Jan Kolomazník. Čistě upravený, zdvořilý, hovorný. Kdo dá na první dojem, těžko uvěří, že je jedním z prvních českých bezdomovců. Od doby, kdy po revoluci přišel v restituci o celý svůj majetek, zemědělskou usedlost na Šumavě, se protlouká životem, jak se dá. Z šumavský hvozdů postupem času doputoval až do Berouna, kde před několika lety zakotvil.

„Občas jsem spával v azylovém domě. Teď jsem zase na ulici. Když je hezky, není problém kde složit hlavu,“ říká otřelý bezdomovec, který se ale zdráhá prozradit své současné působiště. „Kde spím teď, to bych si nechal pro sebe. Bojím se o své věci,“ přiznává Jan Kolomazník.

Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že muži, který se již téměř dvacet let protlouká světem bez střechy nad hlavou, přece není co vzít, zdání klame. „Hodí se jim všechno, dokonce i můj nožík. Přitom je pro mě tolik důležitý, ale pro zloděje nemůže mít žádnou cenu. Jde jim jen o jedno, sebrat člověku i ten zbytek, co ještě má,“ stěžuje si na nenechavce Jan Kolomazník.

Ačkoli uplynulých dvacet let by mu nikdo určitě nezáviděl, Jan Kolomazník nezapškl. A co si nejvíc přeje do budoucna? „Zdraví,“ říká bez váhání.