Kliknutím zvětšíteSovětská agrese vůči Finsku neskončila jen zimní válkou na přelomu let 1939 a 1940. Jelikož ani jedna ze stran nepovažovala výsledek války za definitivní a Sovětský svaz v následujícím období své hrozby vůči Finsku neustále zvyšoval, vznikla mezi oběma státy extrémně výbušná situace, která vyústila v roce 1941 v pokračovací válku. V sovětské historiografii se tento boj nazývá finská fronta velké vlastenecké války.
Konflikt trval až do září 1944 a Finsko v něm opět uspělo – finská fronta se stala jediným úsekem východní fronty, kde Rudá armáda nedokázala v roce 1944 postoupit a její útočné operace byly zastaveny. Protože západní spojenci v té době již postupovali Evropou směrem k Berlínu, rozhodl se sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin nakonec nabídnout Finsku příměří, aby mohl své síly poslat do střední Evropy. Finsko tak uhájilo své hranice z roku 1940 a stalo se jedinou zemí ve směru útoku Rudé armády, kterou tato armáda neprošla.
Sovětské tažení do Finska poznamenala také aktivita sovětských partyzánů, která se bohužel značně lišila od toho, jak probíhal partyzánský boj na jihu. Zatímco v Bělorusku i před Moskvou představovali partyzáni velmi efektivní bojovou sílu působící trvale v týlu útočících německých vojsk, ve Finsku žádnou stálou základnu neměli a volili strategii krátkých výpadů ze sovětského území. A tyto výpady nevedli proti vojenským cílům, ale nejčastěji proti nechráněným vesnicím v pohraničních oblastech.
„Sovětský svaz provedl proti těmto vesnicím nejméně 45 teroristických útoků, při nichž zahynulo nejméně 181 civilistů. Stateční partyzáni se rozhodli znásilňovat a vraždit místo toho, aby čelili vojákům,“ napsal ve své analýze z roku 2019 Petri Mäkelä, finský autor na volné noze, specializující se na vojenskou historii. Dodal ještě, že sovětští partyzáni nebyli oficiálně součástí Rudé armády, ale jejich činnost řídila sovětská komunistická strana a NKVD.
Masakr usedlosti Viianki
Jedním z válečných zločinů sovětských partyzánů, které Mäkelä ve své práci připomněl, bylo vyvraždění usedlosti Viianki 6. června 1943.
Předehrou k masakru se stal přepad čtrnáctiletého Eina Kinnunena, který zrovna vyřizoval nějaké pochůzky pro svého otce, majitele usedlosti.
Když se Eino vzdálil od stavení, přepadla ho nečekaně skupina ozbrojených mužů, která ho zavlekla do lesa k veliteli sovětské partyzánské jednotky. Ten začal chlapce brutálně vyslýchat s cílem zjistit, zda ve vesnici jsou či nejsou finští vojáci. Mladík řekl, že ne, a protože tento názor ani po opakovaném zmlácení nezměnil, dospěli partyzáni k závěru, že mluví pravdu. Následně ho dvakrát střelili do zad a nechali ho, aby umíral v kaluži své vlastní krve.
Dalších 14 členů Einovy široké rodiny se v té době nacházelo v chatě, jež původně sloužila jako rodinná sauna, ale změnila své využití poté, co byla usedlost během zimní války vypálena.
Dveře chaty byly náhle vykopnuty a dovnitř vrazilo 17 ruských partyzánů. Za nimi vešel jejich velitel, rozhlédl se, potřásl si se všemi členy rodiny rukou a zase odešel.
Einův o dva roky mladší bratr Väinö, který byl rovněž v místnosti, náhle vycítil, že něco není v pořádku. Instinkt mu zavelel, že se musí krýt. Rychle strčil svou šestiletou sestru Elsu do kouta za lavice a sám se vrhl k zemi. Vzápětí poté začaly v sauně pálit samopaly. Malá Elsa nevydržela v úkrytu, kam ji bratr schoval, a vylezla hledat svou mámu. Tím ovšem vstoupila do dráhy střelám a zemřela spolu s dalšími deseti členy své rodiny.
„Ubohá holčička byla plná děr,“ vzpomínal o 76 let později v rozhovoru s novináři Väinö. Jeho samotného zasáhly dřevěné třísky odštěpované střelami, ale jinak byl v pořádku. Kromě něj přežili masovou vraždu ještě další tři členové rodiny, kteří se podobně jako on stačili krýt. Jeden zůstal nezasažen, další dva utrpěli vážná zranění, ale přežili.
