Změnila se letos nějak výrazně tuzemská „fake news scéna“? Dominovala jí nějaká nová témata?
Dezinformační scéna se proměňuje neustále. Je to živý organismus. Obecně lze říct, že dezinformace z velké části kopírují, využívají nebo navazují na reálné události a pohyby ve společnosti. To je princip, který jsme mohli vidět už v létě 2015, v době migrační krize. O tom samém jsme se mohli přesvědčit kolem prezidentských voleb a nejinak tomu bylo i v roce 2019.

Jaké lži se tedy šířily nejvíce?
Jedním z nejviditelnějších narativů, s nimiž jsme se mohli setkat, bylo využívání tématu občanských demonstrací s různými záměry a motivacemi, sloužící tu k dehonestaci zapojených osob, tu odvádění pozornosti atp. Dezinformátoři se snažili spojovat demonstranty tu s údajnými organizátory z řad sudetských Němců, tu západních rozvědek, podplacenými neziskovkami atd.

Je vlastně docela zábavné sledovat, že využívají stejné postupy a témata, s jakými se snažili tehdejší komunističtí propagandisté pošpinit protestující a jejich motivace k protestům v roce 1989…

Mění se nějak technické způsoby, jakými se lživé zprávy šíří? Například odklon od řetězových e-mailů a naopak sdílení falešných zpráv na sociálních sítích?
Vyvíjejí se. Dezinformace vždy následují technické prostředky, které jsou zrovna k dispozici a které lidé využívají. Když zatlačíte kontrolou na jedné straně, obsah se přesune jinam. Řetězové e-maily stále masivně zasahují spíše starší publikum, které není v takové míře zastoupeno na sociálních sítích.

Deník proti fake newsZdroj: DENÍKTy naopak oslovují ty mladší. Určitá část těchto působení se přesouvá na platformy, které se příliš nesnaží bojovat proti dezinformačnímu obsahu, jako jsou menší sociální sítě, skrývá se na tzv. darknetu a tak podobně.

Jakou roli v rozšiřování fake news sehrávali v letošním roce politici?
Ve větší míře sledujeme využívání, lží, manipulací, neověřených a falešných zpráv jako cesty k oslovení cílového publika, a to právě u určitých kruhů, které usilují o podíl na moci. Především pak na pravém a „národoveckém“ politickém spektru (Okamura a SPD, VKml., Dělnická strana apod.).

Z velké části tak jde o subjekty, které si mezi sebou snaží přetahovat voliče, přesvědčit a motivovat své příznivce, a z jisté části tak jde o konkurenční boj o „největšího radikála“. Příkladem může být Václav Klaus ml., prohlašující, že v Německu už kvůli migrantům nepojmenovávají vánoční trhy jako vánoční a tak podobně. Ale takových lží bychom mohli jmenovat daleko víc.

A „klasické“ partaje?
Etablované politické strany samozřejmě také používají politický marketing, který je občas za etickou hranicí, nesnaží se ale obvykle útočit na nízké pudy, vyvolávat strach a podobně.