Kliknutím zvětšíteV létě roku 1902 se v lese nedaleko cesty do rakouského mariánského poutního města Mariazell našlo tělo neznámé dívky, zastřelené zblízka. Podle soudních lékařů jí bylo mezi 16 a 20 lety. V její kapse se našlo zrcátko se značkou továrny na cukrovinky Fritz Heller z Olomouce. Vyšetřovatelé vraždy poměrně rychle zjistili, že jedna z mladých dívek, jež byla v této firmě před časem zaměstnána, se skutečně téměř rok pohřešuje. Tato dívka se jmenovala Anežka Špačková a v době, kdy se ztratila, jí bylo 17 let.
Ostatní se zdálo být jasné, protože policie po dívce už dlouho pátrala, věděla, kdo s ní byl naposledy a měla jasné podezření, že to byla právě tato osoba, kdo Anežku sprovodil ze světa. V říjnu roku 1902 proto detektivové zatkli pro zločin vraždy čtyřiadvacetiletou Kristinu Ringlovou, jíž se na Olomoucku přezdívalo Svatá Kristinka. Tehdy ji znalo téměř celé Rakousko-Uhersko. Protože právě jí se o deset let dříve, v létě roku 1892, kdy jí bylo teprve 14, začala v lese u vesnice Suchý Důl na Náchodsku zjevovat Panna Maria.
Strašidelná postava v Ticháčkově lese
Les u Suchého Dolu patřil na sklonku 19. století suchdolskému statkáři Václavu Ticháčkovi, proto se mu přezdívalo buď Ticháčkův les nebo – podle jména statku, jenž byl známý jako „šolcovna“ – Šolcův les. Ale klestí a houby v něm sbírali všichni z okolí, nejenom Ticháčkova rodina.
V den svatého Vavřince (10. srpna) roku 1892 zamířila do tohoto lesa na houby kolem půl čtvrté odpoledne také čtrnáctiletá Kristina Ringlová.
„Jelikož rok ten nebyl houbami právě bohat, nasbírala si lišek, které v chladě v mlází jakžtakž rostly. Mlázím tím vedla pěšina a příjemný vonný chlad občerstvoval chodce tudy jdoucího. A právě blíže této pěšiny vyskytla se znenadání Kristině Ringlové vysoká, štíhlá postava v černém, až na zem splývajícím rouše, které těsně k tělu přiléhalo. Hlavu měla zahalenou červeným šátkem, tak že ani vlasů viděti nebylo. Líce byly vpadlé, bledé, oči skelné, kterými ani nepohnula – hotová mrtvola!“ zaznamenal to, co poté následovalo, v suchdolské školní kronice místní učitel Jan Stahl.
Podivné zjevení se prý k dívce přiblížilo na tři kroky a třikrát ji pozdravilo slovy: Pozdrav Pán Bůh! Třetí pozdrav už Kristina Ringlová slyšela zpoza zad, protože se dala na útěk k domovu.
Doma všechno vypověděla matce a bratrovi, s nimiž žila, potom i každému, kdo se zrovna namanul. V obci nastalo menší pozdvižení a matka raději zakázala své dceři do lesa chodit.
Zjevení se opakuje
Dívka se tam ale přesto znovu vydala a 25. srpna se její vidění opakovalo. Tajemná osoba měla tentokrát šedý plášť, přiblížila se opět na tři kroky a údajně zvěstovala, že je slovo boží. A pozvala dívku na třetí schůzku.
Při třetím zjevení dne 30. srpna roku 1892 měla plášť bílý a požádala prý, ať je na daném místě chválena zpěvem a svatým růžencem.
Zprávy o zjeveních se okamžitě rozlétly do širokého okolí a nastal poprask. Lidé se začali po desítkách a stovkách hrnout na místo, které děvče označilo růženci, a vykonávali tam pobožnosti. Mnozí s sebou přinášeli zasklené obrazy a připevňovali je na kmeny stromů. Netrvalo dlouho a místo se změnilo v lesní svatyni.
Ženu jménem Anna Klimšová pak prý napadlo použít zdejší lesní hlínu jako léčivou mast pro nemocnou dcerku – a ta se údajně skutečně uzdravila. Zájem o návštěvu nového poutního a zřejmě zázračného místa ještě vzrostl. Teď už tam lidé proudili po tisících. Kromě hlíny si začali nabírat i vodu z blízké studánky, o níž upřímně věřili, že je zázračná.
Senzace budí pochyby
Zprávy o Suchém Dole se začaly rychle šířit až do vzdálených koutů Rakouska-Uherska a železnice musela začít posilovat vlakové spoje, protože do lesa někdy mířilo i 15 tisíc lidí denně.
Současně však začala celá událost budit pochyby a podezření, jak u oficiálních úřadů, tak u katolické církve. Úřadům se nelíbilo tak velké srocování lidu a církev zase pochybovala, zda si dívka svá zjevení nevymýšlí. Žádní další účastníci poutí do Ticháčkova lesa totiž Pannu Marii neviděli.
