Jednou z nich je i Blanka Červenková, která působí na hořovickém gynekologicko porodnickém oddělení téměř čtyři desítky let. Souhlasí s tím, že den porodních asistentek by se rozhodně připomínat měl.

Z jakého důvodu?
Ve světě se více připomíná, než u nás. Myslím, že by se porodnictví tímto dnem zvýraznit mohlo. Někteří lidé si možná říkají, že rodit děti je jen hezká práce. Je však psychicky i fyzicky náročná.

Stát se porodní asistentkou byl váš dětský sen?
Vůbec ne, k tomuto povolání mne přivedla shoda náhod. Původně jsem chtěla být kadeřnicí. V době, kdy jsem vycházela ze základní školy, byl o tento obor veliký zájem. Brali tak jednu dívku z okresu. Vždy jsem snila o tom, že budu mít své kadeřnictví. Vše ale pokračovalo tak, že jsem šla z trucu studovat na dvouletou ekonomku.

Kdy nastala změna?
Zjistila jsem, že mám ráda práci s lidmi. V té době chodil bratr na vysokou školu do Plzně a přemluvil mne, abych si zde vybrala nějakou další školu. Rozhodla jsem se pro zdravotní, a nastoupila do prvního ročníku. Jednalo se o čtyřletý obor ženská sestra.

Jak vzpomínáte na svůj první porod?
Rodila jsem v Hořovicích a zároveň už zde pracovala jako porodní asistentka. Najednou jsem se ocitla ve stejné pozici jako maminky. Tu změnu vidím i na dnešních mladých děvčatech, když se jim samotným narodí miminko.

Zažila jste při svém povolání něco neobvyklého?
Neobvyklé jsou většinou velké děti, například pětikilové miminko. Větším překvapením to bylo v době, kdy nebyl ultrazvuk. Změna nastala s příchodem tatínků na sál. Maminky se s bolestí a porodem dokáží smířit. Jinak je tomu například ale u zmíněných tatínků. Stává se, že nás často žádají, abychom s rodičkou něco udělali, že už další hodiny porodu nemůže vydržet.

Co se změnilo s příchodem tatínků na sál?
Já osobně jsem byla z těch, kteří to podporovali. Pochopitelně byla spousta kolegyň, které byly zásadně proti. Sama jsem se narodila doma, i můj starší bratr. Myslím, že lidi mají přemýšlet, jak vyhovět těm druhým, nemělo by se hned říkat, že něco nejde. Vždy se má přemýšlet o tom, jak by se daly věci vyřešit ku prospěchu všem. Myslím, že se nám to v hořovické porodnici za ta léta podařilo. Proto se také investovalo do rekonstrukce, o které se rozhodovalo v době, kdy se hovořilo o tom, že se některé malé porodnice zruší. Následně jsme se dostaly až na 1500 porodů ročně. Museli jsme se v mnoha případech přizpůsobit, rodíme například děti s menší zralostí. Byl zde vždy i dobrý kolektiv.

Určitě jste se při svém povolání setkala se zajímavými lidmi.
Ráda vzpomínám na porodní asistentku Aloisii Havlovou. Měla hodně zkušeností, upozornila nás na mnoho praktických věcí. To možná na dnešních školách chybí.