„Obžalovaná se svého jednání dopustila se zvlášť zavrženíhodnou pohnutkou, kdy svoje negativistické postoje ke spoluobčanům, které měla možnost korigovat, úmyslně umocňovala a vytvořila si vlastní účelový názor, že je oprávněna pomstít se lidem, a to jakýmkoliv způsobem. Přitom neměla žádných morálních zábran. Její dlouhodobou cílevědomou snahou … bylo usmrtit co největší počet lidí, ke kterým téměř bez výjimek pociťovala odpor a nenávist. Nejlépe to dokumentuje její vlastní prohlášení, že svého činu nelituje, a pokud něčeho lituje, tak jedině toho, že usmrcených nebylo ještě více.“
To stojí v rozsudku, jímž byla tehdy dvaadvacetiletá Olga Hepnarová odsouzena za masovou vraždu osmi lidí dne 6. dubna 1974 k trestu smrti. Ke spáchání hrůzného činu došlo v úterý 10. července 1973. Nebyl to přitom první akt násilí, jehož se dopustila. Zajatá ve světě paranoidních představ mstila se světu za to, že ji podle jejího názoru odmítl.
Problémy v dětství
Hepnarová se narodila 30. června 1951 v Praze jako mladší ze dvou dcer. Matka byla zubařka, otec bankovní úředník. Vyrůstala jako průměrné dítě, ale brzy se začala zejména s otcem dostávat do sporů. Považoval ji za tvrdohlavou a umíněnou a v její dospělosti už se s ní nestýkal.
Už na základní škole se projevily Olžiny psychické problémy, když v osmé třídě začala najednou vynechávat docházku. Nepomohlo ani potrestání od otce a proto skončila v Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech, kde strávila celkem 1,5 roku. Tam také dokončila základní školu.
play_fill
„Ze zprávy uvedené léčebny a z chorobopisů soud zjistil, že u obžalované byl zjištěn disharmonický vývoj osobnosti a poruchy chování u neurotického děvčete v pubertě,“ stálo později ve spisu k rozsudku.
Po propuštění z léčebny se roku 1966 začala učit uměleckou knihařkou v podniku Tomos Praha. Po dokončení učiliště z něj odešla a v roce 1969 nastoupila v podniku Veřejné služby města Chebu. Vydržela tam ale jen dva nebo tři měsíce, pak začala práce poměrně rychle střídat, až ji po roce otec přivezl zpátky do Prahy.
Problémy s rodinou
Podle Olžiny starší sestry Evy nebyly poměry v rodině nejlepší. V jednom bytě s nimi totiž bydlela ještě otcova matka, která měla časté spory s jejich matkou o dominantní postavení v domácnosti.
Olgu to vedlo k tomu, že si zakoupila chatku, kterou si nechala převézt do Oleška na Litoměřicku, kde měla v plánu bydlet a dojíždět odtamtud do práce. Na radu rodiny také přijala místo jako řidička z povolání u Městského dopravního závodu spojů. Aby se zdokonalila v řízení, zakoupili jí rodiče staršího wartburga.
Upoutávka na film Já, Olga Hepnarová:
Dobrou pověst si mezi místními nezískala. Sousedé jí přezdívali spící panna, protože chodila se sklopenou hlavou, zamyšlená, nikoho nezdravila a chovala se jako duchem nepřítomná.
Žhářka a málem vražedkyně
Vztah s rodiči se i na dálku zhoršoval. Když ji jednou navštívila matka, vyhnala ji z chaty a vyhrožovala jí zabitím.
7. srpna 1970 podpálila s pomocí lahve benzinu a novinového papíru dveře obytné části hospodářské usedlosti v Zábrodí, kterou zdědil její otec a rodina ji používala jako víkendovou chalupu. V domě v tu dobu spala její sestra a dva nájemníci, starší manželé Hetnerovi. Právě ti zabránili tomu, že z útoku nebyla první hromadná vražda. Hetnerová si totiž vznikajícího ohně všimla, vzbudila muže, a ten ho hned v zárodku uhasil. Škoda na ohořelé spodní hraně dveří byla vyčíslena zhruba na 100 korun.
