Kliknutím zvětšíteVojska zemí Fašistické osy pod velením Německa vpadla do Jugoslávie 6. dubna 1941 a již po 11 dnech donutila jugoslávské království kapitulovat. Jakkoli to vypadalo jako hladké vítězství, německému vůdci Adolfu Hitlerovi se toto balkánské dobrodružství příliš nevyplatilo.
Jednak ztratil předcházející invazí do Řecka a následně do Jugoslávie zhruba šest týdnů, o něž se zpozdil jeho vpád do Sovětského svazu, a již nikdy se mu nepodařilo toto zpoždění dohnat.
Za druhé si Osa nedokázala jugoslávské království nikdy plně podrobit. Bezprostředně po jeho kapitulaci je sice rozparcelovala do sfér vlivu svých členských mocností účastnících se invaze (Německa, Itálie, Bulharska a Maďarska), přičemž z Chorvatska vytvořila zdánlivě nezávislý, ve skutečnosti loutkový fašistický stát, současně však v zemi takřka okamžitě vznikla dvě samostatná rozsáhlá hnutí odporu: jedním byla srbská odbojová organizace zvaná Jugoslávská armáda ve vlasti, jejíž příslušníci si říkali "četnici" a byli loajální k jugoslávské exilové vládě, a tím druhým komunističtí partyzáni pod velením Josipa Broze Tita.
Sto za jednoho
Rozsáhlé neobydlené plochy jugoslávských hor a divoké krajiny umožňovaly srbským odbojářům rozvíjet činnost na velkém území, čehož začali využívat již během léta 1941. Rychle se šířící povstalecké hnutí nejenže komplikovalo německou vojenskou okupaci Srbska, ale ohrožovalo také útok Německa na Sovětský svaz, protože nestabilní Balkán znamenal pro německé jednotky nezajištěné jižní křídlo.
Německý vůdce Adolf Hitler si toto riziko velmi rychle uvědomil a vydal rozkaz, aby bylo srbské partyzánské a odbojové hnutí okamžitě potlačeno těmi "nejpřísnějšími prostředky".
Za situaci v Srbsku odpovídal německý polní maršál Wilhelm List, který svěřil tento úkol generálovi pěchoty Franzi Böhmovi, považovanému za "znalce Balkánu". A Böhme se nerozpakoval. V návaznosti na Hitlerův rozkat vydal 10. října 1941 nařízení, aby za každého německého okupačního vojáka či etnického Němce (Volkdeutsche), který bude v Srbsku zabit, bylo popraveno sto srbských civilistů, a za každého zraněného Němce padesát.
Kragujevac se stal místem, kde Němci uvedli tuto úděsnou "rovnici" poprvé do praxe, a to v plné obludnosti. Přestože během podzimu 1941 došlo v Srbsku k podobným civilním masakrům na více místech (například v Bělehradu, Šabaci nebo Kraljevu), kragujevská masová vražda byla nejhorší. Došlo k ní právě před 80 lety, 21. října 1941.
Četníci a partyzáni zasahují
Po okupaci Jugoslávie začaly v Šumadiji operovat srbské četnické sbory pod velením generála Dragoljuba "Draži" M. Mihailoviće. Jejich bojovníkům se podařilo na přelomu září a října 1941 osvobodit obec Horní Milanovac (Gornji Milanovac) a zajmout německou četu, která byla v této vsi umístěna.
Něco takového si Němci nehodlali dát líbit, takže velitel 749. německého pluku v Kragujevaci vyslal 5. října svůj třetí prapor, aby zajaté vojáky osvobodil. Četnikům se podařilo útočící Němce napoprvé odrazit, ale bylo zřejmé, že jde jen o první jednání dramatu. Mihailovićovi muži se proto spojili s Titovými partyzány a společně se připravovali k druhé německé ofenzívě.
K té došlo 14. října 1941 a Němci do ní nasadili i tři tanky, před něž nahnali jako štít třicet civilistů. K Horní Milanovici, z níž se povstalci dočasně stáhli, dorazili následujícího dne. Protože tu nenašli zajatce, vesnici vypálili a odvedli 133 místních jako rukojmí.
Na zpáteční cestě do Kragujevace je nedaleko vesnice Ljuljak zaskočily spojené četnické a partzánské oddíly a došlo k bitvě, v níž padlo devět německých vojáků a dalších 27 bylo zraněno, z nichž jeden později zranění podlehl.
Razie ve městě
V souladu s Böhmovým nelítostným rozkazem nařídil velitel německého pluku odvetu proti srbskému civilnímu obyvatelstvu. Na bělehradském velitelství německých sil byl promtně vyhotoven seznam obyvatel, kteří měli být zatčeni. Na prvním místě šlo o Židy, dále o srbské nacionalisty, komunisty a členy jejich rodin. Seznam obdržela 18. října kragujevská milice a ještě týž den začalo zatýkání.
