„Byl to neobvyklý muž pro neobvyklou dobu. Ale válka byla vrcholem jeho života, pak už to s ním šlo z kopce,“ řekla před lety o Oskaru Schindlerovi jeho poválečná partnerka Ursula Trautweinová z Frankfurtu nad Mohanem, kde slavný zachránce Židů žil od roku 1957. Ursula s ním zůstala až do jeho smrti v roce 1974. 

My ho měli za šejdíře

Německý rodák z Brněnce na Svitavsku Dieter Hensel, jemuž bylo v roce 1945 pět let, si na vysokého elegantního muže, postávajícího pravidelně přede dveřmi jejich domu, dobře pamatoval ještě po desítkách let.

„Vždycky se u nás objevil v doprovodu jedné nebo dvou mladých dam, aby si vyzvedl klíče od prázdného bytu nad námi. Až mnohem později jsem se od mámy dozvěděl, že tam nahoře měl své hnízdečko lásky,“ vzpomínal Hensel po letech v rozhovoru s novinářem Konradem Kramerem z německého deníku Kurier na své rané zážitky z moravského města, jež on sám znal pod německým jménem Brünnlitz.

Schindler přemístil začátkem roku 1945 do Brněnce svou výrobu smaltovaného nádobí a střeliva, pro niž zabral bývalé dílny textilky Löw-Beer. Tak se seznámil i s Henselovými, protože Dieterova matka Augustina pracovala v této textilce jako sekretářka. To jí dalo nejen právo bydlet ve firemní vile, ale také spravovat prázdný byt o patro výš.

Původní majitel textilky, židovský velkopodnikatel Alfred Löw-Beer, zahynul za nevyjasněných okolností v dubnu 1939 na kolejích železniční trati nedaleko Stříbra, když se pokoušel uprchnout z protektorátu.

Vznikl tak zajímavý dějinný paradox: arizovaného židovského majetku se zmocnil německý podnikatel, jenž však současně nechal do Brněnce převézt 1200 Židů z krakovského koncentračního tábora v Plašově (polsky Plaszówě) jako své dělníky, a tím jim zachránil život, protože jinak by skončili v nacistické vyhlazovací mašinérii.

Tento čin udělal ze Schindlera hrdinu, kterého pak v roce 1993 celosvětově proslavil slavný film Stevena Spielberga Schindlerův seznam. Ale Schindler, kterého jako dítě potkával Dieter Hensel, prý mezi místními za žádného hrdinu považován nebyl. Spíš tak trochu za šejdíře a podvodníka. „V Brünnlitzu mu říkali Schindler-Schwindler,“ popsal to Hensel.

Touha po vysoké noze

Vlastně je trochu záhadou, jak se stalo, že právě Oskar Schindler se dostal k postavení, které mu nakonec umožnilo provést jeho slavný čin. Jeho začátky a raný život ho totiž k žádné velké kariéře nepředurčovaly – a možná není náhodou, že po válce se mu už v žádném podnikání uspět nepodařilo.

Narodil se 28. dubna 1908 ve Svitavách do německé středostavovské rodiny pojišťovacího agenta Johana Schindlera a jeho manželky Franzisky, rozené Luserové. Tehdy to byla spíše německy mluvící oblast Rakouska-Uherska, po roce 1918 se ale Svitavy staly součástí Československa, jež ovšem Schindlerovi příliš k srdci nepřirostlo.

Školu opustil už v 16 letech a ve 20 se oženil s Emilií Pelzlovou, zhruba o rok starší než on. Manželství ale zůstalo bezdětné a nebylo ani moc šťastné, za což zřejmě mohla Schindlerova povaha. „Rád se napil, byl notorický sukničkář a zplodil dvě nemanželské děti. Ani v jiných ohledech nebyl žádným andělem a jeho činnost před válkou nenaznačovala ani obchodní prozíravost, ani to, že by byl ochoten řídit se svým svědomím na úkor vlastních zájmů,“ napsala o Schindlerovi před časem tisková agentura AFP.

Před válkou tak pozdější dobrodružný zachránce 1200 lidských životů střídal různá povolání, nejčastěji obchodního cestujícího, s obdobími, kdy byl bez práce. Ani taková situace však nezměnila jeho touhu po životě na vysoké noze: kromě mladých slečen si liboval i v rychlých autech a motorkách a rád chodil dobře a elegantně oblečený.

