Rakovina, to je diagnóza, kterou od lékaře slyší stále větší procento lidí. Mnoho z nich svůj boj s touto zákeřnou nemocí nakonec prohrává. O tom, jak jsou poslední týdny života těžké a bolestivé pro pacienta a jeho rodinu, ví své Zuzana Tikalová z Nižboru, která na Berounsku zajišťuje domácí péči. Agentura, která se jmenuje PP domácí zdravotní péče, funguje na Hořovicku už celých patnáct let. Na Berounsku je její pobočka jedenáctým rokem právě díky Zuzaně Tikalové.

Co vás k založení agentury přimělo?
Do berounského regionu jsem se přistěhovala před dvanácti lety. Do té doby jsem žila v Praze a pracovala ve zdravotnictví. Do berounské nemocnice jsem jít pracovat nechtěla, protože v té době prožívala nejisté období a nikdo nevěděl, co s ní bude dál. Ve své praxi jsem zažila rušení dvou nemocnic a další jsem už prožít nechtěla. Tehdy služba domácí péče v berounském okrese chyběla a mne napadlo, že bych to mohla napravit. Z tohoto důvodu jsem založila naši agenturu.

Co vše dokážete svým pacientům v jejich domácím prostředí poskytnout?
Naše agentura zajišťuje veškeré zdravotní úkony, které nemocný člověk potřebuje a které by mu poskytli v nemocnici. Jedná se o odběry krve, kontroly tlaku, injekce, infuze, převazy a tak dále. Vše hradí zdravotní pojišťovny. V současné době jsme služby naší agentury rozšířili i o hospicovou službu, kterou se rozhodly zdravotní pojišťovny nyní akceptovat.

Hospicová služba, co si pod tím mohu představit?
Jedná se o pacienty, kteří jsou vysloveně upoutaní na lůžko a odkázáni na pomoc druhé osoby. Pro obyvatele berounského regionu jsou hospicová zařízení hodně vzdálená. Nejbližší je v Plzni, Prachaticích či v Čerčanech. S naší pomocí si tak může rodina svého těžce nemocného člena ponechat ve své těsné blízkosti doma a zajistit mu až do jeho konce veškerou potřebnou péči a lásku. Hospicová služba je nepřetržitá. Zajišťujeme ji i o víkendech a svátcích. Čtyřiadvacet hodin denně.

Měla jste zpočátku nějaké problémy se sháněním svých pacientů? Nebo spíše, co předcházelo tomu, než jste se mohla za těmi prvními rozjet?
Musela jsem nejprve navázat kontakt a spolupráci s místními lékaři.

Jaký je rozdíl mezi domácí a nemocniční péčí?
Rozdíl je dost podstatný. V nemocnici jsem jako zdravotní sestra doma já a pacient je v cizím prostředí. V okamžiku, kdy jako zdravotní sestra vstupuji k pacientovi v domácí péči, je to obráceně. On je doma a v zcela cizím prostředí jsem já.

Pamatujete si ještě na svého úplně prvního pacienta, kterého jste doma navštívila?
Pamatuji a velmi dobře. Byl to jeden pán z Otročiněvsi.

Záchranáři se velmi často setkávají s agresivními pacienty, kteří je fyzicky napadnou. Měla jste s nimi někdy takové problémy i vy?
S něčím podobným jsme se naštěstí ještě nikdy nesetkali a doufám, že nás to mine i v budoucnosti. Agresivita, se kterou se u lidí setkáváme při své práci my, vyplývá z čirého zoufalství nemocných lidí. Není útočná. Je jen verbální. Těžce nemocní lidé jsou velmi zoufalí a sami sebe se ptají, proč zrovna já… A pak ze všeho viní ty ošklivý zdravotníky. Na to jsme ale připravené.



V případě, že bych měla o služby vaší agentury zájem, co pro to musím udělat?
Dá se říci, že naše služba funguje na předpis. O její potřebnosti rozhoduje lékař. A to může být obvodní doktor či doktor z nemocnice. Ten také určuje frekvenci našich návštěv u nemocného. Já si nemohu sama určit v kolik hodin a jak často pacienta navštívím. To přesně stanoví jeho lékař. V případě, že má ale pacient velké bolesti, jsme po zavolání rodiny schopny okamžitě vyjet a postarat se o něho.

Kolik lidí má vaše agentura v terénu?
V agentuře nás pracuje pět.

O kolik pacientů se v tolika lidech staráte například v současné době?
To je velice proměnlivé. V hospicové péči máme jen na Berounsku kolem tří až pěti pacientů. Nepočítám Hořovicko. K tomu se staráme o převazy a jiné zdravotní úkony u dalších pacientů.

Jaké služby vaše agentura nemocným lidem neposkytuje?
Neděláme sociální služby, do kterých spadá osobní hygiena a osobní asistence.

Když nemáte zázemí nemocnice, jak s vámi pacienti a jejich rodinní příslušníci spolupracují?
Někdy to není jednoduché. Hlavně u starých lidí, kteří žijí na vesnici. Člověk musí umět volit slova, aby je přesvědčil o tom, co je pro ně správné a co špatné. Samozřejmě se u některých lidí snažíme domluvou změnit jejich stravovací a někdy i hygienické návyky. Zejména, když se jedná o otevřené rány, které musí být v absolutní čistotě.

Je pravda, že v rámci hospicové služby jste s pacientem až do jeho konce?
Ano, to pravda je. Dokonce ho rodině přijedeme umýt a i ho oblečeme do rakve. Přišlo by mi vůči nim velmi nefér, kdyby to tak nebylo. Podle mne je v takové těžké chvíli potřeba podržet i ty, kdo zůstali. Je to taková forma poděkování rodinným příslušníkům, kteří společně s námi o dotyčného pacienta pečovali až do jeho smrti.