Vodňanského lámali, aby udával disidenty. Jeho zdvořilost považovali za slabost

Jeho rýmy zná snad každý: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde“ nebo „Sedí pán při malém pivu, ve tváři má zděšení. Není ani příliš divu, padá na něj lešení.“ Známe ale jeho životní příběh? Proč v dětství koktal? Kde má kořeny legendární píseň Maršálové? Obstál Vodňanský, když ho pronásledovala StB? Tento žák filozofa Jana Patočky, jinak strojní inženýr, prožil životní osud, který by vydal na román.

Na muže čekala kvůli StB roky, trpěl ve vězení. Život mu zachránil kousek chleba

Za druhé světové války spadla na dům na Královských Vinohradech, kde rodina Vodňanských bydlela, letecká bomba, která zázrakem nevybuchla. Během amerického bombardování 14. února 1945 se Jan se svojí starší čtrnáctiletou sestrou snažili ukrýt do sklepa, jenomže zámek do krytu se zasekl. Děsivý zážitek ze zvuku vybuchujících bomb a hroutících se domů způsobil, že začal koktat.

Po válce logoped profesor Seeman pojal vyšetření chlapce jako politologickou přednášku: „‚Ten chlapec má v hlavě myšlenkový přetlak, paní Vodňanská!´ Mamince vysvětlil, že jsem jako papiňák. Nechtěl připustit, že by to mohlo být v důsledku amerického bombardování. Byl to veliký obhájce Ameriky. Pak se ke mně přiklonil a zeptal se, jestli znám pohádku o červené Karkulce a vlkovi. Odpověděl jsem pravdivě, že ano. A on povídá: ‚No! Tak my jsme ta červená Karkulka a Rusko je ten vlk. A do roka nás sežere!´ A měl pravdu,“ vzpomíná na logopeda z dětství Jan Vodňanský. 

Bombardování, během kterého rodina málem přišla o život, vylekalo rodiče natolik, že své děti převezli k prarodičům do Milevska v jižních Čechách, kde měl děda ševcovskou dílnu. Na konci války, když se k městu blížila Rudá armáda, předcházela ji pověst hrdlořezů. Dědeček proto ušil vnoučatům, sobě a babičce baťůžky, do nich dal upečené strouhankové šišky. Pak prohlásil, že teď všichni na nějaký čas půjdou žít do lesa. Nestalo se tak, protože Rudoarmějci dorazili dříve, než se čekalo. 

Chtěl do cirkusu, skončil v pekle. V gulagu málem přišel jako dítě o nohy

„Stal se ze mě takový ten chlapeček jako z pozdějších propagandistických plakátů. Vojáci si se mnou pohazovali, drželi v náručích, zpívali písně. Dvořili se mé sestře. Dědeček zatím pověsil na stěnu, kde visel dříve Masaryk, fotografii Stalina. Pod ním bylo napsáno ‚maršál´. To slovo se mi zvukově strašně líbilo,“ vypráví Vodňanský. 

Soudruh učitel vypadal jako Čapájev

Léta strávená na jedenáctiletce, základní škole a gymnáziu na Vinohradech, považuje za dobu, kdy se ho učitelé snažili převychovat. Odnesl si z toho mnoho drobných příhod, které prohloubily jeho zalíbení v tragikomice, pitoresknosti. Vzpomíná například na scénu, kdy před žáky předstoupil učitel v kabátě a typické sovětské beranici, jenomže už byl květen a pálilo jarní sluníčko. Soudruh hřímal, že Horáková je lidská zrůda, protože chtěla, aby byla Praha opět bombardována Američany! A i kdyby během toho náletu zemřela její dcera, nevadilo by jí to: „To byla taková převýchova až do takovýchto drastických poloh. Ovšem ta stylizace včetně kabátu a beranice byla úžasná! Vypadal jako Čapájev nebo jak někdo z těch sovětských filmů, co tenkrát dávali,“ smál se Vodňanský.

Jeho tatínek po válce vstoupil do KSČ. Podle Jana Vodňanského se v něm smísil pocit entuziasmu z osvobození a touha stát se ředitelem finančního úřadu. Jenomže na začátku padesátých let ho soudruzi vyloučili. Když někdy před Vánocemi přišla domovní důvěrnice žádat paní Vodňanskou, aby „uvolnila manžela“ pro okamžitou účast na stranické schůzi, dostalo se jí odpovědi, že to je naprosto vyloučeno, protože musí uklízet. Když drzá domovnice prohlásila, že to nepřichází v úvahu, ať uklízí ona nebo její dcera, paní Vodňanská ji z bytu vyhodila.

 „Soudružka to dotáhla až k těm závěrečným vylučovacím ceremoniím a tatínka vyloučili. Což se mi nepříznivě započítalo, když jsem se chtěl přihlásit v osmapadesátém na filozofickou fakultu,“ vysvětluje Vodňanský, kterému soudruzi nedovolili studovat humanitní vysokou školu, pouze technickou. Filozofii vystudoval později, stal se žákem asi největšího českého filosofa 20. století Jana Patočky. 

