Maďarské království, konstituční monarchie bez krále existující od roku 1920 pod vedením regenta admirála Miklóse Horthyho, nebylo na začátku druhé světové války příliš ochotným spolupracovníkem fašistické Osy. První dva válečné roky se snažilo spíše lavírovat.

„Když Maďaři konečně vstoupili do války jako součást Osy, nebylo to kvůli nějaké touze být součástí Hitlerovy vize nové Evropy, ale měli pro to své vlastní územní důvody. Stejně jako Němci a Rakušané byli Maďaři tvrdě potrestáni za svou roli v první světové válce a přišli o velká území, která připadla jejich sousedům Československu, Rumunsku a Jugoslávii,“ píše web Flames of War (Plameny války).

S fašisty ano i ne

První části pohraničního území Slovenska a Podkarpatské Rusi získali v listopadu 1938 díky Vídeňské arbitráži, přijaté jako přímý důsledek Mnichovské dohody. Výsledkem arbitráže byla dohoda uzavřená 2. listopadu ve vídeňském Belvederu, která zavazovala Československo odstoupit Maďarsku značnou část území jižního a východního Slovenska, získanou v roce 1920 v důsledku Trianonské smlouvy, a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi (bezmála 12 tisíc km² s více než milionem maďarských obyvatel). 

Další příležitost ukousnout si z území nemilosrdně krájeného Československa získalo Maďarsko v březnu 1939, kdy došlo k německé invazi. Německý vůdce Adolf Hitler chtěl světu prezentovat svůj vpád do Československa jako mírovou operaci s tím, že okupovaná země se již předtím rozpadla zevnitř. Proto ještě před vstupem německých vojsk na české území naléhal na sesazeného slovenského předsedu vlády Jozefa Tisa, aby na Slovensku vyhlásil samostatnost, a na Horthyho, aby urychleně obsadil Podkarpatskou Rus.

Maďarské jednotky vstoupily v důsledku těchto kroků na československé území ještě předtím, než Emil Hácha podepsal v Berlíně vynucenou kapitulaci, a českoslovenští vojáci bránící Podkarpatskou Rus s nimi svedli tvrdé ústupové boje, v nichž jim způsobili těžké ztráty.

Možná i kvůli této zkušenosti se Maďarské království nepřipojilo k napadení Polska v září 1939 a naopak vyhlásilo neutralitu a přijalo na své území více než 100 tisíc uprchlíků z této země (většina z nich však využila Maďarsko jen jako tranzitní zemi při cestě na západ). K fašistické Ose se Maďarsko přidalo až v listopadu 1940, spolu se Slovenskem a Rumunskem.

V roce 1941 přišel další zlomový moment, když Maďarsko uzavřelo spojeneckou smlouvu s Jugoslávií a Hitler je o pouhé tři týdny později donutil tuto smlouvu porušit a zúčastnit se po boku Německa invaze do Jugoslávie. Maďarský premiér Pál Teleki spáchal kvůli tomuto nátlaku 3. dubna 1941 sebevraždu, jeho nástupce László Bárdossi se však už ochotně podvolil Hitlerově vůli.

Osudové bombardování Košic

Operace Barbarossa, což bylo napadení Sovětského svazu Německem, se Maďarsko opět nechtělo zúčastnit a zprvu snahám o své zapojení do invaze vzdorovalo. Všechno ale změnil nálet na Košice, k němuž došlo 26. června 1941. Původně slovenské město, jež bylo v té době okupováno Maďarskem, napadla a bombardovala tři sovětská letadla.

O důvodu náletu jsou různé teorie - podle jedné šlo o německou provokaci, jejímž cílem bylo vtáhnout Maďarsko do války proti Sovětskému svazu, podle druhé šlo skutečně o sovětský nálet, který měl směřovat proti fašistické Slovenské republice, jež v té době už Sovětskému svazu válku vyhlásila.

Důsledek byl v každém případě jednoznačný: Maďarsko vstoupilo se Sověty do války. 

