„Uživatele drog vnímá společnost negativně a leckdy i se strachem. Často slýcháme: To snad ne, oni jim ještě pomáhají a zásobují je materiálem!“ líčí odborný ředitel Laxusu Tomáš Žák v nenápadné přízemní budově ukryté za plotem a bujnou zelení v pardubické městské části Dukla.

Sídlí zde jedno z kontaktních a poradenských center této neziskovky. „K místu mám zvláštní vztah, protože jsem tu před čtvrtstoletím začínal,“ vypráví Žák. Díky svým dlouholetým zkušenostem pomáhá kolegům po celé republice. Vymyslel také aplikaci Jehlomat, jež online monitoruje nálezy injekčních stříkaček. Letos dostal výroční cenu České asociace streetwork.

O klienty se prý starají „od kolébky po vězení“. Mezi dětmi na školách dělají drogovou prevenci, pečují o uživatele drog ve svých centrech i v terénu a pomáhají i závislým za mřížemi, aby se dokázali zařadit zpět do společnosti.

Při vstupu do výměnné místnosti zaujme na dveřích vystavený materiál, který klienti mohou nafasovat. Nejde jen o stříkačky nebo jehly, ale třeba i o polykatelné kapsle nebo alobal. „Tvrdé drogy se nemusí jen vpichovat, ale lze je i spolknout, šňupat nebo kouřit, třeba právě z alobalu. Je to mnohem bezpečnější, ale uživatelé přicházejí o rychlý nájezd, který zažijí, když jde látka rovnou do krve,“ vysvětluje Žák.

Nabízí dočasný azyl

Klienty zde také testují na infekční choroby jako HIV, žloutenku či syfilis, aby zabránili jejich šíření, a instruují je, jak se chovat, aby neohrožovali kolegy ani širší veřejnost. V druhé části objektu se nachází kontaktní místnost pro závislé lidi bez domova či s nestabilním bydlením. Zde se mohou třikrát týdně osprchovat, vyprat si prádlo, uvařit si jednoduché jídlo, hodinu si odpočinout a na počítači hledat práci nebo kontaktovat známé. V poradenské místnosti poskytují klientům konzultace a radí i jejich okolí.

„Nejčastěji k nám chodí partneři, maminky a babičky. Jsou vyděšení, protože zjistili, že jejich blízcí berou drogy,“ líčí vedoucí pardubického centra Miroslava Kaplanová.

Článek vznikl v rámci seriálu Krotitelé problémů o sociálních pracovnících a jejich těžko nahraditelné činnosti. Deník na něm spolupracuje s projektem Neviditelní.

Služby se financují přes krajské úřady ze státního rozpočtu, pomáhají jim i města, kde působí, peníze od dárců jsou spíše výjimkou vzhledem k malé popularitě jejich činnosti. Jak Kaplanová vysvětluje, hodně lidí si uvědomuje, jak jejich práce zmírňuje dopady nejen na zdraví uživatelů, ale i na společnost nebo kriminalitu.

Když má porovnat drogovou scénu v Pardubicích a Hradci Králové, kde také Laxus působí, Tomáš Žák s úsměvem odvětí: „Pardubice v sobě nezapřou město perníku. Naši klienti užívají skutečně hlavně pervitin. V Hradci dlouho frčel heroin, tedy opiáty, ale postupně ho i tam nahradil perník.“

close Výdejna zdravotnického materiálu, jež zmírňuje rizika a následky užívání drog nejen pro uživatele, ale i pro společnost. info Zdroj: Deník/Zuzana Hronová zoom_in Výdejna zdravotnického materiálu, jež zmírňuje rizika a následky užívání drog nejen pro uživatele, ale i pro společnost

Populace užívající tvrdé drogy dle jejich zkušeností stárne, mladá generace nachází únik z reality přes jiné látky či pomocí internetu.

„Pro mladší přestává být jehla atraktivní, berou to skoro jako sebepoškozování. Navíc bezduché užívání drog jim nepřijde tak zajímavé jako pestrý svět sociálních sítí,“ tvrdí Žák.

Jehly blízko školy

Na pochůzku vyráží jejich terénní pracovnice Anna Dulajová. Přes rameno nese velkou žlutou brašnu, podle níž klienti poznávají „teréňáky“ z Laxusu. Má v ní brožury o jejich službách, jízdní řád, kdy jsou ve kterém městě k zastihnutí, náhradní stříkačky a jehly nebo speciální nádobku na použitý injekční materiál. Aktivně kontaktuje potenciální klienty, představuje jim službu, ptá se na jejich problémy a shání přes ně další uživatele drog.

Jak je tato práce důležitá, vzápětí dokazuje nález a likvidace použitých jehel u ruiny zrušeného klubu v pardubickém lesoparku. Místo se nachází v blízkosti základní školy a sportovního hřiště. Dulajová přesto tvrdí, že má v Pardubicích spíše méně práce, velká část uživatelů si díky dlouhému působení kontaktního centra navyklo s ním aktivně spolupracovat. Víc napilno má prý třeba v Přelouči, Chrudimi nebo České Třebové.

Když se prodírá křovím s odpadky, pobaveně líčí: „Občas mě okolí zvědavě pozoruje, co to provádím a proč tam lezu. Některým známým přijde má práce nebezpečná. Člověk musí při styku s klienty dodržovat určitá pravidla, pak je to celkem v pohodě.“ Občas ji odrazuje mravenčí práce a málo viditelný pokrok u některých jedinců. „Ale pak se vždy objeví někdo, komu setkání pomohlo změnit život. A já si řeknu: Jo, stojí to za to!“

Na nepopularitu své práce i nízké ohodnocení si zvykli i její kolegové. „I když více financí i uznání by určitě bylo příjemnější,“ usmívá se Kaplanová. Přesto nezoufá. „Vidím v tom velký smysl, baví mě pracovat s lidmi a každý den je úplně jiný,“ dodává.

„Někoho prostě nebaví jen si odbouchat osm hodin v kanceláři a je rád, že pomohl lidem postupnými krůčky doškrábat se z úplného dna zpět,“ uzavírá Tomáš Žák.