Hepnarovou z činu nikdo nepodezíral, přiznala se k němu až po masové vraždě v Praze. Jako motiv uvedla, že nemovitost byla důvodem sporů o peníze mezi jejími rodiči. Hájila se, že nemohla vědět s jistotou, zda v domě někdo je. Připustila sice, že se jí sestra zmínila o tom, že se tam chystá, nevěděla ale prý, zda tam skutečně odjela.
Problémy za volantem
Ani řízení aut, jemuž se věnovala profesně, Hepnarovou nenaplňovalo a nedokázalo ji vyvést z jejích nebezpečných nálad. Havarovala už při zkušební jízdě. Byla netečná ke všem okolo a k práci přistupovala bez jakéhokoli zájmu.
V prosinci 1971 použila služební vůz neoprávněně pro vlastní potřebu, za což skončila v únoru 1972 poprvé před soudem, odkud vyšla s podmínkou a desetiprocentní srážkou platu. V práci jí přeřadili a začala vozit inkasistky, ty si na ni ale opakovaně stěžovaly. Občas také nepřišla vůbec do práce, až podniku došla v červnu 1972 trpělivost a Olga dostala výpověď.
V srpnu 1972 nastoupila u Pražských komunikací. Začátkem roku 1973 se znovu zhoršila její docházka do práce a začaly se u ní objevovat neomluvené absence.
V březnu 1973 prodala chatu v Olešku a z utržených peněz si pořídila trabanta, k němuž si postupně vybudovala zvláštní citový vztah, který jí nahrazoval kontakt s lidmi.
close
info
Zdroj: Se svolením Archivu bezpečnostních složek
zoom_in
Svržením trabantu do rokle hodlala Olga Hepnarová ukončit jeho existenci, protože nechtěla, aby po ní něco zůstalo
Aby měla kde spát, našla si ubytovnu Babylon v Plaňanské ulici, jež její vztahy s lidmi jen zhoršila. V dopise, který krátce před spácháním masové vraždy odeslala redakci deníku Svobodné slovo, ji označila jako „místo, kde lze přežít jen silou vůle“, v druhém dopise, poslaném do časopisu Mladý svět, jako „místo, kde lze však také přežívat“.
V té době už její chorobnou mysl plně zaměstnávala myšlenka na pomstu celé společnosti za zločiny, jichž se tato společnost podle jejího názoru na ní dopustila. Postupně zavrhla myšlenku co nejvíce lidí postřílet, protože jí došlo, že se jen tak ke střelné zbrani nedostane. Nakonec se rozhodla pro útok vozem.
Před vraždou
V noci ze 7. na 8. července 1973 napsala Hepnarová zmíněné dopisy a v pondělí 9. července je hodila do schránky. Doufala zřejmě, že redakce je dostanou souběžně s tím, jak se začne mluvit o jejím činu, ale pošta tak rychlá nebyla: oba dorazily na místo určení až dva dny po vraždě.
V dopisech se vražedkyně vyznala ze své osamělosti a frustrace a slíbila veřejnosti pomstu. „Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé,“ napsala mimo jiné. „Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné, protože by si nikdo nevzpomněl na moje utrpení… Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo…“
Týž den se kolem 10. hodiny dopoledne objevila v půjčovně aut v Praze 10 a chtěla si půjčit nákladní vůz na dva dny. Zaměstnanec půjčovny, technik, neměl ten den žádný vůz volný, tak se s ní domluvil na další ráno. „Byla naprosto klidná, jednala se mnou rozumně, žádné rozčilení a nic podezřelého jsem na ní nepozoroval,“ vypověděl technik.
Hepnarová pak ještě shodila svého milovaného trabanta do rokle, aby zmizel ze světa a nikdo ho nemohl vlastnit po ní, a čekala na další den.