Jako jediná z rodiny přežila holokaust. Od té doby už skoro nebrečím, říká

S vážnými obtížemi především v předmětech, kde se rýsovalo, Jan Vodňanský dostudoval začátkem šedesátých let ČVUT. Kromě studia matematiky, ekonomie a základů programování se věnoval psaní textů pro písničky v rozhlasových pohádkách. K rozhlasu ho přivedl jeho kamarád, básník, textař a spisovatel, o rok starší Pavel Šrut, například autor pohádkové knihy Lichožrouti. 

„Oslovili ho z rozhlasu, jestli by pro ně neudělal nějakou pohádku. Souhlasil, ale trval na tom, že texty k písničkám napíše jeden student ČVUT! Tím všechny lidi z rádia šokoval. Jak jste správně pochopili, myslel tím mne. A protože já musel studovat, neměl jsem čas shánět někoho, kdo by mi texty zhudebnil, poslal je svému známému Petru Skoumalovi. A ten mi pak zavolal a takovým vážným hlasem – Skoumal byl víceméně vážný člověk – mi povídá: ‚Dobrý den. Pan Šrut mi poslal jeden váš text o Othellu, aby šel do hotelu, že tam najde Desdemonu s jiným. Tak to mne zaujalo. A to já zhudebním a prodám!´ Takže já jsem si vytvořil představu dvoumetrového producenta s býčí šíjí, co občas něco složí, ale hlavně to prodává! Asi po půlroce telefonování jsme si dali osobní schůzku před Klášterní vinárnou u Národního divadla. Byl to takový hezký letní večer," povídal Jan Vodňanský.

"Stojím tam a vyhlížím toho producenta s býčí šíjí, co nakonec prodá třeba i mě. Pořád nikdo, čas plynul. Pak jsem si všimnul, že tam postává takový malý vojáček, nijak vesele se tvářící. Dodal jsem si odvahy a zeptal se ho, jestli není Skoumal. A byl to on!“ směje se Jan Vodňanský při vzpomínce, jak se seznámil s osudovým přítelem, se kterým pak vystupoval s přestávkami dvacet let. 

Předskakovali Krylovi 

Dvojice Vodňanský – Skoumal se zjevila na pražských divadelních scénách poprvé v roce 1962. Pětadvacetiletého Vodňanského, absolventa ČVUT, který měl za sebou už autorskou spolupráci s Československým rozhlasem, čekala povinná vojenská služba v Milovicích u tankového praporu: „Jednou si mě zavolal velitel, že mu přišel dopis z Prahy. Aby mě pustil, protože budu přebírat cenu za nejlepší text pro Neckáře. Prohlížel si mě a povídá: ‚Vodňanský, vy jste takový nenápadný! A opravdu budete zítra, tak jako já teď stojím daleko od vás, tak budete vy od Kubišové, Vondráčkové a Neckáře?!´ Nemohl tomu uvěřit. Líbilo se mu, že má pod sebou někoho takového, našel v tom jisté zalíbení, takže jsem to měl dobré,“ směje se Vodňanský.  

Obnovená spolupráce dvojice Vodňanský – Skoumal začala po dvou letech pauzy velkolepým vystoupením 16. dubna 1969 při večírku Mladé fronty v kavárně Savarin. Hráli jako předskokani slavnému Karlu Krylovi. Lidé svým smíchem a výbuchy potlesků vytvářeli neopakovatelnou atmosféru naděje na svobodu a vzdoru proti sovětské okupaci. Zvláště písním Mičurinova ulice, Jak mi dupou králíci a Maršálové lidé rozuměli v kontextu srpnové invaze 1968. Následně začala dvojice Vodňanský a Skoumal pravidelně vystupovat v Činoherním klubu v představení S úsměvem idiota. Od podzimu 1969 hráli na této scéně denně před vyprodaným sálem. V publiku se ovšem vždy našli i udavači. 

Koncem roku 1969 otiskl časopis Tribuna rozhořčenou reakci jistého čtenáře na vystoupení Vodňanského a Skoumala: „Domnívám se, že píseň Jak mi dupou králíci na melodii písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky je mírně řečeno hrubým znevážením jednoho ze symbolů našeho osvobozovacího boje po boku sovětské armády.“ 

Jako jediná z rodiny přežila holokaust. Od té doby už skoro nebrečím, říká

V následujícím čísle časopisu vedení listu povolilo reakci právníka Státního divadelního studia. Ten písničkáře hájil, že je to celé nesmysl a politické zostouzení obou autorů, protože píseň Jak mi dupou králíci se nezpívá a nikdy nezpívala na melodii vlastenecké písně Směr Praha, přes spáleniště, přes krvavé řeky. Rozhořčený soudruh však znovu v dalším čísle reagoval: „Jako divák jsem vyjádřil svůj osobní názor! A nesouhlasím s písní Jak mi dupou králíci, jejíž melodie mi připomínala píseň Směr Praha. Utvrzen v tom jsem byl i textem písně o pochodujících králících s úsměvy na lících. Na svém stanovisku nemám co měnit.“ 

Udání na Vodňanského, že znevažuje „bratrský“ Sovětský svaz, chodila ovšem nejen do redakcí časopisu, na vedení Činoherního klubu, do Státního divadelního studia, které autory zaměstnávalo, ale i na Státní bezpečnost. Policisté měli od agentů informace, že se Vodňanský přátelí s řadou disidentů, například s Pithartem, Dienstbierem, Lubošem Dobrovským a dalšími. Vytipovali si ho jako vhodného kandidáta spolupráce.  

