toho nasměrují svůj trénink.“ Podobnou metodu doporučuje i psycholog Ondřej Pečený. „Dobře uděláte, pokud si svůj komplexní problém rozeberete na části. Mohou pomoci i diagramy či časové osy, abychom si dokázali cíl lépe vizualizovat. Nebo například mluvte sami se sebou nahlas a dávejte si instrukce,“ vysvětluje Pečený.

Někomu stačí se jen podívat na své dosavadní úspěchy, aby se inspiroval k dalším cílům. Proto se nezdráhejte sami sebe pochválit za to, co se vám už povedlo. Své budoucí úspěchy můžete odstartovat i příklady, které mohou být inspirativní: příběhy úspěšnějších osobností, které taky nějak začínaly. Nebojte se pěstovat v sobě naději, že to zvládnete také. Budujete si tím jistotu, že má vaše snažení smysl.

Když se to nepovede

Úspěch nás motivuje a dává nám sílu jít dál. Ale co se stane, když něco nakonec nevyjde podle našich představ? Jednotlivé výsledky je lepší hodnotit jako dílčí, nikoliv jako nepovedené. „Pokud se mi něco nepovedlo podle ideálního scénáře, je lepší se z toho poučit. Příště už totiž na této zkušenosti můžete stavět a při dalším pokusu nebo v podobné situaci budete mít větší šanci na úspěch,“ radí koučka Jana Kulhánková.

V souladu s tímto přístupem byste si tak mohli říct, že i když se vám povede něco napůl, je to posun o padesát procent. A to se přece počítá, ne? „Akceptujte porážku, protože patří k životu. Analyzujte, co se stalo a z jakých důvodů to neklaplo. A pak vše pusťte k vodě,“ doporučuje Antje Heimsoeth.
Sportovci musí projít mnoha závody, aby nasbírali zkušenosti a stali se třeba jednou zlatými olympioniky. Proč by to nemělo platit i pro vás? „Kdo vlastní neúspěchy vnímá jako ponaučení a neustále se snaží zlepšovat, je často tím, na koho nakonec opravdu čeká vítězství,“ uzavírá Jana Kulhánková.

Vidět se na stupních vítězů
Živá představa dosaženého cíle funguje perfektně u sportovců. Jakmile si představí, že dali gól nebo uběhli čtyřstovku v perfektním čase, ve skutečnosti se tomu mohou velice přiblížit. Proč by totéž nemělo fungovat i u nesportovních aktivit? Pokud si dokážeme představit situaci jako vyřešenou nebo zvládnutou, cíl se jeví reálnější, dostává jasnější obrysy. Velkou výhodou této metody je, že si pak dokážeme lépe uvědomit jednotlivé kroky, které ke kýženému výsledku vedou. Ovšem klíčové není představit si jediné ideální vyústění situace, ale uvědomit si, kam vlastně celkově míříme. A především jaké kroky můžeme udělat, aby vše dopadlo co nejlépe. Ošemetnost této techniky spočívá v tom, že někteří lidé na ni spoléhají jako na zázrak, aniž pro svůj cíl skutečně něco udělají.