"Žil jsem ve Snowtownu a přežil jsem." "Snowtown, SA - užijete si tu plné sudy legrace."

Nálepky s takovými a podobnými slogany se staly před 20 lety velmi populárními napříč celou Austrálií poté, co policie a soudy odkryli kauzu sedmiletého řádění skupiny sériových vrahů, kteří v jihoaustralském zemědělském městečku Snowtown "skladovali" těla svých obětí.

Od roku 1992 do roku 1999 zabila trojice pachatelů v Adelaide a v jižní Austrálii celkem 11 lidí. S "úklidem" jejich těl jim pomáhal ještě čtvrtý spolupachatel. Podle policie bylo spáchaných vražd dokonce 12, jednu se však nepodařilo prokázat. Za úložiště plastikových barelů s těly zavražděných posloužil bývalý podzemní bankovní trezor. "Snowtownští vrazi" byli nejsadističtějšími a nejvýkonnějšími sériovými zabijáky v celé australské historii.

Zabiják homosexuálů s vnitřním kouzlem

Stěžejní postavou v tomto smutném dramatu sadistického mučení a vražd byl John Justin Bunting, podle australských novin muž, který ve stylu pravého ďábla uměl přesvědčit své okolí, že žádné vnitřní démony nemá, a byl schopen lidi zaujmout a získat na svou stranu.

"Když jsem se s ním poprvé setkal, okouzlil mě tím, jak umí být zdvořilý a dobře vychovaný, jak umí mluvit. Nezdálo se, že by v něm bylo jen za nehet špatného," vypovídal o řadu let později před soudem mladík jménem James Vlassakis.

Tomu se stal Bunting v roce 1995, když bylo Vlassakisovi šestnáct, nevlastním otcem - a svou otcovskou autoritou ho dovedl až ke spolúčasti na čtyřech vraždách, včetně umučení a zavraždění obou jeho nevlastních bratrů.

Bunting se narodil 4. září 1966 ve městě Inale v australském Queenslandu. V osmi letech se stal sám obětí násilí, když ho zmlátil a sexuálně zneužil starší bratr jeho kamaráda. Právě tento děsivý zážitek v něm zřejmě zažehl celoživotní nenávist k pedofilům a homosexuálům, o nichž v dospělosti mluvil jako o "odpadu" a pohromě společnosti - a měl zvrhlé potěšení z jejich zabíjení a mučení.

Když mu bylo pětadvacet, přestěhoval se do domu v Salisbury North na severním předměstí Adelaide v jižní Austrálii a brzy se spřátelil se svými dvěma nejbližšími sousedy, Markem Waydonem a Robertem Wagnerem. Přiblížil se tak i k jedné ze svých pozdějších obětí, protože Wagner měl vztah s transvestitou Barry Lanem, vystupujícím jako Vanessa Laneová. Ten ho svedl, když bylo Wagnerovi teprve 13, takže pro Buntinga s jeho dávným traumatem představoval více než příhodný cíl.

První vrahovou obětí se však stal jiný muž, a sice dvaadvacetiletý Clinton Trezise, kterého Bunting pozval 31. srpna 1992 k sobě do bytu na "společenskou návštěvu". Jen co se mladý muž usadil v obýváku, vmetl mu jeho šílený hostitel do tváře, že je homosexuál; následovaly smrtelné rány lopatou. Trezisovo tělo pak s pomocí obou svých "přátel", Waydona a Wagnera, zahrabal do mělkého hrobu v městečku Lower Light, kde bylo nalezeno až o dva roky později, 16. srpna 1994. Trezisova vražda však zůstala až do roku 1997 nevyřešena, s Buntingem si ho nikdo nespojil.

"Pavoučí síť"

Ten si zatím sestavil na zabíjení homosexuálů systematický plán: na stěnu nevyužívaného pokoje ve svém domě si namaloval "pavoučí síť", do níž zanášel jména lidí ze svého okolí, které podezříval z homosexuality nebo pedofilie. Čas od času si některé jméno vybral s tím, že "dostane, co si zaslouží". A k účasti na vraždách uměl přesvědčit i své dva druhy.

Další obětí zvrhlé vraždící skupiny se tak stal další obyvatel Salisbury North, a sice slabomyslný Ray Davies, bydlící v karavanu. Buntingova pozornost se na něj zaměřila poté, co bývalá Daviesova družka svého expřítele obvinila, že dělal sexuální návrhy jejím vnukům.

