Do domova v Tmani jsem přijela ve všední den v osm hodin ráno, kdy se podávaly snídaně. Stala jsem se pravou rukou Táni, která zde má na starosti aktivity. Usadila mě v jídelně ke stolu, u něhož seděla jedna z klientek. Před sebou měla talířek a na něm dva krajíce chleba, kopeček salámové pomazánky a tři plátky bílé papriky. V hrníčku bílou kávu a skleničku s vodou.
Zatímco ostatní snídali, ona jen koukala na svůj talíř. „Já vám chleba namažu a přepůlím, ať se vám lépe jí,“ nabídla jí Táňa. Poté ale běžela obsluhovat další klienty, roznášela jim kávu a k mému údivu přesně věděla, kdo kolik kostek sladí.
close
info
Zdroj: Deník/Jana Hájíčková
zoom_in
Z návštěvy domova seniorů Senlife v Tmani.
Moje spolustolovnice ale stále jen hleděla na svůj talíř. „Nechcete nakrmit?“ zeptala jsem se jí. Očividně měla jednu ruku ochrnutou. Okamžitě kývla hlavou na souhlas, nejspíš si mysylela, že jsem nová ošetřovatelka. Zakousla se do chleba, který jsem jí přiložila k ústům a sousto hned chtěla zapít kávou. Tak jsem jí dala i napít. Na papriku ale zakroutila hlavou, že ji nechce.
Klientka u mého stolu snědla polovinu krajíce chleba s pomazánkou a vypila polovinu hrníčku s kávou, když Táňa zavelela, že musíme jít na tělocvik do přízemí.
play_fill
„Tělocvik máme každý den a může se ho zúčastnit, kdo chce. Nikoho nenutíme,“ vysvětlila mi Táňa. Spolu jsme obešly klienty, kteří chodí cvičit, zaklepaly na jejich dveře a upozornily je, že za chvíli začne ve společenské místnosti tělocvik. Klienty, kteří používají invalidní vozíček, jsme do místnosti odvezly.
Tělocvik se mi moc líbil. Seděli jsme na židli a Táňa předcvičovala. Nejprve jsme si všichni rozhýbali hlavu, poté ruce a nakonec nohy. Pak nám rozdala míče, s kterými jsme posilovali ruce i nohy. A na závěr přišly masážní míčky, s nimiž jsme se masírovali. Komu zdravotní stav nějaký cvik neumožňoval, tak prostě necvičil. Tělocvik trval zhruba půl hodiny. „A teď se, prosím, běžte napít,“ požádala na závěr klienty Táňa. Následovala svačina, což byly plátky melounu.
„A jdeme na další tělocvik do prvního patra,“ zavelela Táňa. Podle ní mají obyčejně na každé patro jednu aktivizační pracovnici, ale jelikož byly dovolené, pracovala ten den Táňa sama. Situace se opakovala a všimla jsem si, že se tělocviku zúčastnili i dva klienti, kteří už tělocvik absolvovali před chvilkou v přízemí. Zde se ale na závěr ještě hrály šipky, respektive balónky se suchým zipem. Bylo hezké sledovat, jak pohybliví klienti pomáhali těm méně pohyblivým a zvedali jim balónky ze země.
S Táňou jsem se pak vydala na individuální aktivity. Navštívily jsme klientku, která byla po mozkové mrtvici. Byla jednou z nejmladších. Bylo jí teprve dvaašedesát let. Měla ochrnutou polovinu těla. Vůbec nemluvila, jen se usmívala a kývala hlavou na souhlas. „Učím se s ní všechno od začátku. Její dcery jí nakreslily obrázky. Musí poznat, co na nich je,“ vysvětlila mi Táňa.
Klientce ukázala švestku a ona krásně sama prohlásila: „Švestka.“ Je vidět, že jí to velmi pomáhá, ale sama větu zatím dohromady nedá. „Slova jí jdou, ale číslice vůbec,“ dodala Táňa. Na druhou stranu je velmi zručná a trpělivá. Jednou rukou vytváří krásné obrázky tzv. diamantovým malováním.
close
info
Zdroj: Deník/Jana Hájíčková
zoom_in
Z návštěvy domova seniorů Senlife v Tmani.