Mezitím se Eino, který stále ještě žil přesto, že mu prostřelili obě plíce, dokázal z místa své exekuce doplazit k nedaleké venkovské silnici. Tam ležel šest hodin, než si ho všiml chlapec ze sousedního statku a přivedl pomoc. Eino byl přepraven do polní nemocnice, kde se jej lékařům podařilo zachránit.
Oba bratři válku přežili a ještě v roce 2019 se zúčastnili na pozvání finského prezidenta slavnostní recepce u příležitosti oslav finského Dne nezávislosti, připomínajícího 6. prosinec roku 1917, kdy se Finsko stalo suverénním státem.
Vražda jedenácti žen a dětí
Pravděpodobně k nejhoršímu partyzánskému útoku proti finským civilistům došlo 7. července 1944 u vesnice Seitajärvi. Obec chránil jen oddíl několika dobrovolníků v důchodovém věku vyzbrojených puškami, zatímco sovětská partyzánská jednotka měla několik desítek mužů. Finští domobranci nemohli proti takové přesile obstát. Jen několika vesničanům se podařilo po zahájení sovětského přepadu utéct do lesů. Přes ně se pak dostali do sousedních vesnic, odkud telefonem zalarmovali nejbližší finskou armádní základnu.
Do Seitajärvi byl okamžitě poslán oddíl finské armády, ale už bylo pozdě. Když vojáci dorazili, našli jedenáct zavražděných žen a dětí. Část byla postřílena, zbylé partyzáni utloukli pažbami a ubodali bajonety. Mrtvé ženy i dívky měly sukně vykasané až k pasu, takže byly pravděpodobně znásilněny.
Nejmladším dítětem zabitým při útoku se stala teprve několikaměsíční holčička jménem Ritva. Útok přežila pouze jedna osmiletá dívka, která se zachránila díky tomu, že po probodení bajonetem dokázala předstírat mrtvou tak dlouho, dokud partyzáni neodešli.
Tři lidi z vesnice s sebou Sověti odvlekli živé, ale brzy je zastřelili také. Nemohli se zdržovat, potřebovali se vrátit na sovětské území. Finští vojáci to ale nechtěli připustit. Po stopě partyzánů vyrazilo finské komando Sau, vedené Olavim Alakulppim. Rytířem Mannerheimského kříže a mistrem světa v lyžování.
Četa Olaviho Alakulppiho loví partyzány
Výpady sovětských partyzánských oddílů přiměly Finy již dříve vytvořit malé stíhací jednotky, které se po každém sovětském přepadu vydávaly stíhat pachatele a v členitém terénu jim způsobovaly těžké ztráty. Mezi nejpozoruhodnější velitele těchto jednotek patřil například Lauri Törni, jenž později pod jménem Larry Thorne bojoval jako příslušník „zelených baretů“ ve Vietnamu, nebo právě Olavi Alakulppi, předválečný lyžařský mistr světa. Také on se po válce přestěhoval do Spojených států (mimo jiné proto, že po něm pásla sovětská tajná služba), vstoupil do americké armády, bojoval v Koreji a cvičil speciální jednotky.
„Když byl umístěn na americké základně v Německu, sloužil pod ním i Elvis Presley, jehož využíval jako řidiče,“ tvrdí Petri Mäkelä. Z americké armády Alakulppi odešel v hodnosti podplukovníka v roce 1968. Zemřel v roce 1990 v Petersburgu ve Virginii a byl pohřben na Arlingtonském národním hřbitově.
Při snaze pomstít vyvraždění Seitajärvi se mužům pod jeho velením podařilo prchající partyzány dostihnout a došlo k lesní bitvě, při níž Alakulppiho vojáci zabili přes deset protivníků. Zbylým partyzánům se ale podařilo ustoupit, protože finská jednotka byla výrazně menší. Masakr v Seitajärvi představoval Alakulppiho celoživotní trauma a i při službě v americké armádě se kvůli tomu snažil intervenovat v OSN a domoci se potrestání viníků.
„Ovlivnilo provádění teroristických útoků proti nevinným civilistům nějakým způsobem kariéru lidí, kteří je spáchali? To by přece mělo, dokonce i v komunistické diktatuře, jakou byl Sovětský svaz,“ píše Petri Mäkelä a ironicky dodává, že vliv to opravdu mělo: „Komsomolským důstojníkem odpovědným za útoky byl Jurij Andropov, který se později dostal do čela KGB a následně i celého Sovětského svazu. Tentýž Andropov, jemuž nechal Vladimir Putin obnovit pamětní desku v Petrohradě. Byl to jeden z jeho prvních činů po nástupu k moci,“ uzavírá finský autor.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