"Pedofil a homosexuál," usoudil šílený vrah a o Daviesově osudu bylo rozhodnuto. Bunting s Wagnerem jej zavraždili v prosinci 1995, přičemž svou motivaci doplnili i zištností - jednak zcizili a později prodali Daviesův karavan, jednak se Bunting snažil na mužovy doklady čerpat jeho sociální dávky. Daviesovo tělo našla policie později pohřbené na zahradě Buntingova domu v Salisbury North. 

Na podzim 1996 pak Bunting zřejmě zabil i svou bývalou přítelkyni Suzanne Allenovou, jejíž rozřezané a porůznu zahrabané ostatky se našly až v květnu 1999, tento čin se mu ale nepodařilo dokázat.

Dalším skutečně prokázaným zavražděným se tak stal až Michael Gardiner, kterého Bunting a Wagner zabili v srpnu 1997. Gardiner se otevřeně hlásil ke své homosexualitě, čímž si podepsal ortel. Také v tomto případě hrál roli také zištný motiv - skupina se pokusila dostat k jeho osobním fondům, když navedla mentálně postiženého synovce Haydonovy manželky Fredericka Brookse, aby se za něj vydával. Gardiner byl také prvním, kdo skončil v jednom z plastikových sudů, které vrahové začali ukládat do bývalého podzemního trezoru opuštěné a nepoužívané banky v městečku Snowtown. Celkem tam těch sudů uložili šest.

Následovala vražda už zmíněného Barryho Lanea, který od roku 1985 do roku 1996 udržoval vztah s Robertem Wagnerem - oba spolu žili v domě v Salisbury North nacházejícím se v Buntingově sousedství. Bunting Lanea coby Wagnerova partnera znal, ale rád ho neměl - považoval ho za dalšího ze "špinavých pedofilů", navíc měl důvod se ho obávat, protože Lane věděl o dřívější vraždě Clintona Trezise. Dokud ale žil Lane s Wagnerem, nechával ho na pokoji.

Laneův osud se tak naplnil teprve poté, co se s Wagnerem rozešel a našel si nového partnera, teprve osmnáctiletého Thomase Trevilyana. Bunting zřejmě pochopil, že ho přestává mít pod kontrolou, a zakročil. V říjnu 1997 za mužem spolu s Wagnerem došli, mučením ho donutili, aby telefonicky oznámil své matce, že se stěhuje do Queenslandu a že už ji nechce vidět, a pak ho zavraždili. Laneovo rozřezané tělo skončilo v sudu vedle Gardinera. Vrahové si opět finančně pomohli - Bunting se zmocnil Laneova auta a pokoušel se čerpat i jeho sociální dávky.

Pak přišel na řadu Laneův nový přítel Trevilyan, který s ním žil pět měsíců, od dubna do října 1997. Trevilyan byl psychicky narušený - občas vyběhl před dům s nožem, pokud náhodou uslyšel zvuky, jež se mu zdály podezřelé, a bylo o něm známo, že se někdy vydává na dlouhé bezcílné pěší pochody. Osudným se mu stalo to, že Buntingovi s Wagnerem asistoval při odklízení Laneova těla a nenechal si to pro sebe.

Když se Bunting dozvěděl, že Trevilyan trousí poznámky o Laneově smrti, nechal se slyšet, že "to ten mentál posral" a že je nebezpečný. Spolu s Wagnerem ho pak násilím odvezl do Kersbrooku v Adelaide Hills, kde ho oběsili. Protože ho před smrtí donutili vylézt se smyčkou na krku na krabici, kterou potom podkopli, považovala policie Trevilyanovu smrt zpočátku za sebevraždu.

"Dobrý otec"

Bunting byl obratným mužem dvou tváří, a tak si i jako mnohonásobný sadistický vrah uměl získávat důvěru žen. V roce 1995 se oženil se svobodnou matkou tří synů Elizabeth Harveyovou. Ta za sebou měla nepříjemnou zkušenost s předchozím partnerem, proto hledala muže, s nímž by byli její synové, kteří měli různé otce, v bezpečí. John Bunting budil dojem, že právě takovým mužem dokáže být.

Citově však k sobě připoutal jen jediného z nich, Jamese Vlassakise, jemuž bylo v roce 1995 šestnáct. Trávil s ním hodně času, vystupoval z pozice otcovské autority, která chlapci imponovala, ale postupně jej "očkoval" i svou nenávistí k pedofilům a homosexuálům. James se mu svěřil, že když mu bylo třináct, jeden z jeho nevlastních bratrů, Troy Youde, ho obtěžoval. "No, a proč ho nezabiješ?" navrhl mu otcovsky Bunting.

