Uplynul právě rok od chvíle, kdy Zikmundovo křižácké vojsko, podpořené bulou papeže Martina V. vyhlašující křížovou výpravu proti „všem viklefistům a husitům“, vstoupilo do stříbronosné Kutné Hory.

Napoprvé Zikmund neuspěl

Na úspěchu první křížové výpravy závisela budoucnost Zikmunda nejenom jako dědice české koruny, ale také jako římského krále. Husité ovládali celou Prahu a zahájili tažení napříč Čechy. Jejich příklad navíc začínal inspirovat nové náboženské a opoziční proudy v dalších zemích, například v Polsku. Měl-li se Zikmund stát v očích říšských knížat respektovaným panovníkem, musel prokázat, že zvládne dostat odbojné Čechy pod svou kontrolu.

To se mu však při první křížové výpravě nepodařilo. Protože z Kutné Hory nevytáhl okamžitě proti hlavnímu městu, dal husitům dost času se zkonsolidovat a posílit pražskou posádku o oddíly táborských husitů pod velením Mikuláše z Husi a Jana Žižky z Trocnova a o další bojovníky z Žatecka, ze Slánska a z Lounska. Dne 14. července 1420 se pak podařilo husitské posádce na vrchu Vítkově odrazit útok Zikmundova křižáckého jezdectva, čímž zabránila úplnému obležení Prahy.

Sama porážka sice nebyla pro Zikmundovo třicetitisícové vojsko nijak fatální – přišlo zhruba o 300 mužů, což byla jen jeho setina – ale vyvolala v něm silné národnostní rozpory. Národnostně pestře poskládanou křižáckou armádu tvořily nejen německé a uherské, ale také české oddíly, které surové počínání cizích žoldnéřů na jedné straně a statečný husitský odpor na straně druhé vedly ke stále silnějšímu sympatizování s husitskou stranou.

Křižákům navíc nebyl vyplacen žold a nedostávalo se jim potravin. Zikmund se tak sice nechal 28. července 1420 korunovat českým králem, ale o dva dny později vojsko rozpustil.

"Teď to vezmeme do rukou my"

Rozpad první křížové výpravy vyvolal v Římské říši silnou kritickou odezvu. Zikmund nejenže české území neovládl, ale dokonce ztratil i své dva hlavní opěrné body, které měl v hlavním městě, Vyšehrad a Pražský hrad, protože obě pevnosti se dostaly do rukou husitů.

Mezi Zikmundovými kritiky zaznívaly nejsilněji hlasy porýnských kurfiřtů, tvořících královu říšskou opozici. Koncem května se v porýnském městě Wesel sešli mohučský arcibiskup Konrád, rýnský falckrabě Ludvík, kolínský arcibiskup Dětřich z Mörsu a trevírský arcibiskup Ota ze Ziegenhainu a rozhodli o svolání druhé křížové výpravy do Čech, jejíž počátek stanovili na 23. srpna téhož roku do Chebu. Jejich plánu požehnal o několik dní později také nový papežský nuncius, římský kardinál Branda Castiglione. Sám dal tažení do kacířských Čech vyhlásit 5. června 1421.

O 19 dní později, 24. června 1421, se na jeho naléhání sjeli do Zhořelce na Visle zástupci většiny říšských kurfiřtů, míšeňských markrabat, slezských knížat a řady významných měst včetně polské Vratislavi, a to navzdory tomu, že Zikmund o rok dříve podpořil v územním sporu s Polskem říšská knížata a že dal ve Vratislavi popravit 23 vratislavských demokratů. Účastníci setkání vytvořili nový válečný spolek, k němuž se o měsíc později váhavě připojily také české šlechtické stavy – svůj souhlas totiž podmínily přímým Zikmundovým souhlasem, který dostaly koncem července.

Dne 28. srpna 1421, pět dní po předem stanovené lhůtě, vtrhli křižáci dvěma proudy na české území. Hlavní síly z Říše, vedené falckrabětem Ludvíkem a arcibiskupy z Trevíru a Kolína nad Rýnem, měly do Čech postupovat ze západu od Chebu. Zikmund, který si potřeboval spravit reputaci, měl se svou uherskou armádou a s oddíly svého zetě rakouského vévody Albrechta Habsburského útočit z východu. Tažení měly dále podpořit oddíly míšeňských markrabat, slezských knížat a lužických měst útočících ze severu a ze severovýchodu.

Celkovým plánem byl postup na hlavní město a obsazení Prahy, výsledkem však byla jenom série dalších porážek.