Přešly jsme na Alzheimer oddělení. Za dveřmi jsem uviděla klientku, jak ťukala na dveře. „Otevřu jí?“ zeptala jsem se Táni. „Neotvírat, utekla by nám. Půjde na procházku až s celou skupinou,“ vysvětlila mi Táňa. Klientka už ale mezitím do dveří přímo bušila. Bylo mi jí líto.
Navštívili jsme zde klientku, která ležela na posteli a pod okem měla monokl. Jakmile nás spatřila, začala ze všech sil křičet: „Já se bojím! Pomoc! Já se bojím!“ V ten okamžik přiběhly dvě ošetřovatelky, které na oddělení sloužily, jedna se držela za srdce. Když nás ale u klientky uviděly, ulevilo se jim. Táňa klientku uklidnila a posadila ke stolu, že bude mít brzy oběd. Ošetřovatelky je zde roznášely a po něm léky.
play_fill
S Táňou jsme se vydaly také na oběd, bylo půl jedné. Klienti už byli najedení a teď se vydávaly obědy pro zaměstnance zdarma. Dostala jsem polévku s ovesnými vločkami a vepřové maso na paprice s těstovinami. Moc mi chutnalo. Dala jsem se do řeči se čtyřmi kuchařkami.
„Pracujeme od půl sedmé ráno do půl sedmé večer a jedeme krátký a dlouhý týden. Obědy vaříme pro 110 klientů a zhruba třicítku zaměstnanců. Jídelníček máme vypsaný na 8 týdnů a točíme ho dokola. Není ale problém zařadit něco na vyžádání. Jako například naposledy bramboráčky s uzeným a zelím. Klientům nejvíce chutnají nudle s mákem nebo knedlo vepřo zelo,“ prozradily.
close
info
Zdroj: Deník/Jana Hájíčková
zoom_in
Z návštěvy domova seniorů Senlife v Tmani.
Po obědě měli klienti polední klid, a tak jsme měly s Táňou čas si dopřát kávu. Dvě klientky se přišly nahlásit na pedikúru a ke kadeřnici. Mají zde salon, kam pedikérka a kadeřnice jednou za čas přijede. „Po obědě většinou hrajeme země, město nebo chodíme na procházky, ale dnes zde bude mít přednášku o Janu Amosu Komenském farářka z Tmaně,“ prozradila mi Táňa. Po poledním klidu byla svačina. Klienti dostali škvarkovou placku. Po celou dobu měli na chodbě termosky s pitím.
Také jsem si všimla, že uklízečky po celou dobu mé návštěvy, uklízely jeden pokoj za druhým. Všude bylo čisto. S Táňou jsme začaly svážet klienty na vozíku do společenské místnosti. Ve tři hodiny zde začala přednáška tmaňské farářky Jany Šmardové Koulové.
Měla s sebou na pomoc osmiletou Alici a sedmiletou Lilien, což si senioři moc chválili. Děti jim prý dodávají energii. Jeden z klientů si dokonce připravil kulturní vložku, kdy vypátral, proč se ulice, kde domov sídlí, jmenuje po profesoru Krbcovi. Farářka chodí za seniory jednou měsíčně. Nakonec jim i zazpívala.
Po přednášce jsem se nabídla, že jednu klientku na invalidním vozíku odvezu do pokoje. „Postavte mě s vozíkem přímo k posteli a já se pokusím zvednout,“ rozkázala mi. Myslela si, že jsem nová zdravotní sestra. Pochválila jsem ji, jak krásně sama vstala a sedla si na postel. Přemýšlela jsem totiž, jak ji sama uzvednu, když se nezvedne. „Teď mi místo vozíku sem přistavte židli s nočníkem a přisuňte mi stoleček. A také mi naplňte lahev minerálkou,“ dodala. Její přání jsem vyplnila a popřála jí, ať je zdravá.
„Už bych chtěla, aby si mě Bůh vzal. Je mi třiadevadesát let. Dceru mám v Anglii, občas za mnou jezdí. Je výhoda, že tady může spát se mnou,“ prohlásila. Měla krásný pokoj s kuchyní a další postelí, což jsem pochopila, že byla pro její dceru.
K večeři se podávala masová pomazánka s chlebem a pak následovala večerní hygiena. To už jsem se rozloučila.
Měla jsem pocit, že jsou zde senioři šťastní. Většina se usmívala a mnozí i během dne vzájemně vtipkovali. Můj velký obdiv ale patří všem zaměstnancům, zejména pečovatelkám, protože jejich práce je opravdu velmi náročná. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky.
