Narodila se v Libyi tři týdny před začátkem revoluce. „Máma tam pracovala jako lékařka. Je to velice zvláštní místo, daleko od domova,“ vypráví Adéla.

Víte, co jste 17. 11. 89 a v následujících dnech dělala?
Ten den a dalších pár měsíců, než jsme se vrátili domů, jsem byla stále v Libyi. Podle fotek bylo krásné počasí, vedro, takže jsem se plazila v trávě, sbírala s tátou kytičky a s bráchou drandila v kočárku.

Co víte o 17. listopadu 89?
Člověk toho od základky slyší mnoho, ale každý si odnese něco jiného. Mně se do paměti vrylo pár bodů. Studenti, Sametová revoluce, demonstrace, uzavření škol, pád komunismu. Podle mého úsudku to musela být neuvěřitelná odvaha něco takového uskutečnit, postavit se čelem strašnému režimu, který vás svazoval a omezoval ve všem.

Máte představu o životě v naší zemi před revolucí?
Samozřejmě mám představu o tom, jak to tu asi vypadalo, co se smělo a nesmělo, jaký zde lidé vedli život. Co je to proti tomu, kdo to prožil? Stále říkám všem dokola, že si nedovedu představit vyrůstat a žít v těchto letech.

Mohly by se podle vás takové časy vrátit?
V dnešní době, alespoň doufám, už by se nic takového nestalo, proto stále nedokážu pochopit, jak to mohli lidé dopustit. Jak říkám, to už nikdo z nás nepochopí.

Po revoluci vznikla Československá federativní republika. Vydržela pouhé tři roky. Vyrůstala jste tedy už v České republice. Jak pohlížíte na Slováky a na slovenštinu?
Já Slováky vnímám jako naše bližní, jelikož řeč je podobná, ale pořád to nemění to, že jsou mezi zeměmi hranice. Slovenština je hezký jazyk, ale přiznám se, že mi dělá problém. Zvlášť, když na mě rychle spustí.

Rozumíte třeba slovům jako ťava, vankúš, hmla?
Slovenské výrazy neznám.

Přibližte nám, jak jste posledních dvacet let (ve vašem případě celý váš dosavadní život) prožila?
Jsem šťastná s životem v Čechách, hlavně s místem, kde bydlím odmala. Měla jsem to blízko do školy, do Berouna, kam jsem dojížděla od 1. třídy. V Berouně jsem také navštěvovala Gymnázium Joachima Barranda, dá se říct 19 let strávených na stejném místě. Měla jsem dětství jako každé dítě v mém věku, pobíhání venku, lekce v baletu, hraní na klavír a mnoho dalších. Na základní škole jsem hrála tenis a tancovala, ale na střední jsem všeho nechala. Člověk zjistí, že ho budoucnost nečeká, má jiné povinnosti, na které se musí zaměřit. Jako každá holka se chci pěkně oblékat, tak dovršením 18 let jsem si našla na rok brigádu a poté už jsem se soustředila na maturitu a následující přijímačky na VŠ. V říjnu oslavím 20 let, jsem zvědavá, co mi přinese do dalších let života.

Máte představu, jak by váš život dnes vypadal, kdyby nedošlo ke změně režimu, o co byste přišla, co by vás potkalo jiného?
Svoji určitou představu mám, ale nechce se mi připustit, že by to tak bylo. Především bychom měli velice skromný život, jen o přežití a přežívání každého dne. Radovala bych se z mála věcí. Možná ani to ne. Nebylo by z čeho. Potkávala bych dívky a chlapce stejně oblečené. Celý studentský život vypadal jinak, nebylo tolik možností zábavy. Všechno tohle si můžu představit teď z mého pohledu, kdy dnes máme všechno, ale tenkrát by mě to ani ve snu nenapadlo.

Na závěr zkusíme vaše znalosti. Víte, co jsou to bony, Tuzex, devizový příslib nebo Varšavská smlouva?
Bony jsou peníze, kterými se platilo v Tuzexu a veksláci s nimi obchodovali načerno. Tuzex byl obchod s lepším zbožím, které nebylo jinde běžně k dostání. Varšavská smlouva byla protiváha NATO podepsána v roce 1955, která sdružovala země východního bloku.

Děkuji za rozhovor.