„Posíláme za mříže stejný počet lidí jako v jiných evropských státech, ale děláme to na příliš dlouhou dobu. Jedním z důvodů je kumulace trestů, kdy ukládáme podmínku po podmínce, a pokud se nedaří člověka přimět, aby vedl řádný život, tři čtyři alternativní testy se najednou přemění v odnětí svobody, takže dotyčný setrvá ve vězení neadekvátně dlouhou dobu ve vztahu k tomu, co spáchal. Jakub Drápal k tomu říká, že podmíněně odložený trest svobody je mírný při uložení, ale přísný při nařízení. Když člověk podmínku poruší, jde sedět bez ohledu na to, jak se po celou dobu choval, zda vedl řádný život, snažil se zaplatit dluhy a jen třeba na konci lhůty znova klopýtl,“ říká olomoucký soudce Lýsek.

Trest odnětí svobody z hlediska nápravy nefunguje

Právě tuto neblahou praxi by rád změnil, a to jako člen pracovních skupin pro trestní politiku při ministerstvu spravedlnosti a pro efektivní trestní justici při Radě vlády pro lidská práva. „Určitě by přeplněnosti věznic pomohlo, pokud by došlo ke snížení některých dolních hranic trestních sazeb nebo jejich zrušení, jak je to v některých státech Evropy,“ říká v rozhovoru pro Deník.

Jakub Drápal, expert na ukládání trestů, výkon trestů či trestní politiku z Ústavu státu a práva Akademie věd
Recidiva? Řešením je komplexní péče, která v Česku neexistuje, říká Jakub Drápal

A dodává: „Všichni víme, že trest odnětí svobody z hlediska nápravy nefunguje. Když člověka pošlete mezi stovku dalších odsouzených, nemůže to vést k tomu, že po propuštění jen tak sám o sobě povede řádný život. Ochrana společnosti není závislá na tom, že pachatelé s námi nějakou dobu nebudou žít. To platí jen u skutečně nejzávažnějších zločinců. Lidi, kteří třeba nerespektují soudní rozhodnutí nebo kradou flašky rumu, nepotřebujeme izolovat. Musíme identifikovat příčinu jejich chování a přesvědčit je, že zachovávání zákona dává větší smysl, než se čas od času dostat do vězení. Všichni odsouzení jsou tam dočasně a jednoho dne z něj vyjdou. Budou žít mezi námi.“

Za neplacení alimentů nevěznit

Lýsek také souhlasí s někdejším předsedou Nejvyššího soudu a nyní soudcem Ústavního soudu Pavlem Šámalem, že by lidé neměli chodit do vězení za prosté neplacení výživného. „Trestejme jen ty, kteří se vyživovací povinnosti vyhýbají úmyslně. Trestní právo by mělo být až úplně posledním prostředkem, jak donutit lidi, aby dodržovali zákon. Zrovna v tomto případě se nabízí víc řešení. Výborná cesta je třeba odebírání řidičského průkazu, neboť to je pro rodiče, kteří peníze mají, ale nechtějí je posílat bývalé partnerce, velmi výrazná pobídka k úhradě alimentů. Nějakou dobu jsem soudil i opatrovnické věci a většinu času jsem strávil tím, že jsem lidem vysvětloval, že výživné nejsou peníze pro matku dítěte, ale pro to dítě. Je to alternativa toho, co by otec platil, kdyby žil v původní rodině, tedy dával peníze na oblečení, svačiny, školní obědy, kroužky, lyžařské zájezdy či dovolenou,“ míní.

Policisté loni řešili přes šest tisíc případů neplacení alimentů. Je to mírný pokles oproti předchozímu roku a zhruba o tři pětiny méně než před deseti lety.
Jak Češi (ne)platí výživné: Podívejte se, jak je na tom váš kraj. Jaká je výše

Vyjadřuje se také k amnestii, kterou vnímá jako zcela nesystémový krok: „Tím se devalvuje celá snaha trestní justice nějak zapůsobit na lidi tím, že ukládáme tresty. Vlastně říkáme, že máme nastavený sankční systém přísně, a tak to vyřešíme tak, že některé z nich v podstatě nespravedlivě pustíme domů. Pojďme se bavit o tom, jak nastavit trestání na začátku správně, ne to řešit ex post nějakým plošným opatřením,“ navrhuje Martin Lýsek.

A čím by se podle něj měli soudci, kteří nejsou privilegovaná skupina lidí, řídit? Proč obdivuje Josefa Baxu a Roberta Fremra? Dočtete se v pátečním vydání tištěného Deníku.