„Cenu vnímám jako ocenění pro celé naše Klubíčko za naši dlouholetou činnost. Bez našeho týmu skvělých kolegů bych nikdy nic takového nedokázala,“ prohlásila skromně Alena Pecková. Pro cenu, což byla velká a těžká váza, teď chystají podstavec, aby si ji mohli vystavit.

Příběh Aleny Peckové začneme v roce 1986, kdy se jí narodila dvojčata. Bohužel, rodila předčasně, v 35. týdnu, a přežila jen jedna z holčiček. Byla však ležící, nekomunikovala, měla minimální mimiku, uchopení i sací reflex. „Ve třech letech Terezky jsme se s manželem rozhodli dát ji do ústavu, protože jsme doufali, že takhle vyřešíme naši složitou situaci. Že budeme žít opět normální život a jednou mít zdravé děti. Manžel je jeskyňář, byl horolezec, milujeme turistiku. S péčí o postižené dítě jsme si moc nevěděli rady a v době před revolucí zde nebyly k dostání ani potřebné pomůcky, ani speciální zdravotní péče, neexistovaly školky, ani poradenství a podpůrné sociální služby pro takto těžce postižené děti,“ vzpomíná Alena.

Osud je dohnal i podruhé

Bohužel osud je dohnal i podruhé, kdy se jim v roce 1993 narodila Barunka. Lékaři rodiče ujišťovali, že tentokrát bude všechno v pořádku. Odběr plodové vody a všechna další vyšetření nepotvrdila žádné anomálie. Všechno vypadalo pozitivně do věku asi tří měsíců, kdy Barunčin zdravotní stav začal stagnovat. „Ocitli jsme se na neurologii v Motole, kde nad ní pan primář po vyšetření mávl rukou a sdělil nám, že má stejnou diagnózu jako Terezka. Podstoupili jsme řadu vyšetření, aby se zjistila příčina. Přesnou diagnózu dodnes nevíme, pravděpodobně se jednalo o metabolickou vadu, díky níž si tělo neumělo vyrábět látky nutné pro výživu mozkových buněk a tak začaly odumírat,“ vysvětluje Alena. Jen Barunka dokázala dávat najevo libost a nelibost.

„Podle jejího obličeje jsme poznali, co se s ní děje, co potřebuje, co má ráda. U Terezky jsme nic nepozorovali a vše mohli jen odhadovat,“ dodala Alena. Terezka se v ústavu dožila dvaceti let a Barunka zemřela v necelých deseti letech doma na obyčejné nastydnutí. „Bohužel zdravotní stav dcer byl podobný, nikdo nevěděl, proč se to děje. Netroufli jsme si mít další děti, a proto jsme v roce 1996 adoptovali prvního – tehdy půlročního - syna. A v prosinci 2002 dalšího – tříapůlročního – syna. Kluci nám krásně život zalili sluncem a pomáhali nám radostněji žít. Když v lednu roku 2003 Barunka zemřela, v našem životě nastala obrovská změna - najednou jsme žili s kluky běžným životem," říká Alena.

Jak vznikalo Klubíčko

Jelikož v devadesátých letech neměli rodiče s postiženými dětmi příliš informací, scházeli se v Berouně a vyměňovali si zkušenosti. „Bylo nás zhruba čtyřiadvacet rodin z celého okresu a v dubnu roku 1997 jsme společně založili Klubíčko. Potkali se zde lidé s podobným osudem, společně jsme prožívali naše starosti, našli v sobě vzájemnou oporu a vybudovali si velmi důvěrné vztahy. Vydávali jsme si vlastní zpravodaj, kde jsme je zveřejňovali informace z oblasti legislativy, možnosti léčby, vzdělávání a nabídku společných akcí. Organizovali jsme vzdělávací pobyty s přednáškami odborníků, kde nám asistenti hlídali děti a zajišťovali pro ně program. Následovaly víkendové a táborové pobyty pro samotné děti, aby si rodiče mohli na několik dnů odpočinout,“ popisuje Alena.

close Dům Klubíčka ve Vráži na Berounsku. info Zdroj: Deník/Jana Hájíčková zoom_in Dům Klubíčka ve Vráži na Berounsku.

V roce 2006 vybudovali v Berouně Komunitní centrum, kde poskytovali komplex pobytových i ambulantních služeb pro rodiny s postiženými dětmi. Ředitelkou Klubíčka se Alena Pecková stala v roce 2002 a v roce 2014 se pustila do odvážného činu. S manželem si vzali úvěr a koupili ve Vráži dům ve kterém vzniklo nové zařízení pobytových služeb s kapacitou 13 lůžek, kde se starají o klienty s převážně těžkým kombinovaným postižením. „Potřebovali jsme úvěr, ale jako malá neziskovka jsme ho nemohli dostat. Takže jsme se s manželem zaručili veškerým svým majetkem a vzali si úvěr na sebe. Klubíčko bylo u nás v pronájmu a platilo nám nájem ve výši splátek úvěru a z něho jsme úvěr spláceli,“ vzpomíná.

V roce 2017 se konečně podařilo Klubíčku úvěr získat, takže na něj mohli dům převést. Své uplatnění v Klubíčku nalezli i další členové rodiny, manžel zajišťuje asistovanou autodopravu, a starší syn pracuje jako asistent přímé péče. V roce 2018 se podařilo odkoupit i sousední dům, kde vznikla Tvořivá dílna a malé bistro, profesionální kuchyň a pekárna. Ve všech těchto provozech pracují bývalí klienti Klubíčka s různými handicapy. „Nyní plánujeme otevřít další bistro s hernou na nádraží v Berouně. Záleží, jak rychle nám dodavatelé bistro vybaví, ale rádi bychom 3. června 2024 otevřeli,“ loučí se výhledem do budoucna Alena Pecková.