O den později bylo ve vesnicích kolem Kragujevace popraveno prvních 422 mužů. V následujícím dni provedly německé oddíly společně s milicí razii přímo v Kragujevaci. Všechny silnice vedoucí do města byly zablokovány a vojáci prohledali všechny domy, jak domácnosti, tak dílny i továrny. Ve městě vypukl teror.
Všichni muži ve věku od 16 do 60 let byli zatčeni a převezeni na okresní vojenské velitelství k identifikaci. Jejich celkový počet nebyl nikdy přesně zjištěn, šlo ale určitě o tisíce mužů. V každém případě jejich počet přesahoval onu už tak děsivou kvótu vyhlášenou Böhmem.
Mezi zadrženými se ocitli také studenti celých ročníků místních středních a vyšších škol, například prvního a druhého stupně učitelské koleje nebo pátého ročníku kragujevského gymnázia, dohromady zhruba 300 studentů, kteří byli odvedeni spolu s 18 svými učiteli. Hromadně zatýkáni byli i místní Romové.
Většina zadržených byla poté převezena do chatrných baráků s výhledem na město, nacházejících se v nedalekém lese Šumarice, kde čekali na svůj další osud. Dočkali se 21. října ráno.
Zločin jako pomsta
Ten den bylo slunečno. Němci vyvedli své zajatce z baráků a začali je třídit. Popravě se vyhnuli ti ze zadržených, kdo neměli srbskou národnost nebo působili v administrativní funkci nezbytné pro městskou správu, popřípadě patřili mezi muslimy. Propustku zpátky do života představovala také příslušnost k nějaké nacistické organizaci či profašistickému hnutí, prokázaná legitimací. Ušetřeno bylo rovněž několik seniorů a mužů, jichž se německým vojákům prostě z nějakého důvodu zželelo.
Ostatní byli po skupinkách předváděni před popravčí čety na různá místa, kde se museli otočit a následovala salva do zad a do týla. Několik zajatců se pokusilo o útěk, ale byli pokoseni palbou. Ta se ale stala osudnou i dvěma německým vojákům, kteří se připletli svým spolubojovníkům do rány.
Obětí masakru se stal rovněž Lazar Pantelić, bývalý ředitel kragujevského chlapeckého gymnázia, a to přesto, že jako otec pěti dětí nebyl při předchozí selekci vybrán. Když ale viděl, jak Němci odvádějí na popravu skupinu 35 jeho studentů, odmítl to nechat jen tak.
"Kam je vedete?"
"Budou zastřeleni."
"Jsem jejich ředitel. Pusťte je a vezměte si místo nich mě."
Vojáci to odmítli a ředitel se postavil vedle svých studentů. "Moje místo je s mými chlapci. Střílejte, já zůstávám se svou třídou."
Vraždění trvalo až do dvou odpoledne. Jeho oběťmi se stalo podle německého hlášení 2300 civilistů (srbské zdroje dříve udávaly až sedm tisíc zavražděných, ale tento počet je podle současných závěrů historiků nadsazený).
Povraždění muži byli pohřbeni během čtyř dnů do mělkých hrobů, vykopaných zhruba šesti stovkami rukojmí z Kragujevace. Podzimní deště však část zeminy odplavily a ostatky mrtvých pak vyhrabávali a žrali toulaví psi.
Město Kragujevac bylo okupováno ještě další tři roky. K jeho osvobození došlo symbolicky ve výroční den masakru, 21. října 1944.
Nepotrestaná vražda
Iniciátoři kragujevského masakru, německý polní maršál Wilhelm List a generál Franz Böhme, byli po válce zadrženi a souzeni jako váleční zločinci, oba však odpovídajícímu trestu unikli. Böhme si vyslechl obvinění 13. května 1947, ale ještě než začalo vlastní soudní slyšení, spáchal 29. května ve vazební věznici sebevraždu.
Také List stanul v roce 1947 před soudem a v únoru 1948 byl za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti odsouzen na doživotí, přičemž jeho hlavním prokázaným zločinem bylo právě odvetné vraždění civilních rukojmí v Srbsku. Už v roce 1952 však byl předčasně propuštěn na svobodu, údajně z vážných zdravotních důvodů. Navzdory tomu žil ještě dalších 19 let. Zemřel až 17. srpna 1971 ve věku 91 let. Smrt ho zastihla doma v Garmisch-Partenkirchenu, kde žil od svého propuštění.
17
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
