Máte za sebou dekádu existence neziskové organizace. Jak moc se současnost liší od toho, co jste si představovala na začátku vaší cesty?
Tehdy jsem to vůbec nečekala. A vlastně záměr dělat festival byl náhodou, která se vyvinula z okolnosti, kdy jsme se setkali se synem Jarmily Novotné Georgem Daubkem. A důsledkem tohoto setkání vznikl koncert u příležitosti setkání rodiny Daubků v Litni po 65 letech, který dal základ festivalu. Nato se mi ozvaly slavné osobnosti, kteří se nechaly slyšet, že pro Jarmilu Novotnou dává smysl něco udělat. Takže jsem se rozhodla pro tři ročníky. To bylo v podstatě nejdál, co jsem dokázala vidět. A věděla jsem, že během těch tří let jsem toužila udělat něco většího. To se povedlo, což byl v roce 2014 open Air koncert tady na nádvoří v Litni – Pocta Jarmile Novotné s PKF Prague Philharmonia a dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Ale hned se během těch prvních tří let na to nabalila spousta dalších akcí, jako jsou pěvecké kurzy, kdy se mi ozývali další a další zájemci, že by tu rádi učili. A přicházeli jiní s novými nápady. Takže tehdy jsem vůbec nemyslela, že zakládám něco, co bude mít deset let trvání. Deset let jsem předtím pracovala v bance a nyní deset let dělám tohle. Asi už bych asi měla začít říkat, že nejsem původem z bankovnictví, ale že jsem z neziskového sektoru (směje se).

Takže se dá říct, že to děláte na plný úvazek?
Ano, protože těch deset let nešlo dělat něco dalšího. Je to tolik práce, kterou musíme zastat s velmi malým týmem. Od samého začátku mi pomáhal opravdu úzký tým, ve kterém se vystřídalo jen pár lidí. Nyní mi v podstatě na částečný úvazek pomáhají dvě spolupracovnice – kamarádky Míša Tučková a Bára Dušková. Bez nich bych tuhle práci nemohla dělat.

Jak moc se to liší od vašeho předešlého zaměstnání v bankovním sektoru?
Tak hlavně tím, že jsem si za tu dobu nevyplatila žádnou výplatu. Celkově nejsme schopní bez našich partnerů a sponzorů existovat a také naše rodina do rozpočtu musí přispívat. Osobně totiž věřím, nebo si myslím, že každý člověk by si měl najít nějakou věc, kterou se rozhodne podporovat – ať je to onkologické dítě, starý člověk či opuštěný pes. A ať to dělá v rámci svých možností – třeba pomáhat v sobotu dopoledne v útulku, kdy vezme toho psa na procházku. To nestojí člověka nic, maximálně ty dvě hodinky v lese, kam by stejně šel. Je nicméně důležité, aby takovýchto aktivit bylo hodně. Každý si může najít něco svého. Já jsem si vybrala Jarmilu Novotnou, protože jsem shodou okolností přišla sem do Litně. Nijak jsem ji nehledala, ale prostě jsme se potkaly a ona mě teď provází už deset let. Určitě jsem nešla cíleně po tom, že chci neziskovku, a teď pozvednu jméno Jarmily Novotné.

Vaší zásluhou nyní o Jarmile Novotné mnohem více víme; ona byla původně větší měrou známá v Americe než u nás. Dá se říct, že díky vám už tomu je jinak. Co to pro vás znamená?
Snad to tak je (směje se). Určitě mým cílem bylo pozvednout jméno Jarmily Novotné, až následně se podařilo vybudovat festival, který nese její jméno. Ta si to podle mého historicky zaslouží z několika důvodů – byla ohromně slavná a úspěšná a zároveň velmi cílevědomá a skromná dáma. Takže nese atributy člověka, kterého by si měl český národ vážit. Přeci jen takových slavných žen, notabene matek a manželek, v té historii zase tolik nemáme. Myslím tedy, že když máme v historii takové osobnosti, na které jsme patřičně pyšní, ten národ to naplňuje. A neznamená to, že bychom je měli kopírovat nebo na ně slepě zírat, co dokázali. Mělo by nás to inspirovat a využít toho jejich příkladu a vybudovat něco vlastního, co pozvedne zase nás. A nezáleží, jak velké to bude.

