Olga Špátová, která momentálně natáčí celovečerní dokument Největší přání 3, si pro svůj nový film vybrala také prostory hořovické nemocnice. Na gynekologicko-porodnickém oddělení zachytila narození miminka, které udělalo radost mladým aktérům jejího dokumentu. Novým snímkem režisérka navazuje na práci svého otce, Jana Špáty, mezi jehož nejslavnější filmy patří právě Největší přání a jeho druhý díl. Dnes od něj Olga Špátová přebírá pomyslnou štafetu a představuje hodnoty nové, tedy svojí generace.

Proč jste se rozhodla navázat na práci vašeho otce do té míry, že pokračujete třetím dílem dokumentárního filmu Největší přání?
V roce 1998 můj táta dobrovolně skončil po 45 letech se svou prací režiséra a kameramana. Pamatuju si, jak mi na procházce v lese řekl, že Největší přání 3 už budu muset tím pádem natočit já, a tak jsem mu slíbila, že jednou navážu na jeho inspiraci. Přesně dvacet let po něm, tedy 17. listopadu 2009, jsem začala film natáčet. Šla jsem s kamerou a se svým štábem stejnou cestou jako tenkrát on ve vzpomínkovém průvodu z Albertova na Národní třídu. Táta zmapoval dvě předchozí generace, a to v roce 1964 a v roce 1989. Mít možnost završit trilogii o touhách a snech člověka považuju nejen za velkou výzvu, ale i jako možnost poděkování tátovi.

Nebojíte se přílišného srovnávání vaší práce s jeho?
Pro mě je cenná cesta za filmovým výsledkem, tedy samotná tvorba, která mě naplňuje a dělá šťastnou. Táta byl od dětství mou inspirací i školou. Nesmím se divit některým lidem, že budou mou práci s tátovou srovnávat. Já sama vím, že jdu svým vlastním směrem a to je pro mě nejdůležitější.

V dokumentu chcete představit svoji generaci a její hodnoty. Můžete více přiblížit, o čem film bude?
Tématem filmu jsou hodnoty a sny mladých lidí z nejrůznějších sociálních prostředí a profesních skupin, jsou to lidé, kteří směřují za svým cílem a také ti, kteří se v bezradnosti mládí ocitnou v bezvýchodné situaci. Láká mě, že je to první dospělá generace, která se narodila na sklonku sametové revoluce. Tato generace nepoznala politický útlak, žije v relativním blahobytu a utvářela se ve svobodné společnosti. Přála bych si, aby byl film nejen obrazem současné generace, ale i motivací k hledání dobrého života.

V Nemocnici Hořovice jste natáčela příběh rodičů a porod jejich miminka. Jak na natáčení vzpomínáte?
Celý rok a půl, co pracuju na Největším přání, se setkávám s řediteli a zaměstnanci středních a vysokých škol, věznic, výchovných ústavů, kteří k natáčení přistupují laskavě a velkoryse. Vyhoví mé režijní a kameramanské představě, dokonce jsou tvořiví a společně s námi vymýšlí. Stejnou zkušenost jsem prožila s panem primářem gynekologicko-porodnického oddělení Alešem Klánem a jeho ochotnými kolegy. U porodu jsem nikdy v životě nebyla, ani jako maminka ani jako filmařka, takže to pro mě byl hluboký moment, když jsem stála s kamerou na sále a paní doktorka Dana Chudáčková elegantním císařským řezem přivedla dítě na svět. Maminkou dítěte je obdivuhodná kominice Martina, se kterou jsem pár měsíců před početím dítěte chodila po střechách nedalekých Praskoles a natáčela její důležitou a poetickou práci. Tatínkem dítěte je kominík Míra. Odjakživa je jejich profese vnímána jako symbol štěstí, prý vnáší lidem do domovů teplo. I proto věřím, že potomek dvou kominíků bude mít v životě štěstí.

Máte vy osobně nějaké „největší přání“?
Na mé práci je krásné, že se dostávám do situací, kam bych se bez kamery v životě nedostala. Plním si tak své sny, ale také formuluju své životní směřování. Díky svým mladým hrdinům si upevňuju i já své hodnoty, tak vím, že jedno z mých největších přání je žít poctivý a dobrý život.

Film by měl jít do kin v březnu roku 2012. Co byste mu popřála?
Přála bych mu, aby uměl motivovat lidi k hledání smysluplného a dobrého života.

Máte už v tuto chvíli plány na natáčení dalšího filmu?
Samozřejmě mám své profesní sny. Především se teď ale toužím věnovat každému novému dni, který můžu strávit při natáčení Největšího přání 3, při práci s kamerou, při sledování, jak se komponuje hudba, přípravou do dlouhé podzimní střižny. Je to dar.

Lucie Zemanová