Koketování s abwehrem

Snaha mít se dobře, v souvislosti s neschopností si na takový život vydělat, zřejmě dovedla Schindlera k tomu, že se v roce 1935 stal členem Henleinovy Sudetoněmecké strany a brzy nato začal coby československý občan za peníze dodávat informace německé vojenské rozvědce. Podle některých historiků se k abwehru dostal přes svou tehdejší milenku Ilse Pelikanovou, která bydlela v Rajharticích u Šumperka a Schindler se s ní seznámil patrně v době, kdy v Šumperku absolvoval autoškolu.

Protože jeho manželství s Emilií neklapalo, zdržoval se v druhé půli 30. let často mimo domov a zimu na přelomu let 1936 a 1937 strávil střídavě v Berlíně a v Drážďanech, přičemž v Berlíně bydlel právě s Pelikanovou. Ta mu prý dala najevo, že má styky s důstojníky wehrmachtu a že by spolu mohli prokázat službu Německu, což chápal tak, že by měl pracovat pro německou výzvědnou službu. Podle webu Jewishgen ho prý Pelikanová na silvestrovském večírku seznámila s několika vysoce postavenými důstojníky SS a wehrmachtu – právě tato party se prý stala inspirací k úvodní scéně filmu Schindlerův seznam, jež se odehrává na podobném večírku.

„Podle Sophie Sternové se Schindler po válce svěřil jejímu manželovi Itszaku Sternovi, že byl na tomto večírku představen muži s velmi vysokým postavením v německých zpravodajských službách, který tam slavil své padesátiny a současně druhé výročí svého jmenování náčelníkem abwehru. Tímto mužem byl pravděpodobně Wilhelm Canaris,“ píše web Jewishgen.

Schindler sám po zatčení československou policií 18. července 1938 tvrdil, že s abwehrem začal spolupracovat teprve 2. července 1938 a že se k tomu dostal přes jistou Gritt Schwarzerovou, ředitelku hotelu Juppebad v tehdy německém Ziegenhalsu, s níž se seznámil o dva roky dříve v Rumburku. Jeho úkolem mělo být získávat pro abwehr další agenty z řad Čechoslováků ve významných funkcích. Skončil ve vazbě a hrozil mu soud za vojenskou zradu, ale než k němu došlo, vyprostila ho zpoza mříží Mnichovská dohoda, podle níž německy mluvící části Československa připadly Německu a němečtí „političtí vězni“ museli být okamžitě propuštěni.

Přerod v Krakově

Poté, co Německo zabralo v březnu 1939 zbytek okleštěného Československa a následně v září 1939 přepadlo Polsko, vstoupil Schindler do NSDAP a přestěhoval se do Polska. Jeho náklonnost k nacismu mu vynesla možnost získat za sníženou cenu bývalou židovskou továrnu na výrobu smaltovaného nádobí v Krakově a on se této možnosti chopil.

Stal se šéfem a panem majitelem, přičemž většinu jeho zaměstnanců i nadále tvořili Židé natlačení do krakovského ghetta. Jejich „výhodou“ bylo, že šlo vlastně o otrocké dělníky, jejichž zaměstnávání bylo samozřejmě výrazně levnější než najímání civilních zaměstnanců za mzdu.

Krakovské ghetto bylo zlikvidováno 13. a 14. března 1943. Asi osm tisíc Židů, uznaných jako práceschopných, bylo převedeno do přilehlého koncentračního tábora v Plašově. Byli mezi nimi i Schindlerovi zaměstnanci, protože jeho továrna sousedila s tímto táborem. Dalších dva tisíce obyvatel ghetta bylo zabito přímo při likvidaci ghetta, zbytek, zhruba 1500 lidí, Němci transportovali do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Zřejmě někdy v té době došlo u Schindlera k vnitřnímu přerodu, kdy ho rostoucí brutalita nacistů vyburcovala natolik, že před ní začal své židovské podřízené chránit. Ani toto jeho úsilí ovšem nebylo úplně nezištné – jeho továrnu totiž pomáhaly udržovat v chodu právě zkušenosti a peníze jeho zaměstnanců, mezi nimiž byli i bohatí židovští podnikatelé nebo již zmíněný Itzhak Stern. Účetní, jenž se postupně stal jeho nejbližším spolupracovníkem.

Podceněná Emilie

Slavný Spielbergův film přisoudil Schindlerovu vnitřní proměnu do značné míry právě jeho přátelství se Sternem, podle některých kritiků však neprávem upozadil Schindlerovu manželku Emilii, jež prý měla na záchraně židovských životů svůj nemalý podíl

„Emilie celý život trpěla tím, že zůstala ženou ve stínu velkého muže, i když se jejich role při záchraně Židů ve skutečnosti daly rozdělit půl napůl,“ řekla v roce 2001 krátce před Emiliinou smrtí britskému deníku The Guardian Erika Rosenbergová, která o Emilii v závěru jejího života jedenáct let pečovala.