K desátému výročí existence vaší neziskovky a 10. ročníku Festivalu Jarmily Novotné se uspořádal v zámeckém parku vyprodaný a velmi povedený koncert Rusalka v parku. Akce posadila tu pomyslnou laťku hodně vysoko. Dá se to vůbec překonat a udělat ještě něco lepšího?
Opravdu teď netuším (směje se). Tehdy před sedmi lety jsem si říkala, že koncert tady ve zdevastovaném areálu s panem Jiřím Bělohlávkem bude to nejvíc, co v životě uděláme. A za tři roky jsme měli velký koncert v Rudolfinu a za další tři Rusalku v parku. Mám obrovskou radost, že ta laťka byla vysoko. Zároveň nejde říct, jestli půjde nebo nepůjde překonat. To je teď hrozně těžké takto předpovídat. Snad ano, ale odpověď je teď, že opravdu nevím. Nicméně mě to velmi těší, protože jsem na Rusalku v parku dostala velmi pozitivní kritiku od lidí z branže.

Kde se s vaší neziskovkou a festivalem, a také osobně, vidíte za dalších deset let?
K tomu se vlastně vyjadřuji ve svém úvodním slovu v knize, kterou jsme k výročí vydali, a o které ani nevím, jestli by si ji chtěl někdo koupit (směje se). Já vám to přečtu: „Deset let. Je to krátký nebo dlouhý čas? Za tu dobu jsme měli dva prezidenty, čtyři premiéry, osm ministrů školství a devět ministrů zdravotnictví. Ekonomové polemizují, zda jsme prošli jednou či dvěma finančními krizemi, počet vln pandemie jsme přestali počítat a jak vím od svých synů, za tu dobu jsme nevyhráli mistroství světa v hokeji. Jak rychle uteklo deset let se Zámkem Liteň? Při zakládání neziskovky jsem v horizontu dekády vůbec neuvažovala, neboť dekáda se mi zdála jako velmi vzdálená budoucnost, které se Zámek Liteň nepřiblíží. A co bude se zámkem za dalších deset let? No to nemám vůbec představu.“ A dělat si plány hlavně v současnosti, kdy nás pandemie naučila, že vše není takové, jak jsme si to původně předeslali, také není snadné. Na to je asi stejně těžké odpovědět jako na to, zda se nám povede překonat Rusalku v parku. Možná uvidíme za dalších deset let!

Kde se po těch letech nyní více cítíte doma, je to v Praze nebo tady v Litni?
Já jsem Pražačka. Tam jsem se narodila, Prahu miluji a je to pro mě srdcová záležitost. Zároveň si asi ještě netroufám říct, že jsem z Litně. Nicméně to tu moc miluji, mám to tu spojené s mými syny, jak tu vyrůstali, a vůbec celou rodinou. Přeci jen to je deset let mého aktivního života a věřím, že se obci a celé komunitě snažíme vycházet vstříc a dělat zajímavé věci nejen pro milovníky opery a vážné hudby. Rádi prostory zámku poskytujeme k pořádání různých sportovních a kulturních akcí, spolupracujeme s místní školou, spolky, dále nás navštěvují například ZUŠky. Takže cítím, že jsem tady také zakořeněná a zároveň nejsem člověk, který by řekl, že je jen odsud nebo od tamodtud. Žila jsem rok v Austrálii, tři měsíce v Africe, kde jsem to také moc milovala. Mám tak na světě různá místa, který mám hrozně ráda, a Liteň je jedno nich.