Maďarská bojová síla nebyla v té době příliš silná. Od března 1940 ji tvořily tři polní armády, každá o třech sborech. Na podporu německé invaze byla zprvu vyslána pouze karpatská skupina s s tzv. rychlým sborem, jež měly postupovat s německou 17. armádou. Do konce roku 1941 byla karpatská skupina na východní frontě zničena a zbýval jen vyčerpaný a bojem unavený rychlý sbor, k jehož stažení získal Horthy od Hitlera souhlas až poté, co přislíbil, že do boje proti Sovětům nasadí větší bojovou sílu. V dubnu 1942 nadešla chvíle, kdy musel tento slib splnit.

Křest ohněm

Od 17. do 27. června 1942 se 209 tisíc mužů maďarské 2. armády postupně přesouvalo ve více než 800 vojenských železničních transportech na frontu, což se neobešlo beze ztrát. Celkem 19 transportů napadli sovětští partyzáni, jímž se podařilo zabít či zranit přes stovku Maďarů.

Ti vojáci, kteří se úspěšně dostali až na frontu, se měli po boku Němců (a také Rumunů a Italů) zúčastnit letní ofenzívy Fall Blau a v jejím rámci bitvy u Voroněže na Donu. Ta pro ně skončila Pyrrhovým vítězstvím a předznamenala jejich pozdější katastrofu u Stalingradu.

Podle Hitlera měla donská fronta jen podřadný význam, takže útok tam vedly zejména italské, maďarské a rumunské pěší divize, z nichž některé musely do bojových pozic pochodovat až přes tisíc kilometrů pěšky. Ofenzívy se sice účastnilo německé dělostřelectvo, ale chyběla jí účinnější tanková i letecká podpora.

Naproti tomu Stalin vydal 28. července 1942 nechvalně známý rozkaz 227, známý frází: „Ani krok zpět!“

„Sám Stalin v tomto rozkazu nařídil zastavení jakýchkoli dalších sovětských ústupů a vyhlásil zákaz pesimismu v rámci Rudé armády. Tento krok byl zamýšlen jako úder proti psychologickému defétismu, protože morálka klesala tváří v tvář dalšímu létu katastrofálních sovětských ústupů. Stalinovými slovy: ‚Každý důstojník, každý voják a politický pracovník musí pochopit, že naše zdroje nejsou neomezené. Území sovětského státu není jen poušť, jsou to lidé – dělníci, rolníci, intelektuálové, naši otcové, matky, manželky, bratři a děti‘,“ uvádí web The Great Patrotic War (Velká vlastenecká válka).

Sovětští vojáci, kteří nevydrželi ve svých pozicích a obrátili se na ústup, se podle tohoto zákona stávali zločinci, a pokud nebyli rovnou zastřeleni, byli přidělováni k trestným praporům vyčleněným pro nejnebezpečnější úkoly.

Výsledkem bylo, že maďarská 2. armáda zaznamenala v bitvě u Voroněže těžké ztráty. Ty však byly stále jen menší problém v porovnání s tím, co ji čekalo v bitvě, která je s jejím působením na východní frontě nejčastěji spojována – v bitvě u Stalingradu.

Hrob jménem Stalingrad

Na podzim 1942 byla 2. armáda nasazena k ochraně severního křídla italské 8. armády mezi Novou Pokrovkou na řece Don a Rossošem, zatímco německá 6. armáda zaútočila na Stalingrad.

Členové 2. armády absolvovali před vysláním na frontu pouze osm týdnů výcviku a jedinou taktickou zkušeností bylo pro mnohé z nich jen jedno cvičení těsně před odjezdem na frontu. Významnou část tvořili záložáci, jimž jejich vláda slíbila „rychlé vítězství“. Teď je demoralizovalo, že se jejich vyhlídky na brzký návrat domů horší.

S příchodem zimy a se zhoršující se německou situací kolem Stalingradu zkolabovalo zásobování 2. armády a jednotky v první linii zůstaly zcela beze všeho. Chybělo jim jídlo, zimní oblečení, palivo i materiál pro stavbu ležení.

Promrzlí, vyhladovělí a demoralizovaní maďarští vojáci museli bránit stále delší a delší úseky frontové linie, až byli nakonec zničeni v sovětské protiofenzívě v zimě 1942-1943. Maďarská účast na východní frontě skončila katastrofou.