Ani Rosenbergová však neříkala celou pravdu, na což okamžitě upozornil australský spisovatel Thomas Keneally, podle jehož stejnojmenné knihy Spielbergův film vznikl: „Emiliini příznivci vždy zastávali názor, že právě ona je tou pravou hrdinkou a dobrým andělem stojícím za krutým, zkorumpovaným Schindlerem, který ji později nechal v chudobě. Ale faktem je, že na začátku v Krakově nebyla, takže není pravda, že by sehrála stejnou roli jako její muž. Jakkoli později udělala pro Židy mnoho dobrého a asi nikdo nepochybuje o jejím altruismu,“ sdělil Keneally v Sidney australskému listu The Observer.

Narážel tím na fakt, že Emilie s Oskarem během válečných let v Plašově nežila a jen ho občas navštěvovala. S vězněnými dělníky přišla do styku teprve v Brněnci, kdy pro ně pomáhala shánět potraviny a snad i léky.

Podle Dietera Hensela, který v Brněnci Schindlerovy poznal, neměla Emilie se svým mužem vůbec snadný život. „Každý v obci věděl, že Schindler ji i jejich dceru ignoruje,“ řekl po letech novinářům Hensel.

V lednu 1945, pravděpodobně v Schindlerově nepřítomnosti, přijala Emilie asi 110 promrzlých a vyčerpaných vězňů z transportu z polského Goleszówa, pobočky koncentračního tábora v Osvětimi, který v Brněnci náhodou skončil. Zejména díky její péči tak většina vězňů z transportu přežila.

Přesídlení do Brněnce

Samotný převod židovských dělníků do Brněnce v roce 1944 představuje dodnes možná nejkontroverznější kapitolu Schindlerova života.

Proběhl ve dvou částech, muži i ženy zvlášť. „Přesídlení mužů začalo 15. října 1944 a proběhlo přes koncentrační tábor Groß-Rosen, k němuž byl pracovní tábor Brněnec přidělen jako podtábor. Ženy byly transportovány přes Osvětim, protože nařízení SS vyžadovalo, aby všichni vězni, muži i ženy, byli před přemístěním do jiného tábora umístěni do karantény,“ popisují jej například stránky německé Školy Oskara Schindlera v německém Hildesheimu (v tomto městě Schindler zemřel, pozn. red.).

Ve Spielbergově filmu je toto převedení židovských dělníků podáno jako navýsost altruistický čin, při němž Schindler neváhá uplácet velitele koncentračního tábora v Plašově Amona Goetha i další nacistické předáky z vlastních prostředků, platí jim za každého dělníka a neustále se snaží zvýšit počet lidí, které zachrání. V Brněnci, kde má jeho nová továrna vyrábět protiletadlovou munici, pak navíc sám úmyslně sabotuje výrobu a raději kupuje granáty jinde, jen aby je nemusela vyrábět jeho fabrika. Dělníky chrání a zajišťuje jim bezpečí.

Tento výklad v Česku dlouhodobě rozporuje historička Jitka Gruntová, autorka knihy Oskar Schindler: legenda a fakta. „Ti, kteří s vděčností uctívají Schindlera, považují za akt své záchrany přemístění továrny a vězeňských pracovníků z Krakova do Brněnce, kde pro ně údajně zřídil ‚fingovaný tábor‘. Důvodem stěhování továrny, když se v Polsku nebezpečně blížila fronta, ovšem nebyla pro Schindlera ani jiného německého podnikatele záchrana Židů, kteří pracovali v jejich podnicích. Židé byli v roce 1944 levnou a nezastupitelnou pracovní silou,“ píše Gruntová na svých webových stránkách.

Zatímco Keneallyho legenda podle ní hlásá, že Schindler uskutečnil svůj záměr odvézt Židy z Krakova za cenu mnoha jednání i za cenu nemalých úplatků, sám Schindler to v jednom svědectví, které zůstalo zaznamenáno v polském dokumentárním filmu Oskar Schindler, zachránce a světák z roku 1994, prý komentoval jinak: „Když jsem v roce 1944 dostal prostřednictvím zbrojního inspektorátu příkaz k přestěhování svého závodu do Sudet, snažil jsem se přirozeně zajistit i přestěhování těch, kteří u mne pracovali, židovských pracovníků. S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam.“

„K přestěhování továrny dostal příkaz. Vězňům pravdu neřekl a stylizoval se před nimi do role zachránce, který musí dávat úplatky, aby dosáhl povolení továrnu přestěhovat,“ tvrdí kategoricky Gruntová. Slavný Schindlerův seznam podle ní ve skutečnosti nikdy neexistoval a je za něj vydáván soupis vězňů a vězeňkyň v Brněnci, pořízený až v dubnu 1945.

