Večer 13. března 2012 projížděly tímto tunelem tři autobusy, v nichž se z lyžařského výcviku ve švýcarském zimním středisku Val d'Anniviers vracela domů školní výprava dvanáctiletých dětí z belgických obcí Lommel a Heverlee. Nic se nezdálo být neobvyklé – autobusy byly v dobrém technickém stavu, každý měl dvoučlennou řidičskou posádku, aby se po cestě střídala, žádný z řidičů nebyl opilý a všichni dodržovali před usednutím za volant povinný odpočinek. Žádný z autobusů nepřekračoval předepsanou rychlost. Tak to probíhalo až do jedenadvacáté hodiny.

Osudový náraz

Nikdy se přesně nezjistilo, proč se to stalo. Jeden z autobusů, vezoucí celkem 46 dětí a čtyři učitele ze dvou tříd, zachytil náhle o obrubník na vnější straně, přeletěl vozovku, narazil do protilehlé boční zdi a vzápětí se čelně střetl s betonovým výklenkem nouzového odstavného stanoviště. Náraz do betonu vůz zcela zdemoloval.

Následky byly katastrofální. Ve voze zahynuli oba řidiči, všichni čtyři učitelé a 22 dětí. Všechny žily v Belgii, ale deset z nich pocházelo z Nizozemska. Tragédie tak bolestně zasáhla hned tři země.

Letecký pohled na místo srážky
Děti jen vtipkovaly, pak se rozkřičely hrůzou. Autobus se stal smrtelnou pastí

Dvacet čtyři dětí však náraz přežilo a nyní ve tmě bojovaly o život. Všechny byly zraněné, některé velmi vážně. „Byla tma a najednou jsem uslyšela masivní náraz. Všechna sedadla se zvedla do vzduchu. Pak jsem zjistila, že jsem přiskřípnutá mezi dvě z nich,“ popsala později průběh nehody a okamžiky bezprostředně po ní švýcarskému listu L'Avenir dvanáctiletá dívka, která si při nehodě zlomila obě nohy.

Tísňová linka přijala volání o pomoc ve 21:15. Na místo vyrazily první záchranné vozy, které po obhlédnutí situace začaly svolávat další složky. Nakonec při celonoční záchranné akci zasahovalo sto záchranářů, šedesát hasičů, patnáct lékařů a třicet policistů, na místo se vydali i psychologové. Zraněné transportovalo do nemocnic v Lausanne, Bernu a v dalších přilehlých městech dvanáct sanitek a patnáct vrtulníků.

Zbývajícím dvěma autobusům ani lidem v nich se naštěstí nic nestalo, a nakonec dojely v pořádku do Belgie.

Šok i pro záchranáře

I zkušenými muži z pohotovosti otřáslo to, co v tunelu spatřili. „Vypadalo to tam jako válečná zóna. Měli jsme tam policisty, kteří už dříve řešili vážné nehody i přírodní katastrofy, ale tohle je šokovalo. Když jsme dorazili, byla před námi doslova apokalyptická situace,“ popsal tehdy pro BBC policejní velitel Christian Varone.

Totéž sdělil švýcarskému listu Le Matin záchranář Claude Peter, šéf nouzových záchranných služeb v údolí d'Anniviers, který dorazil na místo pouhých 20 minut po nehodě s týmem 16 záchranářů a dvou lékařů.

Převozní loď Rabaul Queen opouští přístav Kimbe, hlavní město Západní Nové Británie
Děsivý konec trajektu Rabaul Queen: Vichřice udělala z lodi smrtonosnou past

„V našem regionu jsme připraveni vyrovnat se s ledasčím, protože jsme tu už zažili v minulosti spoustu lavin, a máme proto zvlášť dobře vyškolené záchranáře i lékaře. Ale tohle bylo strašné. Sám mám dvanáctiletou dceru, a když jsem v tunelu viděl ty zraněné děti v jejím věku, hrozně mě to vzalo,“ vyprávěl Peter.

Jeho otřes však musel v první chvíli stranou, bylo třeba fungovat. Záchranáři začali hledat všechny děti, které děsivý náraz přežily, uklidňovali je, ošetřovali a snažili se nedat najevo, že sami zažívají šok z toho, co vidí. „Byla tam spousta dětských nohou, které byly v hrozném stavu. Pro naše chlapy bylo hodně těžké vidět všechny ty drobné končetiny rozdrcené po nárazu,“ popisoval vedoucí záchranářského týmu.

Jedno z vystoupení v manéži Gran Cirkusu Norte-Americano
Mělo jít o oslnivé vystoupení. Z cirkusu se ale stal masový hrob, především dětí

Alain Rittiner, další záchranář s dvacetiletými zkušenostmi, který byl mezi prvními na místě činu, řekl novinářům, že to, co uviděl, bylo „horší než cokoli, co si dokážete představit“. „První, co jsme uslyšeli, byl dětský křik. Na okamžik nás úplně paralyzoval. Pak nás nakopl instinkt a začali jsme jednat,“ líčil Rittiner.

K rozbitému autobusu ale nebylo jednoduché se dostat a psychicky velmi náročné bylo také překračovat děti, které už byly po smrti. Neméně těžké pak bylo vynášet je poté, co byli odvezeni zranění. „Těch dětí bylo tolik… Byla to naprostá hrůza,“ řekl švýcarské televizi záchranář.

Příčina nezjištěna

Vyšetřování nehody bylo ukončeno až o více než dva roky později, na konci června 2014. Přesnou příčinu se přes všechno úsilí vyšetřovatelů zjistit nepodařilo. Všechny možné hypotézy však nakonec směřovaly k osobě řidiče, jenž byl v danou chvíli za volantem. Ostatní, jako například technická závada na autobuse, byly vyloučeny: podle policie byl autobus provozovaný společností Top Tours dobře udržovaný, moderní a bez závad.

Ani u řidiče však nenašli vyšetřovatelé žádný zjevný ukazatel, který by nehodu objasnil. Pitva prokázala, že nebyl opilý a před smrtí neutrpěl ani infarkt ani jiné známé zdravotní poškození provázené náhlou změnou vědomí nebo schopností. Autobus v době nehody nepřekračoval rychlost 100 km/h a všechny děti měly v době nárazu zapnuté bezpečnostní pásy, takže důvodem zřejmě nebyla ani nezodpovědná jízda.

Švýcarští vyšetřovatelé nakonec zúžili vysvětlení buď na řidičovu únavu a možný mikrospánek, nebo na nějaký druh nezjištěného zdravotního problému. Tento závěr však neuspokojil rodiče obětí, podle nichž mohlo jít také o plánovanou sebevraždu řidiče. Ta se ale nikdy nepotvrdila.

Katastrofa představovala druhou nejvážnější dopravní nehodu v dějinách Švýcarska a dodnes je nejhorším incidentem, jaký se kdy odehrál ve švýcarském silničním tunelu.