„Dne 23. ledna roku 1893 se k onomu místu vydalo celé procesí i s některými církevními hodnostáři a všichni sledovali Kristinu Ringlovou, jak se tam modlí, oči upřeny k místu zjevení. Však nebylo více slyšet ani vidět. Jen děvče odpovídalo někomu na nějaké dotazy. Musela prý přísahat, že vše je tajemství, které nesmí nikomu prozradit - děvče se při tom chvělo a plakalo. To bylo zjevení desáté v pořadí,“ píše se k tomu v příbězích a legendách Suchého Dolu.
Dalšího procesí se zúčastnilo sedm tisíc lidí a místo se začalo přestavovat. Studánka byla přeměněna na větší, začala se stavět křížová cesta, v lese vyrostl nový most, na místě samém se začaly objevovat první sochy Panny Marie.
To vše ale bez posvěcení církve, jež nadále zůstávala skeptická. Nový královéhradecký biskup Eduard Brynych, jenž se svého úřadu ujal v březnu 1893, na zázračné zjevení nevěřil, odmítl sochy i křížovou cestu posvětit a vydal pastýřský list, v němž věřící nabádal, aby do lesa nechodili.
O více než rok později, 10. července 1894, vydal další list, v němž sděloval, že nechal celou věc přešetřit a že údajná zjevení nepocházejí ani od Boha ani od Panny Marie, ale jsou nepravdivá a klamná. K tomuto závěru došel po opakovaných výsleších Kristiny Ringlové, které dívka absolvovala před církevními komisemi.
Bitka s četníky
Místní CK úřady v čele s okresním hejtmanem se rozhodly na základě zjištění komisí proti srocování lidu zakročit a poslaly do lesa četníky. Jenže lidé se už svého nového poutního místa nechtěli vzdát. V kraji zavládla napjatá atmosféra.
Na Nový rok 1895 zamířilo do lesa pět tisíc poutníků, které se pokusilo vypudit 28 četníků v čele s okresním hejtmanem. Protože procesí vedla Kristina Ringlová, rozhodli se ji četníci zatknout.
Dívka se bránila nejdříve slovně s tím, že jde za svou povinností, a dál mířila směrem k poutnímu místu. Tím ovšem nerespektovala policejní výzvu, takže četníci měli důvod odvést ji násilím. A Kristina se začala prát. Jednoho četníka shodila do sněhu, druhého praštila do břicha. Další dva ji přece jenom přemohli a dostali na hejtmanství, kde strávila noc ve vazbě.
Druhý den byla propuštěna, ale v lese zatím vypukla divoká bitka. Lidé viděli, že četníci Kristinu zatýkají, začali po nich házet sněhové koule a záhy se rozpoutala regulérní rvačka na pěsti i hole. Četníci nemohli proti takové přesile obstát, takže museli z lesa ustoupit. To si ovšem státní moc nedala líbit.
Na 70 vzbouřenců skončilo ve vězení a měsíc tvrdého žaláře dostala také Kristina. Když ji pustili, došla k závěru, že Panna Marie se jí už nezjevuje. Ještě jedno, třiadvacáté zjevení sice ohlásila, snad aby se neřeklo, že se dala zastrašit, pak však s voděním procesí do lesa přestala.
Teta, neteř a přítelkyně
Konec procesí znamenal smutnou zprávu také pro jednu z poutnic, jíž byla Františka Stulířová (podle některých pramenů Štulířová) z moravského Dolního Štěpánova. Tato žena byla do té míry věřící, až jí její švagr, olomoucký obchodník Augustin Špaček, přezdíval trochu posměšně „stará pánbíčkářka“. Nebránil však tomu, aby jeho švagrová brala s sebou do lesa i jeho dceru Anežku.
V roce 1895, kdy došlo ke konfliktu s četníky, bylo Anežce právě deset. Tehdy se zřejmě poprvé setkala s Kristinou Ringlovou. Ale nikoli naposled.
O necelých sedm let později vzniklo mezi dcerou a otcem Špačkovými velké rodinné napětí kvůli tomu, že se dívka poprvé zamilovala, a k rozčarování otce si k tomu vybrala o dost staršího malířského pomocníka Aloise Šindelku. Špaček tuto partii neschvaloval, a dívka proto utekla z domova. Azyl našla u své tety Stulířové.
U tety se Anežka setkala s Kristinou Ringlovou, nyní již čtyřiadvacetiletou mladou ženou, podruhé. Obě se rychle sblížily a Kristina Anežce navrhla, aby spolu utekly do Vídně a zůstaly tam, než Anežčin otec „vychladne“.
Dívka po nějaké době souhlasila a obě odjely 5. listopadu 1901. Stulířová je ještě doprovodila na olomoucké nádraží v domnění, že dívky jedou do rakouského kláštera. Poté Anežku už ani ona, ani nikdo z její rodiny nikdy víckrát živou nespatřil.