Je její příkrý odsudek oprávněný? Podle dětských vzpomínek Dietera Hensela kolovala už koncem války po Brněnci řada dobrodružných historek o tom, jak Schindler opíjel esesáky v Groß-Rosenu s tím, že potřebuje nutně každého svého židovského zaměstnance, a neváhal do nich lít alkohol ani poté, co už leželi pod stolem, dokud prý neupustili od záměru deportovat i tyto lidi do vyhlazovacích táborů.

Na druhé straně Hensel nezastává názor, že by Schindler své vězně v Brněnci nějak zvlášť chránil. „Co vím, tak dělnický tábor byl na louce přes silnici od našeho domu a s lidmi v něm se prostě zacházelo jako s vězni a o nic lépe,“ uvedl Hensel pro německý Kurier.

Vzpomínky alespoň některých Židů zachráněných Schindlerem znějí zcela jinak. „Byl to otec, matka a Bůh v jedné osobě,“ řekla jedna z žen, kterou prý Schindler osobně odvedl z rampy v Osvětimi a přivezl do Brněnce.

V průvodním dopisu, který dostali manželé Schindlerovi od zachráněných Židů krátce před osvobozením Brněnce na cestu k americkým liniím, stálo: „Pouze díky vašemu úsilí jsme mohli zažít okamžik, kdy válka skončila.“

Poválečná deprese

Schindler přežil válku, ale jeho šarm a štěstí ho po roce 1945 opustily. Po útěku z osvobozovaného Československa zamířil s Emilií nejdříve do bavorského Řezna, ale nijak úspěšně se tam neuchytil. O čtyři roky později proto pár emigroval do Argentiny, kde Schindler založil drůbežárnu a také kožešinovou farmu, na níž choval nutrie. Tento podnik ale skončil poměrně záhy krachem, načež Oskar opustil Emilii a v roce 1957 se vrátil do tehdejšího západního Německa. Svou manželku, která zůstala v Argentině, už nikdy neviděl.

Usadil se ve Frankfurtu a v roce 1962 zkusil rozjet nové podnikání jako betonář. Zkrachoval ale ani ne za rok, a když se o to pokusil podruhé, dostal infarkt, který se mu málem stal osudný.

Ačkoli na něj jeho židovští přátelé nezapomněli a jako zachránce židovských životů zasadil strom u památníku obětí holokaustu Jad Vašem v Izraeli, v západním Německu byl pro většinu lidí zcela anonymní, z čehož podle své pozdější přítelkyně Ursuly Trautweinové hodně zahořkl.

Pro Němce tak prý objevil Schindlera až její zesnulý muž, který o něm zaslechl v Izraeli a v roce 1966 ho našel, jak přežívá v malém bytě hned naproti vlakovému nádraží ve Frankfurtu.

„Můj manžel zazvonil na zvonek a řekl: Mám tady zprávu o jednom Oskaru Schindlerovi, který zachránil Židy. A muž proti němu mu odpověděl: Ano, to jsem já,“ vyprávěla Trautweinová.

Díky Trautweinově iniciativě získal Schindler v roce 1966 Řád za zásluhy (Bundesverdienstkreuz) a o dva roky později byl vyznamenán římskokatolickou církví.

„Ale bylo to všechno příliš málo a příliš pozdě,“ komentovala to jeho tehdejší partnerka. V roce 1974 Oskar Schindler zemřel v Hildesheimu, kde tehdy žila. Ve Frankfurtu se konala velká vzpomínková bohoslužba – při níž lidé poprvé zjistili existenci jeho dvou dětí – a byl pohřben v Izraeli.

Podle Ursuly Trautweinové vystihla Keneallyho kniha i Spielbergův film Schindlera zcela přesně. „Keneally měl dokonalou intuici. Když jsem jeho knihu četla, přímo jsem slyšela, jak se Oskar směje a mluví, a to ho ani neznal. A film to všechno velmi dobře spojil,“ uzavřela Schindlerova družka z posledního období jeho života.