Kliknutím zvětšíteTragédie Vařákových pasek, dnes již zaniklé valašské samoty ve Zlínském kraji, se začala zvolna odvíjet 1. května 1945. Na jejím začátku byla bohužel, jak už to někdy bývá, až zbytečná neopatrnost.
Bylo to jen několik dní po vypálení a vyvraždění osad Ploština a Prlov, jejichž obyvatelům se Němci krutě pomstili za ukrývání partyzánů. Život si však nedal poručit - svoboda se blížila, Němci ustupovali, lidé se chtěli v květnovém počasí aspoň trochu bavit, a tak v nedaleké osadě Trubiska uspořádali partyzáni z okolních lesů oslavu Prvního máje. Nebyl to dobrý nápad, jak se bohužel mělo už brzy ukázat.
Přestřelka vypukla náhodou
Blížící se fronta sice opravdu znamenala německý ústup, ale nikoli bezhlavý útěk. Nacistická armáda měla v úmyslu ustupovat v daném prostoru koordinovaně a neustále působit nepříteli ztráty, což vyžadovalo fungující spojení.
Dne 2. května proto dorazila na kopec do Vařákových pasek čtveřice radistů z německé dělostřelecké jednotky, která tu hodlala vztyčit spojovací vysílač, s jehož pomocí by pak Němci mohli koordinovat střelbu.
Dva radisté zůstali ve světnici u Vařáků a chystali vysílačku, další dva se vzdálili asi 500 metrů na místo s dobrým výhledem, které jim zajišťovalo dostatečný přehled o dění v okolí.
Právě v tu chvíli se na Vařákových pasekách objevili i členové partyzánské skupiny Jana Žižky pod velením Ivana Sienkova, kteří se vraceli z oslavy v Trubiskách. Když si přes okno všimli obou Němců ve světnici u Vařáků, rozhodli se celý dům obklíčit a "na výzvědy" do světnice poslali Vařákovic děti.
Těžko říci, co přesně se stalo potom, jisté je jen to, že partyzáni na zprávu od dětí už nečekali a spustili přes okno palbu. Možná je někdo z Němců zpozoroval, možná byl některý z partyzánů příliš netrpělivý. V každém případě se rozpoutala přestřelka, v níž jednoho Němce zasáhli, druhý se bránil. Při střelbě padl i partyzán Josef Mikulín, zasažený pravděpodobně dokonce střelou některého ze svých spolubojovníků.
Zbylí dva Němci, kteří hledali místo s dobrým výhledem pro postavení vysílače, začali podle některých starších krýt svého druha boční palbou, díky čemuž se mu podařilo utéct do lesa směrem k Lačnovu. Sami se pak také stáhli. "Podle posledních informací od tehdy třináctileté Marie Vařákové zbylí dva Němci na partyzány nestříleli, ale v tichosti utekli," upřesnil výchozí informaci po vydání tohoto článku badatel Roman Babica, spravující pamětnický web Juříčkův mlýn, nacházející se v nedaleké osadě Leskovec (rodina mlynáře Juříčka se rovněž stala v dubnu 1945 obětí nacistického teroru).
Zasaženého Němce stála přestřelka život - partyzáni ho po ústupu jeho druhů odtáhli do lesa a tam popravili.
Zběsilá německá pomsta
Partyzáni odešli po přestřelce podle rozkazu na kopec Barák u Vizovic, odkud se měli společně s rumunskými jednotkami účastnit osvobození Vizovic a následně Zlína.
Obyvatelé Vařákových pasek samozřejmě věděli o osudu Ploštiny a Prlova - jeden z místních Tomáš Vařák dokonce v Prlově schovával své dcery, a když se 24. dubna 1945 dozvěděl o německém zátahu, rozběhl se pro ně, ale na cestě jej bohužel skolil infarkt. Stal se tak nešťastnou shodou okolností první obětí z Vařákových pasek, přičemž smutnou ironií jeho osudu bylo, že obě jeho dcery přečkaly prlovské nacistické řádění bez úhony.
Právě na základě informací o událostech na Ploštině a v Prlově však místní v žádném případě nechtěli čekat, až na paseky také dorazí německý trestní oddíl. Rozhodli se ukrýt v lese, naložili žebřiňáky nejnutnějšími věcmi a kolem poledního opustili samotu.
Brzy na to se u nedaleké obce Loučka rozhořel boj mezi Němci, partyzány a postupujícími sovětskými a rumunskými jednotkami, jež v té době už operovaly v oblasti. Když ukryté rodiny zaslechly, že střelba utichla a blízká obec Valašské Klobouky oslavuje osvobození, zadoufaly, že fronta přešla. V lese pršelo a bylo chladno. Tři rodiny to odmítly dál snášet a vrátily se domů.
Nebylo to bohužel šťastné rozhodnutí. Ještě týž den se dělostřelci vrátili v plné síle, obklíčili deset pasekářských chalup, a šestnáct obyvatel, kteří vyšli z lesa, zajali. Na pasekách pak pomocí pancéřových pěstí vypálili osm stavení, jen dvě chalupy zůstaly stát - Němci je pravděpodobně ve večerní mlze přehlédli.
Zajaté pasekáře pak bosé hnali do Valašské Polanky, kde je chtěli postřílet. Masové vraždě nakonec zabránila německá kuchařka a hospodyně z místní fary Aurelie Ludwigová, na jejíž přímluvu Němci propustili matky s dětmi. Za zajatce se přimlouvali i farář z Polanky a starosta obce. Farář i hospodyně se nabídli místo nich jako rukojmí.
Tři zajaté muže (Jana Polčáka, Karla Vařáka a Františka Žáka) a mladou dívku, dvaadvacetiletou Růženu Šopovou, která byla na Vařákových pasekách pouze na návštěvě, však následujícího dne zastřelili v obci Hošťálková, kam s nimi dorazili pátek 4. května 1945 ve dvě hodiny po půlnoci.
Němečtí vojáci vykopali v Hošťálkové pět metrů od zdejšího potůčku dva široké hroby, pak k nim přivedli zajatce a jednoho po druhém zastřelili zezadu ranou do týlu. Rozina Šopová, zřejmě poslední popravená, nebyla pohřbena a její tělo nechali ležet v korytě potoka, zakryté pouze větvemi.
"Toto vše viděl místní kluk, který nedaleko pásl krávy," sdělil autorovi před dvěma lety Roman Babica. Dne 5. května těla objevil a vykopal místní občan Tomáš Machala, který je spolu s tělem Růženy Šopové převezl koňským povozem ke svému domu
"V pondělí 7. května 1945 si pro oběti popravy přijely Tereza Šopová, matka Růženy, a tchyně Jana Polčáka, která spolu s příbuznými žádala o vydání těl. Těla umyly v brodu u potůčku domu pana Machaly a svezly je k hornímu mostu říčky Ratibořky, odkud byla v pět hodin odpoledne odvezena na nákladním automobilu ve dvou velkých rakvích do Pozděchova," uzavírá vyprávění o tragédii Vařákových pasek trojice badatelů Ondřej Haša, Roman Babica a Stanislav Haša.
Byla to krvavá tečka za děsivým působením nacistů na Valašsku.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