Záhadná fotografie
Osmého ledna 1902 se v Dolním Štěpánově objevila Kristina Ringlová znovu. Byla ale sama a prohlašovala, že Anežku ztratila v davu na tržišti v Brně, kde se stavily po cestě.
Anežčina teta však již mezitím dostala z Vídně od své neteře dopis se snímkem z fotografického ateliéru Barf, na němž byly obě dívky zachyceny vedle sebe. V dopise, datovaném 7. listopadu 1901, Anežka psala, že dorazily do Vídně, nechaly se vyfotit a na druhý den mají namířeno do Mariazellu.
V konfrontaci s tímto dopisem Ringlová prohlásila, že se spletla a že se jí Anežka ztratila až ve Vídni, prý krátce předtím, než se do Mariazellu rozjeli. Stulířová se nechala přesvědčit a doufala, že se jí neteř z Vídně ozve.
Jinak to ale bral Anežčin otec Augustin Špaček. Také dostal dopis se snímkem obou děvčat, jenže až v únoru. Jeho dcera mu sdělovala, že vstupuje do kláštera, ať ji nehledá, ale Špaček poznal, že dopis není psán jejím písmem a že podpis je zfalšovaný. Udeřil na svou švagrovou, a když zjistil, že je Anežka nezvěstná, podal v únoru na Stulířovou i na Kristinu Ringlovou trestní oznámení.
Detektivové začali pohyb obou dívek prověřovat a zjistili, že obě se opravdu nechaly 7. listopadu 1901 vyfotografovat ve vídeňském fotoateliéru Barf. Anežka pravděpodobně ještě týž den poslala jeden z pořízených snímků tetě, což Kristina nevěděla. Fotografii otci však už poslal zřejmě někdo jiný…
Protože fotografova manželka pocházela rovněž z Olomoucka, nabídla tehdy onoho 7. listopadu dívkám, že mohou u ní přespat. Druhý den se pak prý obě vydaly na pouť do Mariazellu. Z té se však v prosinci 1901 vrátila už jenom Kristina.
Ve Vídni přespala opět u Barfů a tvrdila, že Anežka nasedla v Mariazellu na vlak domů. Od Barfů Kristina zamířila zpět na Moravu, Vánoce strávila se svou matkou a bratrem a 8. ledna se objevila u Stulířové.
Údajná vinice odsouzena, otazníky zůstávají
Bylo zřejmé, že Kristina je hlavní podezřelá z Anežčina zmizení. Měnila opakovaně své výpovědi, a jak se ukázalo, byla to skutečně ona, kdo posílal dopisy s falešným dívčiným podpisem. Stále však nebylo jasné, co se s Anežkou stalo. I když se úřady i Anežčin otec obávali nejhoršího, k uznání Anežky za mrtvou (a k obvinění Kristiny z vraždy) chybělo tělo. Jasný nebyl ani motiv, proč by Kristina něco takového dělala.
Poté, co se tělo našlo na přelomu srpna a září 1902 s průstřelem hlavy, byla jedna z důležitých podmínek pro Kristinino stíhání splněna. Obvinění z vraždy si vyslechla v říjnu 1902.
V červenci 1903 pak byla odsouzena k trestu smrti oběšením, a to přesto, že důkazy proti ní byly jen nepřímé. Nikdy se totiž nenašla vražedná zbraň a stále nebyl jasný ani motiv, který ji měl vést. Podle některých teorií se však rakousko-uherským úřadům Kristinino odsouzení hodilo k tomu, aby definitivně zpochybnily údajná zjevení Panny Marie, jež zažehla na Olomoucku nepokoje.
Kristina po odsouzení znovu změnila výpověď a prohlásila, že sice Anežku nezabila, ale byla svědkem její smrti. Dívka se prý z nešťastné lásky k malířskému pomocníkovi zastřelila sama v lese revolverem, pořízeným předtím ve Vídni. Kristina to viděla, ale nestačila zakročit, a později se raději ztratila, protože se bála, že bude podezřelá.
I když soud nepřesvědčila o své nevině, podařilo se jejímu advokátovi alespoň to, že rozsudek smrti byl změněn na 15 let těžkého žaláře. Dívka byla uvězněna v roce 1904 a propuštěna císařskou milostí v roce 1916. Zemřela 27. října 1955 ve věku 79 let, k vraždě Anežky se nikdy nedoznala. Vždy také trvala na tom, že její zjevení Panny Marie byla skutečná.
V 70. letech se údajně objevil v Suchém Dole německy psaný dopis z Rakouska, v němž nějaký kněz prohlašoval, že Kristina je nevinná, neboť z vraždy Anežky Špačkové se mu prý vyznal na smrtelné posteli jeden hříšník, jehož jméno nemůže kvůli zpovědnímu tajemství vyzradit. Dopis se prý ale ztratil a není jisté, zda někdy existoval. Tajemství Suchého Dolu zůstává neodhaleno i po více než 100 letech.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