K vraždě jedenadvacetiletého Youdeho došlo v srpnu 1998. Došli si pro něj hned ve čtyřech, Bunting, Wagner, Vlassakis i Haydon, ten však nakonec čekal venku. Bunting, Wagner a Vlassakis však vytáhli mladíka z postele a zavraždili ho. Jeho tělo pak opět rozřezali a uložili do sudu ve Snowtownu.

Dalším zavražděným se stal Vlassakisův jedenatřicetiletý kamarád Gavin Porter, jinak narkoman závislý na heroinu, který se přistěhoval k nim do domu. Bunting jím od začátku pohrdal jako "lidským odpadem", ale možná by ho nechal být, kdyby se ovšem jednou na gauči neškrábl o injekční stříkačku, kterou tam Porter při své návštěvě odhodil. To už nevydýchal a nebohý narkoman putoval o pár dní později v rozporcovaném stavu do sudu jako už několik mužů před ním.

Následoval již zmíněný Frederick Brooks, který byl zavražděn dne 17. září 1998. Také on skončil v podzemí opuštěné banky. Po Brooksovi skupina zavraždila v říjnu 1998 ještě místního invalidního důchodce Garyho O'Dwyera. Nic jí neudělal, jen ji bavilo vyžívat se v jeho mučení - podle pozdější Vlassakisovy výpovědi ho před smrtí zbili opasky a dávali mu elektrické šoky. Skupina neušetřila ani Haydonovu manželku, jež byla zavražděna 20. listopadu 1998. Její zmizení nahlásil její bratr Garion Sinclair, Haydon sám pomáhal vraždu zamaskovat. 

Ani druhý nevlastní Vlassakisův bratr David Johnson neunikl tragickému osudu. Nebyl sice homosexuál ani narkoman, ale Bunting o něm přesto jako o homosexuálovi mluvil - a to stačilo. Vlassakis proto Johnsona vylákal 9. května 1999 pod záminkou výhodné koupě počítače do banky ve Snowtownu, která vraždícímu gangu tak dobře sloužila, a tam už se o něj Wagner s Buntingem postarali. Mučením z něj dostali PIN k jeho bankovnímu účtu, načež se rozdělili: Wagner a Vlassakis odjeli vybrat peníze, Bunting a Haydon zůstali s Johnsonem v opuštěné snowtownské bance. 

Výběr peněz se nezdařil - buď se mučený Johnson při prozrazování PIN kódu spletl, nebo dokázal zalhat. Oba muži se tak vrátili s nepořízenou do Snowtownu. Vlassakisův nevlastní bratr byl v té době už po smrti. Tentokrát ho vrazi nejen rozřezali, ale několik kusů masa si dokonce osmažili a snědli. 

Dopadeni a odsouzeni

Johnsonova vražda však byla konečně poslední, po které spadla klec. Policie, jež pátrala po pohřešované Elisabeth Haydonové, totiž objevila 20. května 1999 podzemní skrýš v opuštěném trezoru a v ní i šest zlověstných plastikových sudů. Páchly tak strašně, že policisté potřebovali dýchací přístroje. O den později byli Bunting, Wagner, Vlassakis a Mark Haydon zatčeni.

Vlassakis se rozhodl spolupracovat a v rozsáhlé výpovědi objasnil policii celou činnost skupiny. Při následném soudu se tak stal nejen obžalovaným, ale také klíčovým svědkem. Jeho matka se toho nedožila, protože zemřela na rakovinu. 

Podle obžaloby byl dominantní osobností skupiny Bunting, přičemž motivem zločinů byla částečně nenávist obviněných k homosexuálům a pedofilům, částečně ale také "požitek", který měli z jejich vraždění. 

"Wagner i Bunting znali své oběti osobně a smáli se tomu, co jim dělali. Pro jejich zločiny je charakteristická brutalita, zkaženost a zbabělost," uvedl soudce Brian Martin. Oba byli odsouzeni na doživotí bez možnosti předčasného propuštění. 

Vlassakis dostal doživotí s tím, že o podmínečné propuštění může požádat po 26 letech, Haydon byl odsouzen k 25 letům s možností žádat o propuštění po 18 letech.