Pokud by domov sv. Jakuba skončil, řada sociálně vyloučených lidí by zůstala napospas svému osudu. Dva klienti, kteří na dvorku domu u hrnku kávy zrovna přemítají nad nepříjemnými zprávami, shodně sdělují, že by neměli kam jít.

„Ještě k tomu jsem před operací kotníku, který už mi dvakrát dělali, ale zkazili to. Takže musím na další operaci. Zavření domova by pro mě byl celkem problém,“ říká jeden z nich a ukazuje opuchlou nohu v ponožce. Oba si přejí, aby vše dopadlo dobře.

Azylový dům na berounské Zavadilce nabízí zázemí ve třech třílůžkových a jednom dvoulůžkovém pokoji. Klienti mají k dispozici kuchyň s kulturní místností a sociálním zařízením a mohou si tam i vyprat oblečení.

„K tomu ještě spolupracujeme na řešení sociální situace našich klientů. Noclehárna s deseti lůžky funguje pouze na přespání. Provozujeme ji v nízkoprahovém režimu, což znamená, že klienti mohou přijít i pod vlivem alkoholu. Ale v míře,“ vysvětluje vedoucí domu Michaela Fišerová, která v místě působí i jako sociální pracovník.

Nocleh i stravu si lze odpracovat

Klienti, kteří se dostanou do akutní krize a nemají žádné peníze, mají navíc i možnost si nejen nocleh, ale také stravu odpracovat například sběrem odpadků ve městě a vyklízením černých skládek.

Azylový dům je nyní plně obsazen a charitě chodí další žádosti, v průměru tři až čtyři týdně. „Na noclehárně se nám pravidelně střídá zhruba sedm lidí,“ doplňuje Fišerová.

Z drtivé většiny se jedná o lidi bez domova, kteří by těžko sehnali nějaké náhradní bydlení, a tak by o ně, kdyby domov skončil, nebylo postaráno. „Možná bychom se vrátili i do doby před tím, než tu dům byl. Lidé si určitě ještě pamatují situaci, kdy byla větší koncentrace lidí bez domova na náměstí, kde i často na lavičkách přespávali. Tomu ale chceme předejít,“ přemítá ředitel Charity Beroun Petr Horák.

Připomíná, že po čtyři roky byly azylové domy financovány z evropského projektu Operačního programu zaměstnanosti (OPZ). Jenže tato možnost v loňském roce skončila. „Takže nám na provoz azylových domů vypadla dotace ve výši více než 3,5 milionu korun, což je pro nás obrovská zátěž,“ přiblížil situaci ředitel.

Podle něho je většina podobných organizací jako berounská charita schopna další svou aktivitou pokrýt rozpočtovou díru v řádech několika set tisíc korun, milionů už nikoli.

Současný stav má na svědomí i změna způsobu financování, nahrazující systém, který fungoval řadu let. „Dříve to bylo nastaveno tak, že jednotlivé služby byly financovány s ohledem na potřebné náklady na provoz. Jenže se jejich krytí postupně přizpůsobilo podle počtu lůžek, což velmi znevýhodňuje malé azylové domy, jako je ten náš,“ vysvětluje ředitel.

Nevýhodou je nízký počet lůžek

Rentabilita totiž přichází až s počtem lůžek 45 a více. „Až pak je ten dům celkem dobře zajištěn. Pokud je ale počet nižší, musíme peníze hledat. V případě berounského zařízení jsme na čtvrtině uvedeného počtu a to právě činí ten obrovský rozdíl, který je pro nás nevýhodou,“ říká ředitel s tím, že zařízení je momentálně asi na polovině prostředků potřebných k udržení provozu v černých číslech. „Ve městech nad 10 tisíc obyvatel je přitom tato služba podporována s vyšší prioritou, protože je žádoucí,“ dodává.

Momentálně tak vůbec není jasné, do kdy se chod azylového domu udrží – zda to bude do května, prázdnin či do konce roku. Vůle pokračovat ovšem je.

Alternativa je zatím taková, že se Charita Beroun bude v objektu snažit zachovat alespoň noclehárnu, která bude doplněna další vhodnou sociální službou. „Jako nejvýhodnější se nabízí pobytová forma rehabilitace pro občany se sociálním hendikepem. Nicméně jednání stále probíhají a tato řešení směřujeme až k roku 2024 s tím, že se snažíme tuto situaci překlenout, ale každý měsíc provozu je pro nás velkou ztrátou,“ připomíná Horák.

Charita Beroun provozuje azylový dům sv. Jakuba v objektu vlastněném městem Beroun, kde je v pronájmu za symbolickou korunu. Město pro tento rok podpořilo činnost domova částkou 500 tisíc korun. Na chod zařízení přispívá i Středočeský kraj.