Bylo krátce po půlnoci 25. srpna 1936. Dva někdejší vysocí funkcionáři komunistické strany Sovětského svazu, Grigorij Jevsejevič Zinovjev a Lev Borisovič Kameněv, donedávna nejbližší spolupracovníci sovětského vůdce a diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina, byli vyvlečeni z cel Ljubljanky, moskevské věznice a současně velitelství sovětské tajné služby, a odváděni labyrintem jejích podzemních chodeb k popravčí místnosti.

Trest smrti čekali. Popravu ne

Něco takového nečekali - ano, 24. srpna sice skončil v Moskvě proces, v němž se oba spolu se 14 dalšími bolševiky doznali, že vytvořili spiklenecké trockisticko-zinovjecké teroristické centrum. Ano, přiznali se, že se dopouštěli špionáže, otrav a sabotáží. Ano, byli spolu s dalšími 14 obviněnými uznáni vinnými. Ano, soud je sice odsoudil k trestu smrti…

Ale oba přece měli možnost ještě předtím, než proces začal, se Stalinem osobně mluvit a oba se s ním jasně domluvili na tom, že se sice přiznají k falešným obviněním, ale jen pod podmínkou, že popraveni nebudou. A Stalin jim na to výslovně řekl, že to je samozřejmost. Tak co najednou znamená tohle noční divadlo?

Zinovjev podle pozdějších zprostředkovaných a ne zcela spolehlivých svědectví propadl panice, začal se vzpírat a prosit o život. Kameněv přistoupil k nastalé situaci stoičtěji, a když jeho druh nepřestával křičet, celkem klidným hlasem ho vyzval, aby se "uklidnil a důstojně zemřel". O několik okamžiků byl on sám zaveden do místnosti, kde jeho život ukončil výstřel z pistole do týla.

Zinovjev se přes Kameněvovu výzvu neuklidnil a rval se před vstupem do popravčí komory se strážemi natolik urputně, až rezignovaly na to, že ho do ní dostanou, a zastřelily ho jednoduše na místě. Před smrtí prý stačil ještě vykřiknout: "Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!"

Mýlil se. Nešlo o převrat, šlo o dovršení nastoupené cesty. Byla to cesta vedoucí k uchopení absolutní moci jedním mužem - a on sám mu ji spolu s Kameněvem pomáhal nejdříve umetat.

Popravou 16 bolševiků v čele se Zinovjevem a Kameněvem, odsouzených v prvním z tzv. moskevských procesů, začala v Sovětském svazu velká čistka v komunistické straně, která v následujících dvou letech vyvrcholila zatčením více než půldruhého milionu osob, z nichž bylo bezmála 700 tisíc zastřeleno.

Stalinovi souputníci i oponenti

Kdo vlastně byli Zinovjev a Kameněv? Grigorij Zinovjev, syn chudých ruských židovských zemědělců, se přidal k ruským bolševikům v roce 1903 a od počátku bolševického hnutí patřil k nejbližším spolupracovníkům Vladimíra Iljiče Lenina. První tři roky první světové války strávil ve Švýcarsku, do Ruska se vrátil spolu s Leninem a dalšími bolševiky v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku.

Intelektuálněji založený Kameněv původně studoval na technologickém ústavu Moskevské univerzity a pro bolševiky začal počátkem 20. století pracovat jako velmi schopný agitátor a propagandista, za což v roce 1908 skončil ve vězení. Po propuštění odjel do francouzského exilu a dál se věnoval propagační podpoře bolševického hnutí.

Na podzim roku 1917 se oba muži dostali do sporu s vůdci říjnové bolševické revoluce Leninem a Lvem Trockým kvůli tomu, že na rozdíl od nich nepodporovali boj proti Prozatímní vládě, která řídila Rusko po odstoupení cara. Útok na lenigradský Zimní palác a rychlé uchopení moci bolševiky však upevnilo Leninovu pozici a Zinovjev s Kameněvem se poprvé (a nikoli naposledy) ocitli v roli "zrádců". 

Oba ve světle těchto okolností zařadili zpátečku, uznali "svůj omyl" a zůstali ve vedení strany, současně se však v té době začali vůči Leninovi a Trockému vnitřně vymezovat. Toho využil Stalin a po Leninově onemocnění v roce 1922 si je postavil po bok. Vytvořil tak s nimi triumvirát, který bránil v uchopení moci Trockému. Stalin však chtěl v tomto souručenství hrát hlavní roli, takže se oba muži v roce 1925 nakonec postavili proti němu a spojili se s Trockým. V té době už ale bylo pozdě, Stalin zaútočil dříve.

Trockij byl v doprovodu ozbrojené eskorty dopraven na vlak, který ho odvezl do exilu, Zinovjev s Kameněvem byli zbaveni funkcí, vyloučeni ze strany a až do roku 1932 ponecháni mimo politický i veřejný život. Teprve když se podrobili Stalinovi a napsali otevřené dopisy, v nichž opět provedli rozsáhlou "sebekritiku", byli přijati zpátky do strany.

Stalin jim ale nedůvěřoval - jednak se obával jejich možného spojenectví s Trockým, který proti němu z exilu stále vystupoval, jednak toho, že by se proti němu mohli spiknout s dalšími čelnými představiteli strany - například s jeho někdejším přítelem a předsedou mezinárodní komunistické organizace Kominterna Nikolajem Bucharinem, který se stal později rovněž obětí čistek.

Vražda Kirova vedla k teroru

K novému úderu proti potenciální vnitrostranické opozici nakonec posloužila Stalinovi již zmíněná vražda lenigradského stranického šéfa Sergeje Kirova. Ta se nikdy plně nevysvětlila, jedna teorie historiků počítá i s tím, že si ji objednal sám Stalin, aby se v osobě Kirova jednak zbavil dalšího nevítaného konkurenta, jednak aby mohl vyřídit všechny ostatní.

Pravděpodobnější ale je, že Kirov byl zabit z osobních důvodů - jeho vrahem byl zatrpklý nervově labilní třicátník Leonid Vasiljevič Nikolajev, jehož žena byla zaměstnána v kanceláři lenigradského tajemníka jako sekretářka - a nezaměstnaný Nikolajev tak měl důvod na něj žárlit.

Stalin v každém případě Kirovovy smrti okamžitě využil. Po prvním moskevském procesu s "trockisticko-zinovjeckým teroristickým centrem" přišel druhý, v němž bylo obviněno 17 funkcionářů a z toho 13 zastřeleno (zbytek skončil v pracovních táborech, odkud se již nikdo z nich nevrátil živý). Pak byl uspořádán třetí, tentokrát s 21 funkcionáři, včetně Nikolaje Bucharina, a opět skončil popravou hlavních obviněných (včetně Bucharina). Kromě toho proběhla velká čistka i v armádě, která vedla doslova k vybití vysokého důstojnictva - včetně maršála Sovětského svazu Michaila Tuchačevského.

Nejhorší vlna teroru skončila až na podzim roku 1938, dost možná pod vlivem toho, jak si Stalin začal uvědomovat i jiná než vnitrostranická ohrožení své pozice, například ze strany hitlerovského Německa. Represe probíhaly i poté, ale nenabyly již dřívější intenzity.