Vodňanský vzdoroval estébákům pět hodin

V roce 1975 zazvonili na dveře písničkáře Jana Vodňanského dva příslušníci StB. Odvezli ho do Bartolomějské, kde ho pět hodin zpracovávali. Řvali na něj, hrozili pěstí, přesvědčovali, že si zničí život, odmítne-li jejich nabídku ke spolupráci. 

Unaveného, hladového a vystrašeného písničkáře propustili až v podvečer. Doma ho navštívil Petr Skoumal a herečka Táňa Fišerová. Nalezli ho takřka zhrouceného. Zážitek z Bartolomějské ho zděsil. Měl obavu, že se vrací brutalita padesátých let. Signalizoval to i jediný obrázek ve vyšetřovně StB, portrét sovětského hrdlořeza, zakladatele tajné sovětské služby Čeky, později NKVD a KGB, Felixe Edmundoviče Dzeržinského. 

Příslušníci StB si na něj založili svazek v kategorii KTS – kandidát tajné spolupráce. Domnívali se, že dříve nebo později jej zlomí a on bude udávat. Na dva roky mu zakázali vystupovat.

Zavřeli mu mámu, babičku i dědu. Se synem Krále Šumavy se osud nemazlil

Svazek StB vedený na Vodňanského, krycí jméno Vodník, uložený v Archivu bezpečnostních složek, prostudoval badatel Radek Schovánek: „Lze z těch materiálů vyčíst jednu důležitou věc, která se týkala mnoha intelektuálů. StB si jejich slušnost a určitou bázlivost vykládala jako slabost a myslela si, že je dotlačí ke spolupráci. Nikdy nepochopila, že tito lidé měli přesnou hranici, přes kterou tzv. nejel vlak, a za tou bylo pomáhat zlu, které tady vládlo, a zrazovat přátele,“ říká Radek Schovánek.

Pro Vodňanského se klíčovou životní zkušenosti stala jeho cesta za Jiřím Voskovcem do USA v roce 1976. Mezi výslechy StB si „drze“ podal na úřadech žádost o výjezdní doložku. A při jednom výslechu, kdy spolupráci opět tvrdě odmítl, poznamenal: „Tak pánové, to asi znamená, že mi asi tu doložku vezmete, že jo.“ Reakce estébáků byla nečekaně opačná: „Ale prosím vás, co si o nás myslíte. Proč bychom to dělali? Samozřejmě jeďte si za Voskovcem. Pak si o tom popovídáme.“ Vodňanský cestoval do USA s Jitkou Shánilcovou, pozdější manželkou. 

Z Ameriky se vracel proměněný

S Voskovcem v New Yorku strávili takřka tři týdny, pak navštívili Škvoreckého ve Washingtonu. Z Ameriky se vracel Vodňanský proměněný. Voskovec mu pak napsal dopis, aby si uchoval vnitřní radost a mladistvého ducha. „Říkal nám, abychom se nevraceli, že Praha není pro živé lidi. Měl pravdu, ale já nebyl malířem nebo sochařem. Potřeboval jsem kontakt s lidmi. Měl jsem možnost jim hrát, když to jinak nešlo, v soukromých bytech. Vraceli jsme se a věděli, že tu dojde k něčemu, co pak dostalo jméno Charta. Čekal jsem, že tu bude mela. Lidé tu byli ochotni k ledasčemu, ale i podřizování se tomu kolaborantskému totalitnímu hnití má své meze.“ 

Přátelství našel až ve skautu. Z oblíbeného vedoucího se ale vyklubal „estébák“

V následujících deseti letech až do sametové revoluce si estébáci Vodňanského pravidelně předvolávali na další a další výslechy, nasadili na něj i agenty, kteří ho sledovali, pokoušeli se ho vydírat. Vodňanský všechna zdánlivě přátelská gesta estébáků jako například pozvání do luxusní restaurace nebo nabídku kariéry v divadle či filmu zdvořile odmítal. Trval na tom, aby mu vždy zasílali tzv. předvolánky, aby se výslech odehrával výhradně v policejní kanceláři a aby mu pak dali přečíst písemný protokol.  

Svazek musela tajná policie překvalifikovat a vést ho již na tzv. prověřovanou osobu. Vodňanský na podzim 1977 v kavárně Slavia podepsal Chartu 77 do rukou Vlasty Chramostové, od té doby ho komunistický režim považoval za nepřítele.