Ve třetí části rozhovoru nám hořovický lékař prozradí, jak na něj působilo cizokrajné prostředí nebo jak se dívají Haiťané na cizince.

Jak přijala rodina váš nápad odjet na Haiti?
Odjezd jsem dávkoval rodině velmi opatrně, velmi pomalu. Výběrové řízení trvalo půl roku. A to mne právě imponuje, že organizace Lékaři bez hranic si své spolupracovníky vybírá. Výběrové řízení bylo několikakolové. U lékařů si zástupci organizace nejprve ověřují, zda jsou opravdu lékaři, a jakou mají specializaci. Následně jsem podstoupil ve Vídni psychologický test. Ten například prověří, zda zájemci snáší práci pod tlakem nebo zda jsou tvořiví. Rodina se o mne bála, stejně tak, jak jsem se bál o ně já. Manželka i děti však byly velmi stateční. Tři měsíce jsem byl v zahraničí a doma vše běželo, jak má. Děti mi každý den psaly a já jim. Byli jsme všichni v kontaktu.

Kde jste bral energii?
Myslím, že mi ji dávaly místní haitské kuchařky cestou dobrého jídla. Tak dobře a zdravě jsem nejedl nikdy v životě, jako na Haiti. Tím však nechci pomluvit kuchařské umění manželky.

Jak se místní dívají na cizince?
Děti jsou už sice zvyklé, ale stále jsme pro ně cizinci. Na ulici po nás pokřikovaly a chtěly si na nás sáhnout. Jsme pro ně bílí muži. V nemocnici nás však pacienti vítali a za péči děkovali.

Jaký byl tým lidí, se kterými jste na Haiti spolupracoval?
Poznal jsem lidi například z Ameriky, z Brazílie, z Austrálie nebo z Keni, odkud také přijíždějí Lékaři bez hranic. Bylo příjemné si s nimi promluvit a zjistit, jak to chodí na jiných misích.

Jaký je rozdíl mezi našimi pacienty a pacienty na Haiti?
Český pacient je zticha, a to i v případech, kdyby ho zranění stokrát bolelo, je statečný. Haiťané dávají najevo své emoce a pocity. Pláčí i křičí. Jedna pacientka mne dokonce několik minut tahala při ošetřování zlomeniny za vlasy.

V jakém prostředí jste byli ubytovaní?
Bydleli jsme od nemocnice přibližně pět minut chůze. Nejdříve ve stanech, které postupně přestavovali na malé bungalovy o velikosti dvakrát čtyři metry. Pobyt mi připomínal pionýrský tábor o delším turnusu.

Jak na vás působilo prostředí?
Ve městech sice lidé žijí v primitivních podmínkách, ale okolní příroda je krásná. Měli jsme každý den nádherný pohled na modré hory na obzoru. Na druhé straně města bylo Karibské moře, ke kterému jsem se vydal za jedenáct týdnů pobytu pouze jednou.

Jak žijí místní lidé?
Ve městech je všude špína, zápach a odpadky. Okolní příroda kolem měst je ale naopak krásná, zelená a velmi živá. Země je bohatá a občas nás napadala myšlenka, proč se lidé stahují do špinavých měst, když přírodní zdroje a bohatství je tak veliké. Proč se Haiťané nevěnují zemědělství, proč nežijí na úpatí hor, kde je křišťálová voda, ale pijí vodu z řek a kvůli tomu nyní trpí cholerou.

Setkali jste se s pacienty s cholerou?
Když jsem v říjnu přijel, byly ve městě první případy. V listopadu se na Haiti rozjel nový projekt. Do našeho tábora přijelo přibližně šedesát lidí z organizace Lékařů bez hranic. Vybudovalo se obrovské centrum pro pacienty s cholerou, jednalo o speciální stanovou nemocnici, kde se do konce roku 2011 odléčilo přibližně 19 tisíc pacientů s cholerou. Problém bude pravděpodobně dlouhodobý.

Kdyby vám nyní byla nabídnuta dovolená na Haiti a zároveň mise na Haiti, co byste zvolil?
Určitě misi. Nejlépe však s rodinou.