Většina je ochotna strávit na cestě zhruba 30 minut. Delší cestování do zaměstnání by vyvážilo jen výraznější zvýšení mzdy. Jsou ale lidé, kteří cestě do práce obětují dvě až tři hodiny času. Týdně pak deset až patnáct hodin. Přesto jim to nevadí.

Patří k nim i Karel Medřický. S manželkou se přistěhoval do Berouna před třemi lety. Oba pracují v Praze. Beroun si vybrali kvůli příznivějším cenám bytů a snadné dostupnosti hlavního města. Jak ale přiznal, i on měl zpočátku s každodenním dojížděním velký problém.

„Jezdil jsem pozdě. Teď už mě překvapí akorát nehoda na dálnici. Oba pracujeme ve stejné firmě na pražském Smíchově, takže dojíždíme autem. Na cestu počítáme v průměru s hodinou, protože na dálnici D5 jsou často zácpy. Když to ale jede, jsme v práci i za pětadvacet minut,“ poznamenal Karel Medřický.

A proč se rodilý Pražák přestěhoval do Berouna? „Kvůli bytu. Za pronájem dvoupokojového bytu chtějí v Praze dvacet tisíc. Starší byt 2+1 tam stojí od 3,5 milionu korun. Takovou částku jsme zaplatili za nový v Berouně. Řekl bych, že život tady není tak hektický jako v Praze. Zvykli jsme si už. Bydlení je taky klidnější,“ poznamenal Karel Medřický.

Jan Pekárek dojíždí z Berouna do pražských Nuslí. Vlak ho doveze během čtyřiceti minut až na hlavní nádraží. „Kolem osmé hodiny ráno jezdí do Prahy osobní vlak i rychlík. Já jezdím raději rychlíkem. Někdy i osobním vlakem. Spojení je velmi dobré. Cesta trvá zhruba čtyřicet minut. Využívám integrovanou dopravu. Mám lítačku, ke které jsem si koupil pásma. Z Berouna do Prahy jsou čtyři. Takže si už nemusím nic přikupovat. Za čtvrt roku zaplatím za jízdné do práce zhruba 3500 až 4000 korun,“ popsal cestu do práce Jan Pekárek.

Původně si chtěl najít zaměstnání v Berouně, dojíždět se mu nechtělo. Nabízené platové podmínky ho ale neuspokojovaly. „Ve městě máme s přítelkyní pronajatý byt. Měsíčně za něj zaplatíme 13 tisíc korun. Což je dost. Tady bych si vydělal kolem pětadvaceti hrubého, v Praze mám o deset víc. To mi za ten čas strávený na cestě stojí. Ve vlaku stejně spím, a nebo si čtu,“ shrnul Jan Pekárek.

Velká skupina lidí přesto za dobře placenou prací cestovat odmítá. „Bydlím na vesnici a dojíždění do práce jsem si vyzkoušela před deseti lety. Jezdila jsem do Teska v Metropoli Zličín. Autem jsem jela do Berouna, kde jsem zaparkovala auto a pokračovala dále autobusem. Práce mě bavila, ale to dojíždění mě unavovalo. Jezdila jsem sice autobusem, ale když jsem se vracela z odpolední, noční cestování mi bylo nepříjemné,“ uvedla Magda Marešová.

Dojíždění do zaměstnání měla také často spojené se stresem. V zimě měl autobus občas zpoždění, což ji hodně znervózňovalo. „Měla jsem strach z pozdních příchodů a problémů na pracovišti.Proto jsem si našla práci ve Zdicích, kde jsem spokojená,“ konstatovala Magda Marešová.

Miluška Křivánková by do práce nedojížděla déle jak půl hodiny. „S ohledem na to, jsem si také práci hledala. Mám dvě malé děti , které musím vyzvedávat ze školky a jsem rozvedená. Jsem ráda, že mám zaměstnání deset minut od domova. Lidem, co do zaměstnání musí dojíždět, to fakt nezávidím. Myslím si, že peníze nejsou všechno. Já jsem spokojená, když mám více času pro své děti,“ vysvětlila Miluška Křivánková.