Vladimír Izbický se jich sám účastní
a prodává na nich své miniaturní keramické džbánečky a podobně.

Co vás před lety přivedlo na myšlenku začít pořádat
v Berouně hrnčířské trhy?
Dříve, ještě za minulého režimu, jsem jezdil prodávat své výrobky na různé trhy v České republice. Po sametové revoluci jsem se potom dostal také na trhy v zahraničí, kde jsem měl velký úspěch se svými miniaturami. Jezdil jsem je prodávat například na trhy do Německa, Holandska, Belgie i Rakouska. Jednou jsem se dostal na trh do města poblíž Mnichova, kde se mi velmi líbilo a já si tehdy řekl, že by něco podobného bylo pěkné i u nás. Se svým návrhem jsem se po návratu obrátil na tehdejší vedení berounské radnice a to bylo pro.

Pamatujete si ještě na to, jaké ty první Hrnčířské trhy v Berouně byly?
Začátky našich hrnčířských trhů moc slavné nebyly. Abych na ně zajistil stánkaře, musel jsem objíždět celou republiku, a ty nejlepší hrnčíře přemlouvat, aby na naše trhy šli. Nakonec mi účast přislíbilo 80 hrnčířů, z nichž jich na trhy přijelo jen 60. V dalších letech se ale situace začala zlepšovat a počet stánkařů začal stoupat.

Vás živilo řemeslo už před revolucí, jaké to tehdy bylo?
Před revolucí bylo provozování tohoto druhu živnosti dost problematické. Nebylo jednoduché prodat nějaké své výtvarné dílo. Galerie vám
v té době nevzaly žádný obraz či miniaturu. Musel jste být členem nějakého svazu, a když vám to v něm neodsouhlasili, tak jste nic neprodal.

To pro vás ale muselo být hodně složité. Jak jste si tedy vydělával na živobytí?
Mně se určitou cestičku nakonec podařilo najít. Zjistil jsem, že je možnost jít pod národní výbor a založit si pod ním jakousi živnost. Dělal jsem tehdy z kůže opasky a spony do vlasů. Své výrobky jsem chodil prodávat na berounské náměstí. Tehdy tam bylo jen tak kolem deseti stánků. S řemeslnými výrobky jsem tam byl ale jen já a ještě jeden, který tam prodával soustružené knoflíky. Naše výrobky šly velmi dobře na odbyt. Takže jsem měl z jejich prodeje i slušný výdělek.

Pod čím jste byl tehdy jako živnostník zařazen?
V té době pro takový druh podnikání nebylo odpovídající zařazení, tak jsem byl veden pod soukromými zemědělci.

Jak to bylo, podnikat v době totality?
Důchod bych měl podle tehdejších výpočtů tak 400 korun. Ale nemusel jsem v té době chodit do práce, neměl jsem šéfa ani píchačky a nemusel jsem chodit na prvního máje. Ta svoboda za to opravdu stála.


Co vás přimělo k tomu, že jste začal vyrábět miniaturní keramiku?
Jednou jsem objevil kdesi maličký keramický džbáneček po babičce. Tak jsem si řekl, že by nemuselo být těžké něco takového vyrobit. Nejprve jsem začal z keramiky dělat různé miniaturní doplňky ke kůži jako jsou například korálky, ozdoby, a to se pak vyvinulo do sortimentu, který dělám nyní.

Je hodně náročné zajistit vše potřebné kolem hrnčířských trhů? Kolik času vám to zabere?
Musím zajistit nejen technické zázemí trhů, ale i sociální zařízení, inzerci, vylepení plakátů, letáky a podobně. Je toho opravdu hodně. Nakonec jsem si na pořádání hrnčířských trhů udělal živnostenský list.

Jak je to vlastně s financováním trhů? Nejsou prodělečné?
Hrnčířské trhy si na sebe naštěstí vydělají. Určitou finanční částkou nám na ně přispěje i město Beroun.