Netrvalo dlouho a první ročník Cibulového jarmarku v Hořovicích byl na světě. Za 30 let si vydobyl jméno a každoročně přiláká tisíce lidí nejen z blízkého okolí.

Berounský deník si o letošním jubilejním ročníku a o začátcích jarmarku povídal s Jaroslavem Grossem, předsedou místních zahrádkářů a mužem, který stál u zrodu pořádání.

Jak hodnotíte letošní Cibulový jarmark?
Jsem rád, že ho můžu hodnotit kladně, jednak se nám vydařilo počasí a zadruhé přišlo hodně lidí. Měli jsme pochopitelně obavy o to, jak to dopadne, protože se letos kvůli volbám jarmark konal o týden déle, ale nakonec se to vydařilo a lidí bylo plné město.

Jarmark každoročně navštíví tisíce lidí. Čím si vysvětlujete, že je o to takový zájem?
Pro místní je to vcelku omezení, protože je vlastně uzavřená celá od kruhového objezdu přes náměstí až po Pražskou ulici, ale snažíme se jim to kompenzovat aspoň tím pátečním programem, který je zadarmo. Na zahradě Zahrádkářského domu hrají od 5 do 10 hodin kapely a k tomu běží také program na náměstí, například místní kapela Rocksana zaplnila celé náměstí.

Co pro Vás znamená „Cibulák“?
Hodně práce. Je to už třicátý ročník a začínal jsem je připravovat od prvního. Naštěstí člověk už dnes ví, co má dělat. Ty začátky v tomhle byly horší. Je nás sice třináct ve výboru, ale pořadatelů/brigádníků je dohromady přes 200. Každý z výboru má svou funkci a oblast, kterou zajišťuje, zároveň má pod sebou zase další lidi, takže v tomhle ohledu je to organizačně hodně náročné.

Ozývají se už po tolika letech stánkaři sami?
Ano, už se hlásí sami. Letos tu bylo odhadem tak 400 stánků. Bohužel máme od města propůjčený jen takový prostor, aby doprava přes město mohla nějak fungovat. Podle mě bychom ještě tak 100 lidí přijali. Během dne je kolem 10 telefonátů, jestli by nemohl někdo přijet, jestli se neuvolnilo místo. Stejně tak už nám vyplňují stánkaři přihlášky na příští rok, které tu před odjezdem nechají.

Jak tehdy vůbec vznikla myšlenka Cibulového jarmarku?
Tady dřív byla zemědělská škola a ta se navštěvovala s podobnou školou v tehdejší NDR. Tenkrát měli nějaké výročí a my jako zahrádkáři jsme se tenkrát svezli s nimi. Tam jsme se inspirovali a řekli jsme si, že když to tam můžou mít oni, tak do roka a do dne to budeme mít taky.