Sametová revoluce a 17. listopadu roku 1989 jsou v paměti mnoha Berouňáků stále velmi živé. I po dvaceti letech vzpomíná berounský lékař Jan Rybáček na tuto dobu s radostí. „Už od roku 1988 až do roku 1989 jsem s několika dalšími lidmi jezdil pravidelně na demonstrace do Prahy,“ říká spokojeně Jan Rybáček.

V Berouně se v té době ještě nic neodehrávalo. „Většině Čechů se do převratu moc nechtělo, takže se nás tam vždy sešly tak dva až tři tisíce. Nebylo nás moc, takže jsme se všichni znali,“ vzpomíná na dobu před dvaceti lety berounský lékař.

Do centra Berouna revoluční duch zavítal až po 17. listopadu. „Na berounské náměstí chodili mladí lidé a zapalovali svíčky. Zlom u nás ale nastal až když odstoupil generální tajemník KSČ. Pak začal dav lidí na náměstí narůstat,“ řekl o revoluční situaci v Berouně Jan Rybáček.

I další lidé z Berounska mají 17. listopad dosud v živé paměti. Patří mezi ně i hořovický starosta Luboš Čížek, který na něj stále vzpomíná s mrazením v zádech.

„Jako politicky nespolehlivý jsem v říjnu 1989 nastoupil na základní vojenskou službu do útvaru Janovice nad Úhlavou. Patřil jsem mezi vysokoškoláky, kteří byli odstaveni od přímého dění. Mohu však svědecky potvrdit, což jsem také v 90. roce učinil, že Janovice byly připravené vyjet na Prahu a potlačit nepokoje. Do smrti mi zůstane vzpomínka na nastartované vozy plné po zuby ozbrojených vojáků,“ popisuje Luboš Čížek.

Vojáci utíkali dírou v plotě. „Museli jsme se nějakým způsobem dostat do Plzně a informovat nově vzniklé štáby o tom, že vyzbrojená armáda čeká jen na rozkaz vyjet na hlavní město. Různými kanály jsme informovali i Prahu. Byl to adrenalin, ale snad mělo vše smysl, protože vojenská auta z Janovic nakonec nevyjela,“ vzpomíná Čížek.

S přispěním Radky Kočové