Jakub Svoboda: Lékařka ze mě cítila alkohol. Vyklubala se z toho cukrovka

„Jen co jsem vešel do ordinace a promluvil na paní doktorku, hned ze mě vycítila alkohol. Vzala si mamku stranou, domlouvaly se, kam mě pošlou na vyšetření. V tu chvíli jsem začal chápat, že je to asi něco vážnějšího,“ vrací se zpátky v čase Jakub.

Dostal se do příbramské nemocnice, kde začala série vyšetření. „Při příjmu na dětskou JIP poté, co se mi udělalo zle, mi naměřili vysokou hladinu cukru v krvi – 55 mmol/l. Normální hladina je mezi 5-5,5. Sám pan primář Pavel Marček nemohl uvěřit, že ještě normálně funguji, protože většinou lidé v takto vysokých hodnotách kolabují,“ vzpomíná Jakub.

Cukrovka. To byla diagnóza, kterou si vyslechl. „Bohužel se jednalo o diabetes I. typu, kde již nefunguje slinivka břišní a je potřeba aplikovat inzulin.“

Čtvrtina Čechů je obézních a s cukrovkou. Lékaři pro ně žádají speciální léky

Jak k této nemoci přišel? To je otázka, na kterou za čtrnáct let ještě nedostal odpověď. „V naší rodině nikdo cukrovku I. typu neměl. Před onemocněním jsem hodně sportoval, zažíval stresové situace, často jsem býval hodný unavený, slabý. To tedy mohl být hlavní spouštěč.“

Bylo mu šestnáct let, ležel na lůžku a dva týdny mu lékaři srovnávali cukr v krvi. V nemocnici pak zůstal ještě další čtvrt rok, během kterého ho seznamovali nejen se samotnou nemocí, ale učili ho také správně dávkovat inzulin.

„V době, kdy jsem zjistil svou diagnózu, pro mne jako pro puberťáka bylo nejtěžší začít hlídat, kolik čeho mám jíst. Všechno jsem si musel vážit a zapisovat. A hlavně přesně dodržovat.“

Pumpa u pasu

O svém nemoci Jakub nemá problém hovořit. „Nedělalo mi to potíž ani v minulosti. Komukoli, kdo měl zájem, jsem vše vysvětlil. Poté, co jsem přešel na inzulinovou pumpu, kterou nosím u pasu – tudíž na viditelném místě – mě oslovují i neznámí lidé s otázkou, co to je. Nemám problém jim říci, že mám cukrovku a pumpu u pasu.“

Neskrýval to ani před svou přítelkyní. O cukrovce jí řekl hned při seznámení. „Vysvětlil jsem jí, co a jak. Přijala to jako mou součást. Postavila se k tomu pozitivně – změnila způsob vaření, celý svůj jídelníček přizpůsobila s ohledem na mou nemoc.“

Existují dobroty, na kterých si směle pochutnají i diabetici

Cukrovka Jakuba naučila jíst kvalitní a plnohodnotné potraviny, s ohledem na množství sacharidů. „Když se dnes o tom bavíme, řekl bych, že mě nemoc nijak v běžném životě neomezuje. Za těch čtrnáct let, co s tím žiji, už to vnímám jako součást života, ne jako nemoc, která by mě omezovala… Je ale fakt, že ze strany zdravotníků bych nesměl jíst a pít pomalu nic… A představte si chlapa, co si nedá pivo,“ směje se Jakub, který připouští, že občas zhřeší.

Jediné, co musel v životě razantně omezit, je sport. Z hráče volejbalu se stal rozhodčím.

Už bez rozpíchaných prstů

V době rozhovoru Jakub mluví o tom, že je stabilizovaný. „Dnes jsem, ale zítra už být nemusím. Hodně záleží na tom, co, kdy a v jakém množství jíte, pijete, jak se ke svému tělu chováte.“

Na kontroly chodí pravidelně každé tři měsíce. A pochvaluje si, že jde medicína dopředu mílovými kroky. „Z pravidelného měření už nemám rozpíchané prsty jako v pubertě. Mám u sebe čtečku a senzor, který jen přiložím a zjistím tím aktuální stav hladiny cukru v krvi,“ uzavírá Jakub, který odhrnuje tričko a názorně ukazuje, jak takové přikládání funguje. To musí dělat poctivě, den co den. Minimálně 20krát…