Zločin Olgy Hepnarové
Nadešel 10. červenec 1973. Hepnarová se skutečně v půl desáté ráno dostavila do půjčovny, podepsala smlouvu, zaplatila a absolvovala cvičnou jízdu. „Část cvičné jízdy s námi jel řidič odtahové služby. Oba jsme byli překvapeni, jak suverénně ovládá vozidlo, jak je dobrá řidička. Byla při jízdě naprosto klidná, ani trochu nervózní, dá se říci, že vozidlo ovládala suverénně,“ uvedl technik. Vůz jí tedy zapůjčil. A Hepnarová se rozjela vraždit.
Třída Obránců míru jejím záměrům vyhovovala. Byla svažitá, což vozu umožňovalo nabrat rychlost. A byly tam zastávky tramvají, kde se shromažďovalo hodně lidí, přičemž vražedkyně měla v úmyslu zabít jich co nejvíc.
Na chodník se rozjela až na druhý pokus. Často se uvádí, že napoprvé to neudělala proto, že se jí zdálo, že na zastávce není lidí dost. To je ale asi pravda jen zčásti – spíše šlo o to, že tramvaj, která tam zastavila, zbrzdila celý provoz za sebou včetně Hepnarové, a ta viděla, že se jí k útoku už nepovede nabrat rychlost. Tramvaj navíc zastávku opravdu vyprázdnila.
Na druhý pokus jí ale všechno hrálo do ruky. Žádné vozy ani tramvaje jí už v cestě nestály a zastávku v mezičase zaplnilo na 25 lidí. A tak vražedkyně přece jen svedla auto na chodník a pustila je přímo do nich. Spáchala tím nejhorší masovou vraždu v poválečné historii Československa.
Soud a trest
Tři lidé zemřeli přímo na místě, další tři později téhož dne a dva podlehli v následujících dnech utrpěným zraněním. Celkový počet obětí tak dosáhl čísla osm, dalších 12 lidí bylo těžce zraněno, několik lehce. Všem obětem bylo mezi 60 a 79 lety.
Hepnarová zůstala za volantem vozu. Když se jí šokovaný příslušník Veřejné bezpečnosti zeptal: „Co jste to vyváděla, ženská, to jste usnula?“ odpověděla klidně: „Ne. Já jsem to udělala schválně.“
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Česká policie, fair use
zoom_in
Olga Hepnarová na policejním identifikačním snímku
Při následných výsleších potvrdila, že měla v úmyslu zabít co nejvíc lidí, a svého jednání nelitovala. „Pokud může společnost zničit jednotlivce, mohou také jednotlivci zničit společnost,“ opakovala a zdůrazňovala, že je příčetná a při smyslech. Také znalci z oboru psychologie, kteří ji vyšetřovali, konstatovali, že svůj čin provedla při plném vědomí.
6. dubna 1974 byla městským soudem v Praze odsouzena k trestu smrti oběšením. Její matka sice podala odvolání k Nejvyššímu soudu, ale ten pouze překvalifikoval rozsudek na veřejné ohrožení, jinak trest smrti potvrdil. Žádost o milost premiér Lubomír Štrougal odmítl. Poprava byla provedena 12. března 1975 ve věznici Pankrác v Praze.
Díky známé pasáži z knížky Bohumila Hrabala Ponorné říčky, zachycující údajnou zpověď pankráckého kata, se traduje, že Hepnarová mu doživotně zhnusila práci tím, že se cestou k šibenici pozvracela, pomočila a pokálela, podle dalších historek se s ním měla dokonce prát a zlomit mu nebo prokousnout prst.
Nic z toho ale dobové prameny nepotvrzují. Hrabalův kat je pouze literární postava a pro žádnou rvačku neexistuje jediný doklad. Zato existuje úřední Protokol o výkonu trestu smrti, do nějž se zapisovaly veškeré podrobnosti z průběhu výkonu absolutního trestu. Žádná taková událost v něm zaznamenána není.
