Zemětřesení, hurikán, tropická bouře a cholera. Tím vším prošli v posledním roce Haiťané. Chirurg a ortoped Tomáš Šebek, který je lékařem hořovické nemocnice, se přidal na tři měsíce k humanitární organizaci Lékaři bez hranic a vyjel na Haiti, aby pomohl zraněným a nemocným lidem v nemocnici v Léogâne.

Co vás přimělo vyjet na misi?
Cestu jsem plánoval dlouho. Vyjet s humanitární organizací do jiné země mne přitahovalo už při studiích na medicíně. A to hlavně proto, že akce tohoto druhu mi přijdou smysluplné.

Jaké byly vaše první dojmy po přistání na Haiti?
Město duchů. Tak na mne působilo město Port-au-Prince, kde jsme na Haiti přistáli. Je sice plné lidí, ale je v troskách. Moc jsem si přál, aby tak nevypadala moje mise, a to se podařilo. Působil jsem v pětatřicet kilometrů vzdálené Léogâne. Místo bylo sice 12. ledna minulého roku epicentrem zemětřesení, lidé zde žijí ve stanech, ale místní nemocnice je moderní. Jednalo se o velmi příjemné místo.

l jste před odjezdem představu o tom, co vás čeká?
Neměl. I když se člověk snaží si cestu představit, setřídit si základní informace, na místě je vše jinak. Nemocnice v Léogâne je špičkově vybavená. Mise na Haiti je totiž v této době největším projektem Lékařů bez hranic po celém světě. Měl jsem dojem, že se nacházím v nemocnici evropského typu, a to i přesto, že byla sestavená z kontejnerů. Její vybavení je však pouze základní. Je zde jediný rentgen a jediný ventilátor na celou nemocnici a nelze zde provádět laboratorní vyšetření. Místo přesto působí moderně. Ve srovnání s oddělením hořovické nemocnice nebo s evropskými nemocnicemi, kde se o třicet čtyřicet pacientů stará tým deseti lékařů, v nemocnici na Haiti jsme se o pětašedesát pacientů na lůžku starali dva chirurgové. Na starosti jsme k tomu měli ještě ortopedické oddělení s pětatřiceti pacienty. Pravdou je, že jsme se nemohli věnovat každému pacientovi na sto procent. Maximální péči měli pacienti pouze s vážným zraněním, drobnější úrazy jsme řešili s pomocí středního zdravotnického personálu.

Jaká zranění či onemocnění jste léčili nejčastěji?
Většina úrazů je dopravních. Doprava na Haiti je nebezpečná, lidé se pohybují bez jakýchkoliv ochranných prostředků. Ošetřovali jsme také úrazy, ke kterým lidé přišli při explozi nebo při woo-doo.

Setkal jste se s dětskými pacienty?
Dětské oddělení na nás působilo naprosto pozitivně. Bylo to oddělení, na které jsem se vždy těšil. Děti byly bezprostřední a milé. Setkání se zraněnými dětmi byla samozřejmě smutná. Bylo jich více, než v našich podmínkách. Haiťané mají víc dětí a méně prostředků se o ně postarat. K jejich prostředí to však patří, nemyslím to jako výčitku na jejich adresu.

Co vás na Haiti překvapilo?
Nadchla mne pozitivita Haiťanů. Jsou těžce zkoušení. Nejprve zemětřesením, potom hurikánem, tropickou bouří a nyní cholerou. Lidé jsou přesto optimističtí. Možná je to dané tím, že většina z nich jsou křesťané a silně věřící. Světa běh berou přirozeně a děkují za vše Bohu. Jejich vřelost, nadšení, dobrá nálada, komunikativnost, to vše je moc příjemné. Pro mne bylo zpočátku zvláštní a cizí, když se nás při vizitách dotýkali, nebo když mne pacientka při převazu držela za hlavu a cloumala se mnou tak moc, jak moc ji ošetření bolelo. Při vizitách pacienti nepotřebovali, abych s nimi mluvil a vysvětloval jim jejich problém. Stačil jim dotek, který víc potěšil, než péče, kterou jsme jim poskytovali. Kontakt s lidmi, to mne nejvíce překvapilo. A jejich nadšení ze života, které neztrácejí v tak nelehkých podmínkách.

Vypravil byste se na misi ještě někdy příště?
Určitě, to se mi musí podařit. Po celou dobu pobytu na Haiti mne práce motivovala k další misi. I v době, kdy jsem měl nárok po určité době na odpočinek, z tábora mne nevyštípali. Každý den byl pro mne tak naplňující a zajímavý, že práce byla pro mne koníčkem, i když jí bylo hodně. Kdyby za mnou mohla přijet rodina, rád bych zůstal déle, než tři měsíce.

Myslíte si, že mise dělají z chlapů ještě větší chlapy?
Než jsem jel na misi na Haiti, tak jsem si vyměňoval zkušenosti s kamarádem, který je vášnivým ornitologem. Také letěl na misi do Karibiku, ale zcela na jiný ostrov a se zcela odlišným posláním. Jel totiž zachraňovat ptáky. Na Haiti jsme si pak několikrát vybavili jeho větu: „Každý chlap má mít svou misi.“

S Tomášem Šebkem budeme v rozhovoru pokračovat v příštích tištěných vydáních Deníku.